2 Azs 8/2004 — Nejvyšší správní soud

32 Az 1/2026- 18 - text 7 32 Az 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Veselou, ve věci žalobce: M. O. U. st. přísl. Nigerijská federativní republika, bytem X zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 12. 2025, č. j.: OAM-331/ZA-ZA11-K03-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou napadeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana ve smyslu ustanovení § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen „zákon“). II. Podstatný obsah žaloby a vyjádření žalované 2. Žalobce dne 19. března 2025 podal žádost o mezinárodní ochranu, v níž uvedl, že je státním příslušníkem Nigérie a žije v ČR v manželství s občankou Ukrajiny, se kterou vychovává nezletilou dceru. Jedná se o jeho druhou žádost, avšak nyní uplatňuje nové humanitární důvody vycházející z nemožnosti společného návratu rodiny na válkou zasaženou Ukrajinu. Tvrdí, že pokud by se sám musel vrátit do Nigérie, nebude mít kdo zajistit péči o jeho ženu a dítě. Přesídlení celé rodiny do Nigérie vyloučil z důvodu vysoké míry nebezpečí a nestability. Žalobce se rovněž obává návratu do Nigérie kvůli bezpečnostním problémům a hrozící vážné újmě. Má za to, že předložil dostatečný a konkrétní „azylový příběh“, který zakládá důvodnou obavu z pronásledování či újmy. 3. Žalobce namítá, že správní orgán nedostál své povinnosti aktivně zjišťovat skutečný stav věci ve smyslu § 3 správního řádu. Odkazuje přitom na Příručku UNHCR (čl. 195–219), která zdůrazňuje, že žadatel často nemůže doložit všechna svá tvrzení dokumentárně. Podle čl. 196 a 203 Příručky je nutno uznat žádost i při existenci pochybností, pokud žadatel vyvinul opravdové úsilí k popsání svého příběhu. Správní orgán však jeho tvrzení označil za nevěrohodná bez toho, že by předložil konkrétní důvody nebo ověřil dostupné informace o situaci v zemi původu. Žalobce tvrdí, že měl být aplikován princip, že v pochybnostech se rozhoduje ve prospěch žadatele. Správní orgán tedy pochybil, když jeho obavy bagatelizoval, aniž by poskytl přesvědčivé odůvodnění. 4. Žalobce odkazuje na rozsudek NSS č. j. 2 Azs 423/200481, podle něhož institut azylu chrání nejen politické disidenty, ale každého, komu hrozí újma z důvodu uplatnění jeho práv. Tvrdí, že mu v Nigérii hrozí reálné nebezpečí mučení nebo nelidského zacházení podle § 14a odst. 2 písm. b zákona o azylu. NSS v rozhodnutí č. j. 2 Azs 71/200682 uvedl, že postačí „reálné nebezpečí“, nikoli jistota hrozící újmy. Žalobce zdůrazňuje, že situaci v Nigérii zhoršuje korupce a absence ochrany ze strany státních orgánů, což činí jeho obavy věrohodnými. Považuje za nelogické, že správní orgán jeho obavy odmítl, aniž by uvedl jediný konkrétní podklad, který by vyvracel riziko vážné újmy. V takové situaci bylo podle něj nutné rozhodnout v jeho prospěch. 5. Žalobce dále namítá, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné a neodpovídá požadavkům na odůvodnění stanoveným judikaturou NSS i Ústavního soudu,. viz rozhodnutí NSS č. j. 3 As 60/200646 a zásady vyplývající z čl. 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 64 s.ř.s., které vyžadují jasné vyložení skutkových závěrů, úvah o důkazech a logickou návaznost právních závěrů. Správní orgán podle něj nepřezkoumatelně označil jeho příběh za nevěrohodný a vynechal vypořádání zásadních tvrzení o hrozící újmě. Dále odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. III. ÚS 84/94, III. ÚS 94/97), která zdůrazňuje, že nepřesvědčivé odůvodnění představuje porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce má za to, že v jeho věci byla tato práva porušena. Žalovaný navíc podle něj zopakoval pouze závěry prvostupňového orgánu, aniž by doplnil vlastní úvahy. 6. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán rezignoval na posouzení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, ačkoli rodinná situace žalobce takové posouzení vyžaduje. Tvrdí, že jiné formy pobytového oprávnění nejsou reálným řešením, protože by vedly k rozdělení jeho rodiny. Odkazuje na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, které chrání rodinný život a zakazují oddělení dítěte od rodičů bez závažného důvodu. Podle žalobce nebyl tento aspekt řízení správním orgánem vůbec posouzen. Dále odkazuje na judikaturu Městského soudu v Praze (10 Ca 139/2007), která zdůrazňuje, že zásah do rodinného života musí být přiměřený a odůvodněný. Má za to, že jeho případ takové podmínky nesplňuje a že humanitární azyl je jedinou cestou zachování jednoty rodiny. 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Dále připomenul, že v řízení o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu bylo zjištěno, že jeho hlavním tvrzeným důvodem byla obava ze strýce kvůli majetkovému sporu, který však žalobce v Nigérii vůbec neřešil u příslušných státních orgánů. Současně vyšlo najevo, že skutečným důvodem odjezdu žalobce byla snaha pokračovat ve fotbalové kariéře v zahraničí. První žádost byla pravomocně zamítnuta, což potvrdil i soudní přezkum, a kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta. Tyto skutečnosti podle žalovaného dokládají, že žalobce již v minulosti nedoložil žádné azylově relevantní skutečnosti. Již tehdy se ukázalo, že jeho obavy nejsou podloženy objektivními skutečnostmi. 8. Současná žádost je druhá v pořadí a žalovaný zdůrazňuje, že opakované žádosti lze vyhovět jen tehdy, pokud obsahují nové skutečnosti, které nemohly být uplatněny dříve. Žalovaný však zjistil, že žalobce jako jediný důvod uvádí snahu legalizovat si pobyt v České republice, kde žije jeho manželka a nezletilá dcera. Tento důvod však není azylově relevantní a zákon o azylu jej neumožňuje zohlednit, jak potvrzuje i judikatura NSS (např. rozsudek č. j. 4 Azs 6/200355). Skutečnost, že má rodinu v ČR, nezakládá nárok na mezinárodní ochranu a není ani důvodem pro opakované řízení. Žalovaný přitom zohlednil i to, že žalobce v ČR nežije v jedné domácnosti s manželkou, nemá stabilní bytové zázemí a rodina funguje odděleně. 9. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o ohrožení jeho života či důstojnosti na základě rasy, náboženství, národnosti, politických názorů nebo příslušnosti k sociální skupině podle § 12 písm. b zákona o azylu. Žalobce rovněž netvrdil, že by mu v Nigérii hrozilo bezprostřední pronásledování nebo vážná újma ve smyslu § 14a zákona o azylu. Správní orgán prověřil, zda v Nigérii probíhá ozbrojený konflikt, a dospěl na základě aktuálních informací OAMP (červen 2024) k závěru, že tomu tak není. Žalobcovy námitky o možném nebezpečí považuje za spekulativní, protože nejsou doloženy a žalobce nepředložil žádný důkaz svědčící o individuální hrozbě. Žalovaný rovněž uvádí, že žalobce nezpochybnil použité informační zdroje a nenavrhl žádné proti-důkazy. Z toho důvodu nemohl dojít k závěru, že by žalobci hrozila vážná újma ze strany státu či soukromých osob. 10. Žalovaný dále zdůraznil, že azylové řízení není prostředkem k legalizaci pobytu, což je konstantně potvrzováno judikaturou. Pokud žalobce žádá možnost dlouhodobě pobývat v České republice s rodinou, musí tak činit výlučně prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Správní orgán poukazuje na to, že žalobce této možnosti nevyužil a ani se o ni nepokusil, přestože mu nic nebránilo podat příslušnou pobytovou žádost. Účelová snaha obejít standardní pobytový režim prostřednictvím institutu mezinárodní ochrany nemůže být akceptována. Zákonodárce nikdy nezamýšlel, aby azyl sloužil k rodinnému sloučení či stabilizaci pobytu v ČR. Námitky žalobce proto žalovaný odmítá jako právně irelevantní. 11. Žalovaný upozorňuje, že po novele zákona o azylu č. 314/2025 Sb. byl institut humanitárního azylu (§ 14) zcela zrušen a přechodná ustanovení výslovně brání jeho poskytnutí i v řízeních zahájených před účinností zákona, pokud nebylo dosud rozhodnuto. Žalovaný proto neměl ani zákonnou pravomoc tuto možnost posuzovat. Zdůrazňuje však, že i kdyby humanitární azyl existoval, žalobcem uváděné důvody by jej nezakládaly, protože legalizace pobytu ani přítomnost rodiny v ČR nejsou mimořádné okolnosti (srov. NSS č. j. 2 Azs 8/2004). Pokud jde o doplňkovou ochranu, žalovaný uvádí, že žalobce neprokázal žádné konkrétní individuální riziko vážné újmy. Správní orgán proto provedl hodnocení v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou. Závěrem žalovaný uvádí, že rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o azylu a správním řádem. III Posouzení věci soudem 12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu dotčeném žalobou, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán podle § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen