36 A 4/2026 – Městský soud v Praze

36 A 4/2026- 24 - text 13sp. zn. 36 A 4/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jaromírem Klepšem ve věci žalobce: I. P., státní příslušnost Ukrajina, nar. X bytem X zastoupen JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, sídlem Májová 606/35, 350 02 Cheb proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad štolou 936/3, 170 00 Praha 7 v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který spočíval ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu dne 8. 12. 2025, č. j. OAM-0448047-1/DO-2025, jako nepřijatelnou takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že vrátil 8. 12. 2025 žalobci jako nepřijatelnou jeho žádost o dočasnou ochranu, evidovanou pod č. j. OAM-0448047-1/DO-2025, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu z 8. 12. 2025, evidované pod č. j. OAM-0448047-1/DO-2025, nejpozději do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně, advokátce JUDr. Veronice Pupalové. Odůvodnění: I. Předmět řízení 1. Žalobce je občanem Ukrajiny. Dne 8. 12. 2025 požádal v České republice o dočasnou ochranu podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). Tuto žádost žalovaný označil jako nepřijatelnou s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že žalobce je osobou ve smyslu § 3 Lex Ukrajina. Nepřijatelnost vyznačil přímo v tiskopisu žádosti č. j. OAM-0448047-1/DO-2025. V rámci vyjádření k žalobě žalovaný doplnil, že přítomen je také důvod nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. II. Podání účastníků řízení 2. Žalobce se domáhá vydání rozsudku, kterým by soud konstatoval, že zásah žalovaného byl nezákonný. Zároveň požaduje, aby soud zakázal žalovanému pokračovat v porušování jeho práv a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti o poskytnutí dočasné ochrany žalobci. 3. Žalobcova žádost byla označena jako nepřijatelná, neboť podle žalovaného nebylo prokázáno, že je osobou podle § 3 Lex Ukrajina. Žalobce se tomuto závěru bránil tvrzením, že splňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany v ČR, jeho žádost proto neměla být vyhodnocena jako nepřijatelná. Žalovaný po žalobci nepožadoval jakékoliv prokazování této skutečnosti nad běžný rámec. Ve smyslu dispoziční zásady dostatečně prokázal, že je občanem Ukrajiny a nedisponuje jiným pobytovým oprávněním na území EU. 4. Stran soudní přezkoumatelnosti tvrzeného zásahu žalobce odkázal na bod 5 rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42. Poukázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2025, č. j. 8 A 140/2025 – 25, kde se městský soud zaobíral totožnou problematikou a zásah vyhodnotil jako nezákonný. K tomu citoval z bodu 25 uvedeného rozsudku a zdůraznil, že z pouhé existence víza udělené v jiném členském státě nelze dovodit, že žadatel není osobou ve smyslu čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“). Dále citoval bod 26 uvedeného rozsudku, podle kterého ze čl. 2 písm. c) směrnice Rady 2001/55/ES o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“) ani jiných ustanovení práva EU neplyne, že vysídlenou osobou je jen osoba, která na území vstoupila bezprostředně ze země zasažené válkou, resp. že by o status vysídlené osoby mohla přijít vycestováním do třetího státu. Podle žalobce je uvedený případ totožný s jeho situací. Městský soud přitom v uvedeném rozsudku dále vyslovil, že pro aplikaci § 3 Lex Ukrajina je podstatná povaha pobytu žalobce mimo území Ukrajiny; pojem „pobývat“ je třeba vykládat jako dlouhodobější a stálejší pobyt, těžiště svých zájmů. 5. Upřesnil, že z Ukrajiny uprchl z důvodu obavy o svůj život. Žalobci je známo závazné stanovisko žalovaného, podle kterého není možné jeho nucené vycestování zpět na Ukrajinu z důvodu hrozby skutečného nebezpečí. Do žádosti žalobce uvedl, že nikdy nikde nezískal dočasnou ochranu. Žalobce se svobodně rozhodl žít v ČR, má zde rodinu, sociální zázemí a přátele, proto podal žádost o dočasnou ochranu. 6. Namítal, že v souladu se zákonem provedl vše nezbytné k tomu, aby mohl na území ČR zůstat. Je přesvědčen, že postup žalovaného představuje nezákonný zásah, k čemuž citoval bod 32 rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, podle kterého udělení dočasné ochrany ve smyslu Lex Ukrajina ve skutečnosti znamená poskytnutí oprávnění k pobytu na území ČR z dočasné ochrany, nejde o rozhodování o dočasné ochraně jako takové. Žalobce je přesvědčen, že jeho žádost měla být bez výhrady přijata a přezkoumána. 7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě soudu navrhnul, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. Předně konstatoval, že důvodem nepřijatelnosti žádosti je § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, dán je však také důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) téhož předpisu. Ač žalovaný v tiskopisu žádosti vyznačil jen první z uvedených, legitimní jsou oba důvody. 8. Předně se vyjádřil k nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina. Konstatoval, že žalobce je sice státním občanem Ukrajiny, ke dni 24. 2. 2022 na jejím území ale nepobýval. Z otisků úředních razítek v cestovním dokladu žalobce se podává, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru 30. 1. 2022 přes hraniční přechod Tiszabecs v Maďarsku. Území členských států opustil až 11. 8. 2022 letecky. Žalovaný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Azs 422/2017 – 29, podle kterého je cestovní doklad veřejnou listinou s presumpcí správnosti. Ze vstupních razítek má žalovaný za prokázané, že žalobce se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, což potvrdil i sám žalobce, který v tiskopise žádosti uvedl, že se uvedeného dne nacházel na území Slovenska. 9. Čl. 2 prováděcího rozhodnutí se vztahuje na ukrajinské státní příslušníky, kteří na území Ukrajiny byli dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu vysídleni z území Ukrajiny a na jejich rodinné příslušníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, vysídlené osoby jsou definovány ve čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně. Z této definice podle žalovaného vyplývá, že se vztahuje jen na osoby, které musely Ukrajinu opustit v důsledku situace, která tam nastala, a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně vrátit. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním musí existovat příčinná souvislost, jen v takovém případě lze osobu považovat za vysídlenou ve smyslu směrnice o dočasné ochraně, která má nárok na práva plynoucí z dočasné ochrany. Za osobu vysídlenou nemůže být osoba považována jen proto, že se tato osoba nemůže trvale a bezpečně vrátit do země původu kvůli tamní situaci – je nutné, aby tato situace byla důvodem, pro kterou tato osoba zemi původu vůbec opustila; to vyplývá ze čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně i z prováděcího rozhodnutí. Na dočasnou ochranu tedy podle směrnice o dočasné ochraně tedy nemají nárok občané Ukrajiny, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli mimo území Ukrajiny z důvodů zaměstnání práce, studia, dovolené, rodinných a zdravotních důvodů, aj. Žalobce přitom území Ukrajiny opustil z jiných důvodů, než je válečný konflikt, a to ještě před jeho vypuknutím. 10. Ze sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01 „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“, který byl v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, označen za „soft law“, k tomu žalovaný citoval pasáž, podle které nárok na dočasnou ochranu (nebo odpovídající ochranu podle vnitrostátního práva) v zásadě nemají nárok státní příslušníci Ukrajiny, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem mimo Ukrajinu nacházeli např. z důvodu práce, studia, dovolené, rodinných důvodů, zdravotním prohlídkám aj. důvodů. 11. Žalovaný k judikatuře, která podmiňuje aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny, konstatoval, že Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve skutkově odlišném případě. Do okruhu osob, na které se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mohou náležet jen cizinci, kteří se před 24. 2. 2022 nacházeli na Ukrajině, jinak by příčinnou jejich opuštění Ukrajiny nemohl