1 Azs 260/2020 — Nejvyšší správní soud

38 A 2/2026- 32 - text 13 pokračování 38 A 2/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Bedřichem v právní věci žalobce: S. K., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Robertem Vladykou sídlem Soukenická 14, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2025, čj. OAM-62786-17/ZM-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 18. 12. 2025, čj. OAM-62786-17/ZM-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 46e odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) neprodloužil platnost zaměstnanecké karty žalobce. Obsah žaloby – žalobní body 2. Žalobce v podané žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení důvodů uvedených v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců a je ve svém důsledku pro žalobce nepřiměřenou sankcí za ojedinělý exces v chování žalobce. Žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí formalisticky lpěl na liteře zákona a nedostatečně zohlednil trvající situaci v domovském státě žalobce, tj. ozbrojený konflikt žalobce, ani zájmy nezletilých dětí žalobce a faktický ekonomický dopad rozhodnutí pro rodinu žalobce. 3. Podle názoru žalobce je napadené rozhodnutí zčásti nepřezkoumatelné, zejména v otázce posouzení jednotlivých hledisek přiměřenosti, jak jsou vymezeny v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. 4. Žalobce namítl, že od roku 2021 žije v České republice spořádaný život, který je v České republice zaměřen na pracovní aktivitu, aby žalobce uživil rodinu na Ukrajině. Žalobce nepopřel, že byl trestním příkazem Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. 3. 2025, čj. 1 T 1 19/2025-63, odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavec 1 trestního zákona, kdy nezvládl řízení motorového vozidla a sjel do příkopu, aniž by tímto jednáním byla způsobena škoda třetím osobám či újma na zdraví třetích osob. Společenská nebezpečnost a škodlivost jeho činu byla minimální. Šlo o ojedinělý exces v chování žalobce vyvolaný nepřiměřenou emoční reakcí na aktuální situaci na Ukrajině, kde se týž den žalobce dozvěděl o vedeném útoku a poničení obydlí svého rodinného známého. Po spáchání činu se žalobce velmi styděl, uvědomoval si riziko řízení vozidla pod vlivem návykových látek, již samotným spácháním trestného činu se napravil a od té doby se konzumaci alkoholu vyhýbá. Za dobu svého šestiletého pobytu na území České republiky se jiného trestného činu či přestupku nedopustil. I proto mu byl uložený trest odnětí svobody podmíněně odložen. 5. Žalovaný však při vydání napadeného rozhodnutí nezohlednil ani závažnost protiprávního jednání, jak mu ukládá citované ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Z napadeného rozhodnutí není patrné, že by se žalovaný tímto hlediskem vůbec zabýval, rozhodnutí je založeno pouze na nesporné skutečnosti, že se žalobce popsaného jednání dopustil. Žalovaný nezohlednil nízkou společenskou nebezpečnost jednání žalobce, okolnosti protiprávního jednání, spolupráci žalobce s orgány činnými v trestním řízení a jeho dosavadní bezúhonnost. Proto se napadené rozhodnutí žalobci jeví jako nepřiměřená sankce, v jejímž důsledku bude nucen z České republiky vycestovat, čímž ohrozí ekonomickou situaci svou i své rodiny a vystaví rodinu nebezpečí ztráty jediného příjmu. Za dobu šesti let svého pobytu na území České republiky si žalobce vytvořil stabilní pracovní vztahy a získal si důvěru zaměstnavatelů a pracovních partnerů. Nepopírá, že v současné době nevede společnou domácnost s manželkou a třemi dětmi, kteří žijí na Ukrajině, nicméně jde o dočasný stav vyvolaný eskalací válečného konfliktu na Ukrajině. Rodina je na žalobci a jeho příjmech finančně závislá, jedná se o jediný její finanční příjem. 6. Napadené rozhodnutí tedy podle žalobce zásadním a nepřiměřeným způsobem zasahuje do finanční a pracovní sféry žalobce a v konečném důsledku ohrožuje finanční situaci a jediný příjem rodiny žalobce. Napadené rozhodnutí není v zájmu ani nezletilých dětí žalobce, k nimž má vyživovací povinnost a které jsou na jeho příjmech závislé, stejně jako manželka. Napadené rozhodnutí tak zásadním způsobem vybočuje z limitů přiměřenosti podle citovaného § 174a zákona o pobytu cizinců. 7. Žalobce si je vědom toho, že může žádat o tzv. vízum strpění, ale na jeho udělení není právní nárok a rozhodnutí o jeho neudělení nepodléhá soudnímu přezkumu. Proto žalobce navrhl, aby soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě upozornil, že správní řízení o zrušení pobytového oprávnění žalobce je důsledkem jeho vlastního jednání. Žalobce si měl být vědom toho, že jeho jednání může mít důsledky nejen v rovině trestněprávní, ale i v rovině cizineckého práva. Tvrzení žalobce, že žije řádným životem, považuje žalovaný za účelové a ve své podstatě absurdní, neboť žalobce byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a má záznam v rejstříku trestů. To prokazatelně nesvědčí o řádném životě žalobce. Právní řád České republiky nezakotvuje právo cizince na pobyt na území. 9. Jde-li o namítanou nepřiměřenost dopadu rozhodnutí, pak žalovaný konstatoval, že mu zákon o pobytu cizinců neukládá se v případě důvodu uvedeného v ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zabývat přiměřeností dopadu takového rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince v intencích § 174a téhož zákona (viz shodně závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 6. 12. 2017, čj. 6 Azs 315/2017 – 37). Žalovaný je samozřejmě jako orgán státu při své činnosti povinen brát v úvahu také závazky vyplývající z mezinárodních smluv. V tomto případě přichází v úvahu závazek státu zdržet se zásahu do rodinného a soukromého života jednotlivce dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), s výjimkou situace, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné, v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Tedy v případě, že by žalovaný shledal, že by neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty bylo rozporné s čl. 8 EÚLP, žádost by nezamítnul a byly-li by splněny další zákonem stanovené podmínky, dobu platnosti tohoto povolení by prodloužil. 10. K námitce nesprávného vyhodnocení otázky přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce žalovaný uvedl, že žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty žalobce byla zamítnuta z důvodu uvedeného v zákoně o pobytu cizinců a rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Zákon o pobytu cizinců žalovanému neukládá povinnost posuzovat dopad vydaného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. K potenciální aktivaci uvedeného článku však musí cizinec ve správním řízení vznést konkrétní námitku nepřiměřenosti zásahu do soukromého či rodinného života (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020, čj. 10 Azs 256/2019 - 39). Žalobce ovšem žádné námitky či tvrzení ohledně dopadu rozhodnutí do soukromého či rodinného života v průběhu správního řízení neuvedl, a rovněž ani nevyužil svého práva vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. 11. V návaznosti na závěry učiněné v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, čj. 8 Azs 99/2023 – 65, se žalovaný posouzením, zda rozhodnutí o zamítnutí žádosti nepředstavuje nepřiměřený zásah, respektive dopad do soukromého a rodinného života účastníka řízení, již je povinen zabývat vždy, tj. aniž by to výslovně vyžadoval zákon o pobytu cizinců, a aniž by nepřiměřenost dopadu rozhodnutí účastník řízení sám namítl. Nejvyšší správní soud mj. uvedl, že: „…správní orgán je povinen s ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince i v případě, jsou-li dány důvody pro vydání rozhodnutí o zastavení řízení dle § 66 odst. 1 správního řádu. Přiměřenost posuzuje správní orgán vždy, je-li možnost zásahu patrná z okolností věci, ze spisu či ji cizinec tvrdí“. Z této citace tedy jasně a logicky vyplývá, že musí-li se správní orgán zabývat přiměřeností, když řízení usnesením (byť jen procesně) zastavuje, logicky a tím spíše tato povinnost nastává v případě, kdy žádost svým rozhodnutím (meritorně) zamítá, pokud je možnost zásahu patrná