4 Azs 15/2022 — Nejvyšší správní soud

4 A 12/2026- 27 - text 6 4 A 12/2026 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: A. A. M. A., narozený dne X bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Františkou Lhotákovou sídlem Mánesova 47, 120 00 Praha 2 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované o novém posouzení důvodů o neudělení dlouhodobého víza ze dne 6. 2. 2026, č.j. MV-6514-4/SO-2026, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí (informace) žalované, kterým žalovaná posoudila podle § 180e odst. 7 věty druhé zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žádost o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, podanou proti rozhodnutí (informaci) Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně) ze dne 1. 10. 2025 č.j. OAM-4090-5/DV-2025, tak, že žádosti se nevyhovuje, neboť jsou dány důvody neudělení dlouhodobého víza podle § 56 odst. 1 písm. a) a l) zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně vydal dne 1. 10. 2025 pod č.j. OAM-4090-5/DV-2025 Informaci o důvodech neudělení dlouhodobého víza (dále jen „Informace“), ve které posoudil žádost žalobce o udělení víza k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, a to tak, že dlouhodobé vízum se podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců neuděluje, neboť se nepodařilo ověřit údaje uvedené v žádosti, a to údaje týkající se žadatelem deklarovaného účelu pobytu na území ČR. 2. Žalobce se v podané žalobě k přípustnosti podání žaloby nevyjádřil. K dotazu soudu ve vyjádření ze dne 13. 4. 2026 sdělil, že vyloučení dle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců není absolutní, v projednávané věci je žaloba přípustná, neboť napadené rozhodnutí netrpí pouze projevem správního uvážení, ale obsahuje závažná právní a procesní pochybení (porušení povinnosti řádně zjistit skutkový stav, umožnit žalobci vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, vyzvat žalobce k doplnění podkladů, svévolný postup ohledně doložení některých skutečností (např. podnikatelského plánu), překročení mezí správního uvážení). Správní orgány též nesprávně aplikovaly § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žaloba přitom nesměřuje proti samotné existenci správního uvážení, ani netvrdí právní nárok na udělení víza, ale napadá zákonnost postupu správních orgánů, došlo k porušení základních zásad správního řízení (legality, zákazu zneužití pravomoci, proporcionality, spravedlnosti, legitimního očekávání, a dalších), což dosahuje intenzity nezákonnosti a vyžaduje zásah soudu. Výklad § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, který by vylučoval soudní přezkum i v případech zjevné svévole a procesní nezákonnosti, by vedl k odepření soudní ochrany a byl by v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 1 Ústavy. Je zásadní, že žalobce neusiluje o nahrazení správního uvážení soudem, ani o přiznání víza, ale výlučně o přezkum zákonnosti napadeného rozhodnutí, tedy o posouzení, zda správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a ústavními principy. Napadené rozhodnutí zasahuje do základních práv žalobce, zejména do svobody podnikání a práva na soudní ochranu. Poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. 55 A 50/2022-43. 3. Žalovaná ve vyjádření ze dne 17. 4. 2026 odkázala na bohatou a ustálenou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, dle které z Listiny ani z mezinárodních smluv o lidských právech neplyne cizincům právo na pobyt v České republice, nemají ani nárok na udělení pobytového víza. Ústavní soud rovněž uvedl, že v případě neudělení víza nemůže dojít k zásahu do základních práv a svobod, je tudíž v kompetenci zákonodárce toto řízení vyloučit ze soudního přezkumu, aniž by došlo k rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny, k tomu viz zejména nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012, a dále usnesení sp. zn. I. ÚS 829/18, II. ÚS 4064/18 či I. ÚS 996/24. K přípustnosti žaloby uvedla, že na udělení daného víza není právní nárok, s odkazem na § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců a judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedla, že nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem podnikání je ze soudního přezkumu vyloučeno, neboť se nejedná o účel pobytu, který by byl upraven právem Evropské unie (k tomu viz rozhodnutí NSS ze dne 31. 5. 2023 č.j. 4 Azs 15/2022-44, ze dne 4. 1. 2018 č.j. 6 Azs 253/2016-49, ze dne 17. 5. 2023 č.j. 2 Azs 286/2022-40, ze dne 18. 5. 2023 č.j. 6 Azs 272/2022-41, ze dne 30. 6. 2023 č.j. 4 Azs 224/2022-37 či ze dne 23. 5. 2024 č.j. 10 Azs 81/2023-52). Žalobcem zmíněný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2024 č.j. 55 A 50/2022-43 se týká posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza za účelem studia, tedy takového účelu, který je upraven právem Evropské unie, kdy je dle judikatury právo na soudní přezkum založeno čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie; to však není případ žalobce, jehož žádaný účel pobytu není právem EU upraven. Navrhla, aby žaloba byla jako nepřípustná soudem odmítnuta. 4. Podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), soud usnesením odmítne návrh, jestliže je podle tohoto zákona nepřípustný. 5. Podle ust. § 68 písm. e) s.ř.s. je žaloba nepřípustná také tehdy, domáhá-li se přezkoumání takového rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. 6. Podle ust. § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z přezkoumání soudem jsou vyloučena rozhodnutí o neudělení dlouhodobého víza a rozhodnutí o žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza. 7. Soud shledal, že rozhodnutí žalované o novém posouzení důvodů o neudělení dlouhodobého víza za účelem podnikání, které je předmětem žaloby, je ze soudního přezkumu vyloučeno dle § 171 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, přičemž v daném případě není naplněna žádná z judikatorně stanovených výjimek, která by jeho přezkum umožňovala. 8. Soud předně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 31. 5. 2023 č.j. 4 Azs 15/2022-44, který se týká žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem podnikání a ve kterém k námitce ohledně čl. 36 odst. 2 Listiny uvedl: „Dovolává-li se tedy stěžovatel práva na soudní přezkum ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny coby svého základního práva v souvislosti s rozhodnutím o neudělení dlouhodobého víza, lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který se i touto problematikou již opakovaně zabýval a dovodil, že „Listina poskytuje soudní ochranu pouze tomu právu, které právní řád garantuje [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/04 ze dne 13. 5. 2004, dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu, za jakých (nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [usnesení sp. zn. IV. ÚS 85/04 ze dne 13. 5. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 99/04 ze dne 29. 4. 2004, usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 ze dne 23. 6. 2004 (U 39/33 SbNU 591), usnesení sp. zn. III. ÚS 260/04 ze dne 9. 6. 2004; všechna usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Na udělení víza není dle výslovného znění zákona právní nárok (ustanovení § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to čl. 14 odst. 4 Listiny, zatímco odstavec 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit.“ (nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08; důraz přidán soudem). S ohledem na právě uvedené je tak tudíž lichá stěžovatelova námitka, že neudělení dlouhodobého víza, resp. nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza, představuje porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.“ 9. Z citovaného rozsudku NSS, který odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, je patrné, že čl. 36 odst. 2 ani jiné ustanovení Listiny nárok na soudní přezkum nového posouzení důvodů o nedělení dlouhodobého víza nezakládá (a to bez ohledu na vady, kterými by případně mohlo být stiženo). 10. NSS dále v rozsudku ze dne 31. 5. 2023 č.j. 4 Azs 15/2022-44, který se týkal dlouhodobého víza za účelem podnikání, uvedl následující: „Není tedy pra