7 Azs 319/2020 — Nejvyšší správní soud

42 A 6/2026- 25 - text  8 42 A 6/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: P. Ch. H. státní příslušník bytem zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Moravské náměstí 13 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2026 č.j. CPR-4525-3/ČJ-2026-930310-V241 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný shledal důvody pro změnu rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 16. 12. 2025 č.j. KRPA-302493-44/ČJ-2024-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a část výroku prvostupňového rozhodnutí změnil tak, že část výroku ve znění: „… ukládá správní vyhoštění a se stanoví doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Norského království, Lichtenštejnského knížectví a Švýcarské konfederace, a to na dobu 60 (šedesát) měsíců.“ se mění a nově zní: „… ukládá správní vyhoštění a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Norského království, Lichtenštejnského knížectví a Švýcarské konfederace, a to na dobu 42 měsíců.“ Ve zbylé části žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uděleno správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“), neboť na území České republiky pobýval ode dne 10. 2. 2022 do dne 24. 9. 2024 bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebylo oprávněn; současně byla žalobci stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace, a to v délce 60 měsíců. 3. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí. K odvolacím námitkám, které neshledal důvodnými pro zrušení prvoinstančního rozhodnutí, uvedl následující argumentaci: 4. Konstatoval, že ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. neumožňuje správnímu orgánu I. stupně zvolit mírnější opatření, pokud jsou naplněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Zdůraznil, že zákon v tomto případě nepřipouští správní uvážení, zda správní vyhoštění uložit či nikoliv. Spolupráce účastníka řízení se správním orgánem I. stupně může být zohledněna pouze při stanovení délky zákazu vstupu na území členských států Evropské unie a smluvních států z doby 60 měsíců na dobu 42 měsíců. Jelikož bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce pobýval na území České republiky dlouhodobě bez platného pobytového oprávnění, přičemž si byl této skutečnosti vědom a neučinil žádné kroky k legalizaci svého pobytu, postupoval správní orgán I. stupně plně v souladu se zákonem. Námitka, že správní orgán I. stupně měl namísto správního vyhoštění uložit pouze povinnost k opuštění území, proto není důvodná. 5. Částečně se ztotožnil s námitkou, že prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje dostatečné odůvodnění, proč byla stanovena právě maximální možná doba zákazu vstupu v délce 60 měsíců. Uvedl, že ze správního spisu vyplývá, že správní orgán I. stupně se při stanovení délku zákazu vstupu zabýval kritérii uvedeným v § 174a zákona č. 326/1999 Sb., avšak při jejich aplikaci nedostatečně zohlednil polehčující okolnosti konkrétního případu, zejména spolupráci účastníka řízení v průběhu správního řízení, absenci trestné činnosti na území České republiky, existenci rodinného zázemí ve státě původu a deklarovanou ochotu vycestovat. Žalovaný proto tyto polehčující okolnosti zohlednil a současně přihlédl k okolnostem přitěžujícím, zejména k dlouhodobému a vědomému neoprávněnému pobytu žalobce na území České republiky a k nerespektování předchozího rozhodnutí o správním vyhoštění. Dospěl proto k závěru, že stanovení doby zákazu vstupu v délce 42 měsíců představuje přiměřené opatření ve smyslu § 174a zákona č. 326/1999 Sb. a které naplňuje preventivní účel správního vyhoštění, aniž by znamenalo nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života účastníka řízení. 6. K námitce žalobce, že z prvoinstančního rozhodnutí nebylo zřejmé, proč byla stanovena právě doba zákazu vstupu v konkrétní délce, žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně není povinen porovnávat posuzovaný případ s hypotetickými případy jiných cizinců, ani zdůvodňovat, proč nebyla zvolena každá jiná myslitelná délka zákazu vstupu. Jeho povinností je posoudit individuální okolnosti konkrétní věci a v jejich světle stanovit přiměřenou dobu trvání opatření. Doba zákazu vstupu v délce 42 měsíců představuje po zohlednění relevantních skutečností spravedlivou rovnováhu mezi ochranou veřejného pořádku a právem žalobce na respektování jeho soukromého a rodinného života. 7. K námitce, že správní orgán I. stupně neměl pravomoc stanovit počátek běhu doby zákazu vstupu na území členských států Evropské unie a smluvních států od dne vycestování žalobce z území těchto států uvedl, že tato námitka je v rozporu s výslovným zněním zákona č. 326/1999 Sb. Z povahy institutu správního vyhoštění jednoznačně vyplývá, a to v souladu s čl. 3 nařízení Evropské unie 2018/1860 a s čl. 24 nařízení Evropské unie 2018/1861, že doba zákazu vstupu může začít běžet až okamžikem faktického opuštění území, neboť teprve tehdy je pobyt cizince ukončen. Tento výklad je navíc v souladu s § 118 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., který potvrzuje, že zákonodárce počítá s vazbou zákazu vstupu na faktické vycestování cizince. Stanovení počátku běhu doby zákazu vstupu od dne vycestování je tedy zákonné, logické a v souladu s aktuální judikaturou. 8. Uzavřel, že byly splněny zákonné podmínky pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. Skutkový stav byl správním orgánem I. stupně zjištěn dostatečně, bez důvodných pochybností a v souladu s ustanoveními § 3 a § 50 správního řádu. Změnou výroku prvoinstančního rozhodnutí v části týkající se délky zákazu vstupu žalovaný odstranil nepřiměřenost uloženého opatření, aniž by zasáhl do jeho zákonného základu. 9. Žalobce v žalobě uplatnil tři žalobní námitky. 10. V prvním žalobním bodě namítl, že uložené správní vyhoštění je nepřiměřeně přísné. Žalobce v průběhu řízení plně spolupracoval se správními orgány, a proto mu měla být jako mírnější opatření uložena toliko povinnost opustit území, nikoli správní vyhoštění spojené se zákazem vstupu. 11. Ve druhém žalobním bodě namítl, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá přezkoumatelný závěr, proč byla žalobci uložena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie a smluvních států, právě v trvání 42 měsíců. Ačkoli žalovaný deklaruje zohlednění kritérií podle § 174a zákona č. 326/1999 Sb., neuvádí, jakým způsobem tato kritéria konkrétně hodnotil a jak dospěl právě k době 42 měsíců, oproti možné době kratší, případně delší. Žalovaný nijak nevysvětlil, jak kombinace polehčujících a přitěžujících okolností odůvodňuje zákaz vstupu v této konkrétní délce. 12. Současně namítl, že žalovaný se odmítl zabývat požadavkem § 2 odst. 4 správního řádu, tedy povinností rozhodovat obdobné případy obdobně. Rozhodnutí neobsahuje žádnou úvahu o rozhodovací praxi v obdobných věcech, ačkoli tato povinnost je výslovně stanovena zákonem. 13. Ve třetím žalobním bodě namítl, že další vadou rozhodnutí je nezákonné určení počátku běhu doby zákazu vstupu. Správní orgán určil počátek této doby až okamžikem vycestování žalobce z území, přestože § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. správnímu orgánu takovou pravomoc nesvěřuje. Neexistuje ani zvláštní úprava stanovující takový počátek běhu doby. Za této situace je třeba vycházet z toho, že doba zákazu vstupu počíná běžet dnem vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění, což vyplývá rovněž z konstrukce § 118 odst. 4 téhož zákona. Napadené rozhodnutí je proto i v této části nezákonné. 14. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že v žalobě jsou obsaženy naprosto totožné argumetace, na které bylo plně reagováno, žalovaný odkázal na odůvodnění prvoinstančního i napadeného rozhodnutí. 15. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 16. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy: 17. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se sta