6 As 54/2013 — Nejvyšší správní soud

42 A 7/2026- 17 - text  6 42 A 7/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Věrou Jachurovou v právní věci žalobce: A. S. státní příslušník bytem zastoupený JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 21 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 3. 2026 č.j. CPR-39190-8/ČJ-2025-930310-V230 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 31. 10. 2025 č.j. KRPA-341534-17/ČJ-2025-000022-SV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ČR“) a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) správní vyhoštění; současně byla stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie (dále jen „EU“), Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace, v délce jednoho roku. 2. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval průběh správního řízení před správním orgánem I. stupně a shrnul nosné důvody prvostupňového rozhodnutí. K odvolacím námitkám, kterým nepřisvědčil, uvedl následující argumentaci: 3. Konstatoval, že prvostupňové rozhodnutí je v souladu se zákonem. Uvedl, že z podkladů poskytnutých Polskou republikou jednoznačně vyplývá, že žádost žalobce o povolení k dočasnému pobytu byla zamítnuta. Jednalo se pouze o podanou žádost o udělení přechodného pobytu, nikoli o platné povolení k pobytu ve smyslu čl. 2 bodu 16 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 (Schengenský hraniční kodex), neboť žalobce nedisponoval žádným pobytovým oprávněním, které by jej opravňovalo ke vstupu či volnému pohybu na území ostatních členských států EU. Do doby vydání pravomocného rozhodnutí o jeho žádosti měl žalobce povinnost zdržovat se výlučně na území Polské republiky. 4. Dodal, že rozhodnutí o správním vyhoštění je zákonným opatřením na úseku pobytu cizinců a jeho účelem je vynucení dodržování zákonného režimu pobytu na území ČR a ochrana veřejného pořádku. Při naplnění podmínek stanovených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. je správní orgán povinen rozhodnutí o správním vyhoštění vydat. Současně musí posoudit i přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života cizince dle § 119 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. Pokud nebyla správním orgánem I. stupně shledána nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, nenastala situace předpokládaná zákonem, že nebyly shledány důvody pro nevydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Zdůraznil, že podmínkou postupu podle § 50a zákona č. 326/1999 Sb. je, aby cizinec byl držitelem pobytového oprávnění v jiném členském státě EU a smluvních státech nebo pokud by byl důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, což v případě žalobce naplněno nebylo. Nebyly zjištěny žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by svědčily o nepřiměřeném zásahu do práv žalobce, který na území ČR nesdílí domácnost s občanem EU, nemá zde rodinné zázemí ani jiný významný osobní nebo sociální ukotvující prvek, jehož narušení by činilo vyhoštění nepřiměřeným. Naopak v domovském státě má žalobce veškeré rodinné příslušníky, a proto je zpětná integrace žalobce v zemi původu významně ulehčena. Zásah v ekonomické rovině je pak nutno považovat za zákonem předpokládaný důsledek zjištěného protiprávního jednání. 5. K námitce týkající se krátké doby trvání protiprávního stavu, dosavadnímu bezproblémovému způsobu života a spolupráci žalobce se správními orgány, žalovaný uvedl, že tyto skutečnosti samy o sobě nepostačují k závěru o nepřiměřenosti prvoinstančního rozhodnutí. Konstatoval, že doba vědomého neoprávněného pobytu žalobce na území ČR trvala 8 dní, a pouze díky správnímu orgánu I. stupně bylo odhaleno jeho protiprávní jednání. Poukázal na to, že žalobce nemá zdravotní pojištění a do dne pobytové kontroly nebyl nikde hlášen k pobytu. Nejedná se proto o jediné pochybení. Žalobce též v rámci odvolání přislíbil, že vycestuje do domovské země, avšak dle lustrace v evidencích Policie ČR k vycestování nedošlo. Žalovaný též poukázal na věk žalobce (x let), kdy lze očekávat již plnou zralost a schopnost převzít odpovědnost za vlastní jednání. 6. Ztotožnil se s hodnocením správního orgánu I. stupně, který zohlednil polehčující i přitěžující okolnosti a na základě vyváženého hodnocení stanovil dobu vyhoštění v dolní polovině zákonem stanovené maximální doby. Doplnil, že správní vyhoštění není sankcí, ale preventivním opatřením, které má zabránit tomu, aby cizinec, který se na území zdržoval v rozporu se zákonem, v tomto jednání pokračoval. Dodal též, že roční doba zákazu vstupu je v daném kontextu obvyklá a odpovídá závažnosti porušení, zejména délce neoprávněného pobytu a dalším přitěžujícím okolnostem. Uvedl rovněž, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. 7. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí porušuje § 3 správního řádu, resp. § 174a zákona č. 326/1999 Sb., neboť nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě. Správní orgány adekvátně nezohlednily skutečnost, že se v případě žalobce jednalo o jeho historicky první porušení zákona, tj. ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života. Žalobce vzorně spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci, přičemž sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání nijak nesnižuje význam žalobcovy sebereflexe. Ani o jeho závazku řádně vycestovat do domovského státu není důvod mít pochybnosti. Za to, že se jednalo o natolik bagatelní časové období a epizodní charakter protiprávního jednání, bylo na místě postupovat dle § 50a zákona 326/1999 Sb. cestou opatření na dobu 1 roku. 8. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Úvodem plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že oba správní orgány postupovaly při zjišťování skutkového stavu v souladu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí a jednotlivé okolnosti byly hodnoceny individuálně. Bylo postaveno najisto, že žalobce se na území ČR zdržoval bez platného pobytového oprávnění. Nebyl zjištěn žádný závažný osobní či humanitární důvod, který by odůvodňoval upuštění od správního vyhoštění. Žalobce si musel být vědom podmínek, za nichž lze pobývat na území ČR, přičemž tyto povinnosti vědomě porušil. Žalovaný se podrobně vyjádřil ke všemu, co žalobce nyní namítá v žalobě. Napadené rozhodnutí je v plném souladu se zákonem. 9. Po posouzení věci samé soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 10. Při rozhodování soud vycházel zejména z následující pro věc rozhodné právní úpravy: 11. Podle § 118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., správním vyhoštěním se rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V odůvodněných případech lze rozhodnutím stanovit hraniční přechod pro vycestování z území. 12. Podle § 119 odst. 1 písm. d) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 13. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 14. Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohle