46 A 6/2026 – Městský soud v Praze

46 A 6/2026- 27 - text 6 46 A 6/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobce: proti žalovanému: O. M. státní příslušnost: Ukrajina zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem se sídlem Praha 1, Opletalova 25 Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 18. 2. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-355947/DO-2026, takto: I. Zásah žalovaného spočívající v tom, že žalobci vrátil dne 18. 2. 2026 jeho žádost o dočasnou ochranu, zaevidovanou pod sp. zn. OAM-355947/DO-2026, jako nepřijatelnou, byl nezákonný. II. Žalovanému se zakazuje pokračovat v porušování práv žalobce a přikazuje se mu, aby obnovil stav před vrácením žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 18. 2. 2026, zaevidované pod sp. zn. OAM-355947/DO-2026. III. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12 270 Kč, a to do rukou jeho zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění: I. Základ sporu a obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat ve vrácení jeho žádosti o poskytnutí dočasné ochrany ze dne 18. 2. 2026, evidované pod sp. zn. OAM-355947/DO-2026, jakožto nepřijatelné podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“). 2. Nezákonnost postupu žalovaného spatřoval žalobce v nesprávné a předčasné aplikaci § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. Tvrdil, že jeho postavení vysídlené osoby požívající dočasné ochrany podle § 3 odst. 1 Legis Ukrajina, čl. 2 odst. 1 Prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (dále jen „prováděcí rozhodnutí“) ve spojení s čl. 5 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice o dočasné ochraně“), nebylo s ohledem na individuální okolnosti řádně přezkoumáno a posouzeno. Tímto postupem se žalovaný rovněž dopustil porušení základních zásad činnosti správních orgánů, zejména zásady proporcionality a ochrany legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). 3. Ke skutkovým okolnostem případu žalobce uvedl, že do února roku 2022 trvale pobýval na Ukrajině, kde měl rodinné, ekonomické a sociální zázemí. Vlivem bezprostřední hrozby invaze vojsk Ruské federace na území Ukrajiny byl žalobce dne 8. 2. 2022 vysídlen na území ČR, kde mu byla dne 23. 6. 2023 udělena dočasná ochrana. Žalobce se poté přesídlil do Polska. Dne 18. 2. 2026 žalobce znovu požádal o udělení dočasné ochrany v ČR. Jeho žádost byla na místě posouzena jako nepřijatelná podle § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina. 4. Žalobce měl za to, že žaloba je v dané věci přípustná. K tomu žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2025, č. j. 5 Azs 273/2023-27. 5. Žalobce nezpochybňoval, že byl vysídlen ze země původu dne 8. 2. 2022, tj. před zahájením válečného konfliktu na území Ukrajiny. Žalobce však měl za to, že se s ohledem na to, že byl ke dni 24. 2. 2022 trvale usazen na Ukrajině a měl zde těžiště svého rodinného, společenského, ekonomického i kulturního života, na něj vztahuje § 3 odst. 1 Legis Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2025, č. j. 55 A 58/2024-50. 6. Zdůraznil, že žalovaný jeho právní postavení vysídlené osoby požívající dočasné ochrany v minulosti reflektoval a nerozporoval a v období od 23. 6. 2023 do 31. 3. 2024 mu udělil oprávnění k pobytu na území ČR ve formě dočasné ochrany. Teprve v souvislosti s podáním nové žádosti dne 18. 2. 2026 byl žalobce, pro něj překvapivě a současně v rozporu s předchozí praxí žalovaného, z poskytnutí dočasné ochrany vyloučen z důvodu jeho pobytu mimo území Ukrajiny dne 24. 2. 2022. Takový postup dle žalobce odporuje principu proporcionality a zásadě ochrany legitimního očekávání podle § 2 odst. 4 správního řádu. II. Vyjádření žalovaného k podané žalobě 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. 8. Uvedl, že žalobce ke dni 24. 2. 2022 na území Ukrajiny nepobýval. Z otisků hraničních razítek o vstupech a výstupech na území členských států EU v cestovním dokladu žalobce vyplývá, že žalobce vstoupil na území členských států Schengenského prostoru dne 8. 2. 2022 a od té doby toto území neopustil. 9. Tvrdil, že z čl. 2 písm. c) směrnice o dočasné ochraně je patrné, že se vztahuje pouze na osoby, které zemi původu opustily, respektive „musely opustit“ v důsledku situace, která v této zemi nastala a v důsledku jejího trvání se do ní nemohou bezpečně a na trvalo vrátit. Jedná se například o osoby, které opustily zemi původu v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu. Za osobu vysídlenou je tedy možné považovat pouze tu osobu, která zemi původu opustila v důsledku situace, která v této zemi nastala. Mezi situací v zemi původu a jejím opuštěním tedy musí existovat příčinná souvislost, tedy jinými slovy situace v zemi původu musí být důvodem, pro který daná osoba tuto zemi opustila. Jedině tak může být pro účely směrnice o dočasné ochraně považována za osobu vysídlenou, která má nárok na poskytnutí dočasné ochrany. Aby bylo možno určitou osobu považovat za osobu vysídlenou, nepostačuje, že se tato osoba nemůže bezpečně a trvale vrátit do země původu kvůli tamní situaci, ale je především nutné, aby tato situace byla důvodem, proč zemi původu vůbec opustila. V případě žalobce popsaná příčinná souvislost dána není, neboť žalobce opustil Ukrajinu nikoliv v důsledku probíhajícího ozbrojeného konfliktu, ale již dříve a z jiných důvodů. 10. Totéž plyne i z dokumentu vypracovaného Komisí EU a nazvaného „Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana“ (dále jen „operační pokyny“). Jde o sdělení Komise č. 2022/C 126 I/01. 11. Uvedl, že je mu známo, že existují rozhodnutí soudů, která s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, podmiňují uplatnění § 5 odst. 1 písm. b) Legis Ukrajina dlouhodobostí pobytu mimo území Ukrajiny. Měl však za to, že Nejvyšší správní soud své závěry formuloval ve skutkově odlišném případě. Navíc ve světle výše uvedeného je zřejmé, že do okruhu osob, na něž se vztahuje prováděcí rozhodnutí, mohou náležet pouze ti cizinci, kteří se fyzicky nacházeli přede dnem 24. 2. 2022 na Ukrajině, protože jinak by příčinou opuštění Ukrajiny nemohly být události dne 24. 2. 2022. Tato úvaha je navíc v souladu s operačními pokyny. 12. Závěrem upozornil, že v minulosti nárok žalobce na udělení dočasné ochrany nerozporoval, když mu dne 23. 6. 2023 udělil oprávnění k pobytu na území ČR ve formě dočasné ochrany. Žalobci však bylo toto oprávnění k pobytu uděleno ze zcela jiného důvodu, a sice za účelem sloučení rodiny. Žalobce totiž v té době byl rodinným příslušníkem ukrajinského státního příslušníka pobývajícího na území Ukrajiny před 24. 2. 2022, který má rovněž na udělení dočasné ochrany nárok ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) prováděcího rozhodnutí. Z informací dostupných žalovanému z Cizineckého informačního systému a z jeho úřední činnosti však vyplývá, že syn žalobce, se kterým byl žalobce touto udělenou dočasnou ochranou sloučen, již v ČR nepobývá, což znamená, že tento titul pro udělení dočasné ochrany žalobci již odpadnul. Žádost o udělení dočasné ochrany ze dne 18. 2. 2026 tak již byla žalobcem podána z jiného důvodu. 13. Dále žalovaný poukázal na to, že udělená dočasná ochrana ze dne 23. 6. 2023 nebyla žalobci prodloužena jeho vlastním zaviněním, neboť se ve stanovené lhůtě nedostavil na pracoviště OAMP za účelem jejího prodloužen. Dle žalovaného tato skutečnost vede k závěru, že argumentace žalobce spočívající v nutnosti udělení dočasné ochrany jakožto jediného prostředku ochrany před situací vzniklou invazí vojsk Ruské federace není příliš důvěryhodná. I skutečnost, že žalobce se byl schopen po relativně dlouhé časové období (30. 9. 2024 – 18. 2. 2026) pohybovat po území EU bez udělené dočasné ochrany, svědčí o tom, že dočasná ochrana v případě žalobce nepředstavuje jediný nepostradatelný prostředek, kterým lze dosáhnout legálního pobytu na území EU. III. Posouzení žaloby Městským soudem v