46 Az 1/2026 – Městský soud v Praze

46 Az 1/2026- 28 - text [OBRÁZEK] 46 Az 1/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobkyně: T. D. N., narozena X. státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika bytem X. zastoupena advokátem Mgr. Markem Eichlerem se sídlem Praha 1, Nekázanka 888/20 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2025, č. j. OAM-1071/ZA-ZA12-HA06-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), shledána její žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 18. 9. 2025 nepřípustná a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. II. Obsah žaloby 2. Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Tvrdila, že napadené rozhodnutí není náležitě odůvodněno, což způsobuje jeho nepřezkoumatelnost. 3. Po věcné stránce žalobkyně namítala nedostatečné posouzení jednotlivých důvodů pro udělení azylu a neodůvodnění závěru správních orgánů, které nerespektuje požadavky § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dále dle žalobkyně došlo k porušení § 2 odst. 1 a 4, § 3, § 50 a § 52 správního řádu a § 10a a § 11a zákona o azylu. Napadené rozhodnutí je také v rozporu s mezinárodními závazky ČR (Úmluva o právním postavení uprchlíků) a porušuje ústavně zaručené právo žalobkyně na život (čl. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Úmluvy). 4. Konkrétně namítala, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nesprávně argumentuje tím, že skutečnost, že se žalobkyně obává návratu z důvodu výhrůžek od věřitelů, nemůže obstát jako nová skutečnost. Navíc žalovaný zcela ignoroval, že její rodinné vazby od posledního rozhodování o žádosti zesílily. 5. Dle žalobkyně žalovaný rovněž pochybil, jestliže jí neudělil humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu. Žalobkyně nerozporovala, že se v případě humanitárního azylu plně uplatňuje správní uvážení a na jeho udělení nemá žadatel subjektivní právo. Dále připomněla, že i když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné, přičemž absolutní či neomezené správní uvážení v moderním právním státě neexistuje. Dle žalobkyně nelze z napadeného rozhodnutí vysledovat úvahy a hodnocení žalovaného ve vztahu k důvodům hodným zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. K tomu odkázala na smysl humanitárního azylu, jenž spočívá v možnosti poskytnout azyl i v situacích, na které nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. 6. Stran důvodů pro udělení humanitárního azylu žalobkyně zopakovala, že chce v ČR zůstat, protože zde má svou rodinu, je po operaci srdce a pravidelně užívá léky, a má obavu o svůj život z důvodu výhrůžek věřitelů a navíc má v ČR svého manžela a dceru. III. Vyjádření žalovaného 7. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž odkázal na obsah správního spisu a napadeného rozhodnutí. 8. Uvedl, že při rozhodování vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně uvedla během řízení, shromáždil k nim relevantní a aktuální informace o situaci v zemi jejího původu. Žalovaný tedy vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci a měl za to, že přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem daného případu a je patřičným způsobem odůvodněno. 9. Žalovaný dospěl k závěru, že u druhé žádosti o mezinárodní ochranu žalobkyně nedoložila žádné nové zásadní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že žalobkyni v případě návratu do země původu hrozí pronásledování podle § 12 zákona o azylu nebo bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalobkyně neuvedla žádné nové skutečnosti, které by ji v případě návratu do vlasti bezprostředně ohrožovaly na životě a zdraví. 10. K námitce žalobkyně o vyhrožování ze strany věřitelů žalovaný uvedl, že se jedná o soukromoprávní spor mezi ní a soukromými osobami, kterým, jak ona sama uvedla, dluží peníze. Z výpovědi žalobkyně ze dne 26. 9. 2025, ale vyplývá, že ji věřitelé kontaktovali s dotazem, proč dosud neuhradila dluhy, přičemž pokud tak neučiní, měli jí sdělit, že její případ předají právnímu zástupci nebo dluh postoupí někomu jinému. Žalovaný v tomto neshledal život ohrožující situaci, naopak z výpovědi vyplývá, že věřitelé se nejdříve snaží s žalobkyní dohodnout, ale pokud neuspějí, naznačili jí další postup. Poznamenal, že i v českém prostředí v případě opakovaného nedodržení podmínek při splácení dluhu ze strany dlužníka je obvyklé, že věřitel požádá po opakované urgenci u dlužníka o pomoc právního zástupce či dluh postoupí za úplatu společnosti, která se zabývá vymáháním nedobytných pohledávek. Doplnil, že ohledně dlužné částky žalobkyně neuvedla žádné bližší informace, ze kterých by bylo patrné, že v případě návratu do vlasti by ji tamější bezpečnostní složky a úřady, pokud by se dostala do život ohrožující situace, neposkytly adekvátní pomoc. 11. S názorem žalobkyně, že v ČR žije přibližně 20 let a je plně integrovaná do české společnosti, žalovaný nesouhlasil. Žalobkyně uvedla, že v ČR pobývá skoro 20 let, ovšem při poskytnutí údajů, k její již druhé žádosti o mezinárodní ochranu v ČR, byla zapotřebí přítomnost tlumočníka vietnamského jazyka, což žalovaný shledával u osoby, která pobývá na území ČR téměř 20 let a má za manžela občana ČR, za minimálně zvláštní. K námitce žalobkyně, že její nucené vycestování z ČR do Vietnamu by mělo fatální vliv na psychiku manžela i dcery, žalovaný uvedl, že žalobkyně nespecifikuje, v jakém smyslu by to mělo mít na ně negativní dopad, neboť při prvním podání žádosti o mezinárodní ochranu byla s manželem v rozvodovém řízení, které bylo údajně odvoláno a její dospělá dcera (rok narození 1998), která je oprávněna pobývat na území ČR na základě povolení k trvalému pobytu, je vdaná za občana ČR. Žalobkyně nedoložila do žádosti žádné písemné podklady, ze kterých by jednoznačně vyplývalo, že její vycestování z ČR by znamenalo pro manžela či dceru závažný problém. Ke zdravotnímu stavu žalobkyně žalovaný uvedl, že její zdravotní stav je stabilizovaný, nelze jej tedy považovat za relevantní skutečnost z hlediska mezinárodní ochrany, neboť o trvalý pobyt na území ČR přišla vlastním přičiněním, když byla opakovaně pravomocně odsouzena. Žalovaný doplnil, že od 1. 8. 2013 do 11. 10. 2018 byla žalobkyně držitelkou povolení k trvalému pobytu, který jí byl pravomocně zrušen z důvodu jejího opakovaného pravomocného odsouzení na území ČR. Žalobkyně si musela být plně vědoma toho, že opakované pravomocné odsouzení v ČR a její opakované umístění do nápravného zařízení v ČR, může mít negativní vliv na její tehdejší pobytové oprávnění, přesto od páchání dalšího protiprávního jednání neupustila. 12. K námitce týkající se neudělení doplňkové ochrany dle § 14 zákona o azylu žalovaný uvedl, že se posouzením této formy azylu zabýval s ohledem na žalobkyní uvedené důvody zcela dostatečně a rozhodnutí je v této části plně přezkoumatelné. 13. Žalovaný setrval na tom, že žalobkyně v druhé žádosti o mezinárodní ochranu neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové ve smyslu zákona o azylu a kterými by se měl znovu meritorně zabývat. Žalovaný nevybočil z mezí § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když druhou žádost žalobkyně posoudil jako nepřípustnou. 14. Uzavřel, že sdělení žalobkyně nesvědčí o jejích azylově relevantních důvodech, ale spíše o účelovosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. IV. Posouzení žaloby soudem 15. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. 16. Soud rozhodl bez jednání, jelikož žalobkyně na výzvu soudu dle § 51 odst. 1 s. ř. s. nereagovala a žalovaný s rozhodnutím věci bez jednání souhlasil. 17. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1. - Podle § 11a odst. 1 zákona o azylu, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní och