1 As 71/2024 — Nejvyšší správní soud

8 A 105/2025- 22 - text 10 8 A 105/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobce: Ing. L. P., bydlištěm X, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, pplk. Sochora 27, 170 00 Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného při vyřizování stížnosti podle čl. 77 nařízení (EU) 2016/679 ze dne 24. března 2025, takto: I. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnout o stížnosti žalobce vedené pod sp. zn. UOOU-01902/21. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 000 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám žalobce. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. Dne 31. března 2021 žalobce podal žalovanému stížnost ve věci podezření z porušení ochrany osobních údajů (dále jen „původní stížnost“) správcem osobních údajů Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra České republiky (dále jen „správce osobních údajů“) podle čl. 77 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (dále jen „nařízení GDPR“). Žalovaný o žalobcově stížnosti dosud nerozhodl. 2. Dne 24. března 2025 podal žalobce opakovaně stížnost totožného znění podle čl. 77 nařízení GDPR (dále jen „stížnost“). Žalobce se domáhá uložení povinnosti žalovanému Úřadu pro ochranu osobních údajů rozhodnout ve lhůtě 30 dnů od doručení rozsudku o jeho stížnosti ze dne 24. března 2025. II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a replika žalobce 3. Žalobce brojí proti nečinnosti žalovaného při vyřizování jeho stížnosti podle čl. 77 nařízení GDPR, podané dne 24. března 2025. Žalovaný o stížnosti dosud nerozhodl a podání ignoruje; stížnost byla založena do spisu vedeného pod sp. zn. UOOU-01902/21, v němž se řeší jeho původní stížnost ze dne 31. března 2021. Zdůrazňuje, že jeho podání z 24. března 2025 je „novou“ stížností v totožné věci, jež má být rozhodnuta samostatně. 4. Žalobce se opírá o judikaturu, podle níž se při rozhodování o stížnosti podle čl. 77 nařízení GDPR uplatní lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 71 odst. 3 správního řádu, a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2024, č. j. 1 As 71/2024‑53. Dále zmiňuje, že obdobně rozhodl městský soud ve věcech vedených pod č. j. „18 A 69/2024‑50“ a „18 A 70/2024‑57“, a uvádí, že dne 28. 4. 2025 zaslal předsedovi žalované podnět k ukončení nečinnosti, avšak bez výsledku. S odkazem na právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 78 odst. 2 nařízení GDPR žalobce tvrdí, že tříměsíční informační lhůta začala běžet dnem podání jeho stížnosti (24. března 2025) a uplynula 24. června 2025; podal‑li žalobu dne 14. srpna 2025, má za to, že splnil předpoklady pro soudní ochranu, neboť nebyl informován o pokroku ani o výsledku řešení této stížnosti. 5. Žalobce akcentuje, že ze spisu neplyne potřeba ústního jednání, místního šetření či jiného časově náročného procesního úkonu a nejde o zvlášť složitý případ; zdůrazňuje též, že podal podnět podle § 80 správního řádu a administrativní cestu k nápravě tak vyčerpal. Současně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑416/23, v níž Soudní dvůr vyložil, že má žalovaný povinnost reagovat i pokud vyhodnotil, že stížnost je nepřiměřená, např. z důvodu jejich počtu. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítá, že nečinný není. Popisuje, že žalobce se žalobou domáhá, aby žalovaný rozhodl do 30 dnů od doručení rozsudku soudu o jeho stížnosti, jež se týká podezření z porušení právních předpisů o ochraně osobních údajů správcem osobních údajů. Připomíná, že prvotní podání žalobce ze dne 31. března 2021, v němž požadoval zastavení přenosů osobních údajů do nespolehlivých zemí s oporou v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑311/18 (Schrems II), a dále výmaz dříve přenesených údajů, postavil kvůli absenci řádného podpisu najisto jako podnět podle § 42 správního řádu; na jeho základě provedl revizi webů správce osobních údajů, upozornil správce osobních údajů na možné porušení povinností a věc interně postoupil k dalším dozorovým opatřením, o čemž žalobce informoval. U nového podání ze dne 24. března 2025 žalovaný konstatuje, že mělo náležitosti žádosti podle § 44 a § 45 správního řádu a bylo posouzeno jako stížnost podle čl. 77 nařízení GDPR; uvádí, že v době vyjádření zpracovává podklady pro vydání rozhodnutí. 7. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné podle § 81 odst. 3 s. ř. s. Nad rámec toho upozorňuje na absenci příslušné hmotněprávní úpravy v českém právním řádu, která by výslovně stanovila obsah rozhodnutí o stížnosti, zejména uzná‑li žalovaný její důvodnost; má za to, že ve veřejném zájmu i v zájmu žalobce by bylo pro případ vyhovění žalobě vyjasnit, zda a jaké rozhodnutí má žalovaný následně vydat. K judikatuře o lhůtách (30, resp. 60 dnů od zahájení řízení) žalovaný akcentuje objektivní i procesní limity: po úvodním posouzení a případném odstraňování vad stížnosti je třeba zjistit skutkový stav postupy podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole ( dále jen „kontrolní řád“), které předpokládají souhrn lhůt zpravidla delší než 30 či 60 dnů; i navazující fáze správního řízení vyžaduje čas k zajištění procesních práv účastníků, jejich návrhů a opravných prostředků a kvalitu rozhodnutí pro instanční a soudní přezkum. Uvádí, že ve lhůtách podle § 71 odst. 3 správního řádu je zpravidla schopen vydávat jen rozhodnutí, která nejsou výsledkem šetření ve věci samé (tj. rozhodnutí reflektující deficity podmínek řízení či formálních náležitostí stížnosti, případně vycházející pouze ze stížnosti či z nesporného vyjádření správce osobních údajů). 8. V replice žalobce setrvává na tom, že žalovaný je nečinný. Zdůrazňuje použitelnost právní věty z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 71/2024, podle níž se při rozhodování o stížnosti podle čl. 77 nařízení GDPR uplatní lhůta z § 71 odst. 3 správního řádu. Namítá, že výklad žalovaného, podle něhož by rozhodnutí o stížnosti bylo pouze formální zprávou, odporuje závěrům Soudního dvora ve spojených věcech C26/22 a C64/22, které zdůrazňují právo na účinný soudní prostředek. Dále odkazuje na body 29 až 51 stanoviska generálního advokáta ve věci C655/23 (ECLI:EU:C:2025:201), z něhož dovozuje právo na zamezení opětovného protiprávního zpracování. Žalobce argumentuje zásadami rovnocennosti a efektivity (rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C6/90 a C9/90, Francovich) a čl. 47 Listiny základních práv EU. Tvrdí, že stížnosti podle čl. 77 nařízení GDPR jsou návrhy na zahájení sporného řízení podle § 141 správního řádu. V závěru žalobce uvádí, že žalovaný dosud nevydal rozhodnutí a podle svých slov teprve zpracovává podklady pro jednání rozkladové komise; proto žádá, aby soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout a vyjasnil, podle jaké hmotněprávní úpravy má postupovat. III. Posouzení žaloby 9. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba na ochranu proti nečinnosti byla podána osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené (§ 79 odst. 1 soudního řádu správního). 10. Dle ust. § 80 odst. 1 s.ř.s., žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. 11. K včasnosti nečinnostní žaloby správní soud uvádí, že v posuzované věci žalovaný ve vztahu k původní stížnosti z roku 2021 (byť ji posoudil jen jako podnět podle § 42 správního řádu) nepostupoval v přiměřené době a žalobce ani řádně neinformoval způsobem odpovídajícím čl. 78 odst. 2 nařízení GDPR a zásadám správního řízení. Pokud jde o stížnost z roku 2025, žalovaný ji bez dalšího pouze založil k původní stížnosti, aniž by o ní rozhodl, či alespoň v rámci tříměsíční lhůty informoval subjekt údajů o pokroku v řešení stížnosti či o jeho výsledku. 12. Ze správního spisu vyplývá, že po podání původní stížnosti ze dne 31. března 2021 byl žalobce vyrozuměn o stavu řešení věci až 3. listopadu 2022, následně 14. března 2024 a 14. června 2024. Skutečnost, že pro podání žaloby proti nečinnosti ve vztahu k původní stížnosti z roku 2021 již uplynula roční lhůta podle soudního řádu správního, neznamená, že správní orgán je zbaven povinnosti bezodkladně rozhodnout. Soud má za to, že opačný závěr lze aplikovat pouze za situace, kdy lze o něco požádat jen jednou v určité lhůtě, nikoliv však pokud nějaká situace, u které lze požadovat prošetření dozorového orgánu, trvá. Závěr, že i v takovém případě, kdy účastník zmešká lhůtu k podání žaloby, následně na protiprávní stav upozorní podruhé, správní orgán stížnost podřadí pod první stížnost, o které ještě ner