— Nejvyšší správní soud

6 A 128/2002- 52 - text  č. j. 6 A 128/2002 - 52 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Josefem Maškem, advokátem, se sídlem Komenského 1, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. 43 784/01/4110/Ur ze dne 6. 12. 2001, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce se žalobou, která byla podána dne 27. 12. 2001 Městskému soudu v Praze, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného č. j. 43 784/01/4110/Ur ze dne 6. 12. 2001, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti předchozímu rozhodnutí správního orgánu I. stupně - Okresního úřadu - Okresního živnostenského úřadu ve Žďáru nad Sázavou č. j. Živ/O/2648/2001/Dv ze dne 24. 8. 2001 tak, že se toto napadené rozhodnutí potvrzuje a odvolání žalobce se zamítá. Předmětem správního řízení byla žalobcova žádost o udělení koncese k provádění veřejných dražeb. Městský soud v Praze poté vydal dne 28. 6. 2002 usnesení č. j. 28 Ca 1/2002 - 16, kterým rozhodl podle § 250d odst. 2 o. s. ř. o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze jako soudu věcně a místně příslušnému. Pochybení, které žalobce vytýká v záhlaví tohoto rozsudku uvedenému rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu, mělo spočívat v tom, že žalovaný nevzal při posuzování podmínky bezúhonnosti žadatele o udělení koncese v úvahu, že skutková podstata trestného činu podle § 156 odst. 1 trestního zákona, za který byl žalobce mezi jiným shledán vinen a odsouzen, byla v roce 1996 zrušena a soud měl „podle změny trestního zákona“ snížit trest i u vykonaných trestů. K této skutečnosti měl žalovaný přihlédnout a požadovanou koncesi udělit. K žalobě se na výzvu soudu vyjádřil žalovaný způsobem věcně se shodujícím s jeho argumentací použitou v napadeném rozhodnutí. Podle žalovaného bezúhonnost patří k všeobecným podmínkám provozování živnosti fyzickými osobami, přitom za bezúhonného se podle § 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (dále jen „živnostenský zákon“), nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň jednoho roku. Není-li splněna některá z podmínek pro provozování živnosti, mezi něž patří i bezúhonnost, nebo nesouhlasí-li s udělením koncese orgán státní správy příslušný podle přílohy č. 3 k živnostenskému zákonu, živnostenský úřad žádost o koncesi podle § 53 odst. 2 živnostenského zákona zamítne. Tímto způsobem postupoval správní orgán prvního stupně a v takovém postupu žalovaný neshledal pochybení. Za základ svého rozhodnutí ve věci samé vzal žalovaný právně rozhodné skutečnosti vyplývající z pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 2 T 400/95, jenž je podle žalovaného pro posouzení ztráty bezúhonnosti podle živnostenského zákona v případě žalobce jedině relevantní. Žalovaný poukázal na skutečnost, že v době jeho rozhodování o odvolání žalobce nebylo pravomocné rozhodnutí soudu ve věci žalobce zahlazeno, a tuto skutečnost dokládá poukazem na výpis z Rejstříku trestů žalobce ze dne 6. 12. 2001. Pokud jde o argumentaci žalobce obsaženou v žalobě, žalovaný uvádí, že mu není zřejmé, o jaký právní podklad žalobce opírá své tvrzení, že § 156 odst. 1 trestního zákona byl zrušen a „soud měl proto snížit trest i u vykonaných trestů“ a že tak postup obou správních orgánů „včetně Rejstříku trestů“ byl nesprávný. Podle žalovaného není souvislostí mezi tímto tvrzením žalobce obsaženým v žalobě a mezi skutečnostmi, které byly podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného. Žalovaný proto navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Žalobce poté, kdy byl poučen o procesní situaci nastalé po 1. 1. 2003 a související s převzetím věci Nejvyšším správním soudem a kdy byl vyzván k tomu, aby v případě, že hodlá navrhnout důkazy k prokázání žalobních bodů, které uvedl v žalobě, tak učinil ve stanovené lhůtě, a dále podal případnou repliku k vyjádření žalovaného, doručil dne 26. 5. 2003 soudu podání, ve kterém uvádí, že došlo k pochybení ve výpisu z Rejstříku trestů v souvislosti s jeho odsouzením ve věci 2 T 400/95. Podle žalobce trestní zákon podává, že je dána doba tří let pro výmaz trestu, který byl tímto rozsudkem uložen, správní orgán rozhodující ve věci v prvním stupni tak neměl vycházet z údaje, který byl ve výpisu z Rejstříku trestů nesprávně uveden, a na žalobce měl pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Ze správních spisů předložených žalovaným soud zjistil, že žalobce dne 30. 5. 2001 podle § 50 odst. 1 živnostenského zákona požádal o vydání koncese pro živnost provádění veřejných dražeb. Správní orgán si s ohledem na záznamy žalobce v Rejstříku trestů vyžádal trestní příkaz Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 3 T 96/98 ze dne 30. 12. 1998 a rozsudek téhož soudu sp. zn. 2 T 400/95 ze dne 27. 6. 1996. Z těchto rozhodnutí vyplynulo, že žalobce byl odsouzen dne 30. 12. 1998 trestním příkazem sp. zn. 3 T 96/98 pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přitom výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, a dne 27. 6. 1996 rozsudkem sp. zn. 2 T 400/95 za trestné činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 1 písm. a), § 156 odst. 3, § 155 odst. 1 písm. a) a § 155 odst. 2 písm. a) k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Vzhledem k tomu, že podle § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona se za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň jednoho roku, a soud uložil svým rozsudkem ze dne 27. 6. 1996 žalobci úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 12 měsíců, správní orgán rozhodující v I. stupni uzavřel, že žalobce nesplňuje podmínky bezúhonnosti, a tím nesplňuje všeobecné podmínky provozování živnosti podle § 6 živnostenského zákona, a to za situace, kdy i stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj k udělení koncese bylo podmíněno zjištěním bezúhonnosti žadatelovy, a žádost o koncesi podle § 53 odst. 2 živnostenského zákona rozhodnutím č. j. Živ/O/2648/2001/Dv ze dne 24. 8. 2001 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 5. 9. 2001 odvolání, které doplnil svým podáním ze dne 11. 11. 2001. Žalobce jednak namítal pochybení orgánů činných v trestním řízení v těch řízeních, ve kterých byla vydána rozhodnutí, o něž správní orgán prvního stupně opřel závěr o nesplnění podmínky bezúhonnosti žalobce, a dále pak pochybení správního orgánu prvního stupně, neboť v případě obou rozhodnutí soudu jde podle žalobce o odsouzení zahlazená, v trestních řízeních navíc nebyl prokázán jeho úmysl, žalobce nebyl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku a nešlo o trestné činy související s podnikáním. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný dne 6. 12. 2001 svým rozhodnutím č. j. 43 784/01/4110/Ur, které bylo žalobci doručeno dne 18. 12. 2001. Žalovaný se neztotožnil s námitkami žalobce, které proti napadenému rozhodnutí I. stupně uplatnil. Podle žalovaného je z rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou 2 T 400/95 ze dne 27. 6. 1996, který je z hlediska nesplnění podmínky bezúhonnosti žalobce relevantní, zřejmé, že žalobci byl za uvedené trestné činy uložen trest nepodmíněný, a to v délce jednoho roku, přitom není rozhodující, že se nejedná o trestné činy související s podnikáním, neboť nedostatek bezúhonnosti žalobce byl dovozen z § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, kde podmínka souvislosti trestného činu s podnikáním není obsažena. Žalovaný si v rámci doplnění dokazování opětovně vyžádal výpis z Rejstříku trestů za účelem ověření tvrzení žalobce, podle kterého jeho pravomocné odsouzení je již zahlazeno. Výpis z Rejstříku trestů ze dne 6. 12. 2001 podle žalovaného neprokázal důvodnost tvrzení žalobce ohledně zahlazení a žalovaný tak dospěl k závěru, že v daném případě došlo k naplnění podmínek, které vyplývají z § 6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, žalobce proto není pro účely živnostenského zákona bezúhonným a vzhledem k tomu, že tak žalobce nesplňuje jednu ze všeobecných podmínek provozování živnosti, nezbývá než žádost o koncesi podle § 53 odst. 2 živnostenského zákona zamítnout. Žalovaný tak podle § 59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, odvolání žalobce zamítl a jím napadené rozhodnutí potvrdil. Dnem 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), jímž se mimo jiné řídí postup sou