6 As 29/2003 — Nejvyšší správní soud

6 As 29/2003- 97 - text  č. j.: 6 As 29/2003 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce Mgr. V. K., zastoupeného Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem, se sídlem 612 00 Brno, Vackova 44, proti žalované České republice – ředitel Policie ČR správy Jihomoravského kraje, se sídlem 611 32 Brno, Kounicova 24, o kasační stížnost žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2003, č. j. 30 Ca 481/2000 – 89, takto: I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2003, č. j. 30 Ca 481/2000 – 89, se zrušuje. II. Věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále označovaný jako „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností, doplněnou přípisem ze dne 23. 3. 2003, shora označené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2000, č. 2206, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie České republiky Okresního ředitelství Břeclav ze dne 8. 6. 2000, č. 124/2000, o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle ust. § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Krajský soud v Brně své usnesení odůvodnil tak, že žalobce se domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, neboť žalovaný rozhodl jako orgán moci výkonné o propuštění žalobce ze služebního poměru, tedy o právní věci, která vyplývá z pracovních vztahů, a proto poučil žalobce o možnosti podat žalobu podle § 246 o. s. ř. k okresnímu soudu. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby, neboť se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí, jímž bylo správním orgánem rozhodnuto o právech a povinnostech vyplývajících ze zvláštního zákona upravujícího služební vztah příslušníka Policie České republiky. Nelze proto postupovat podle části V. o. s. ř. ve znění platném od 1. 1. 2003, která dopadá na případy, kdy správním orgánem bylo rozhodnuto v právní věci, jež vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů; služební vztahy pod toto vymezení podle stěžovatele zahrnout nelze. Pro tento vztah lze užít zákoníku práce pouze ve vymezených případech výslovně v zákoně uvedených, a nejde tedy o pracovněprávní, nýbrž o služebněprávní vztah. Žádá proto zrušení napadeného usnesení a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti ve lhůtě stanovené mu k tomu krajským soudem nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Především je třeba konstatovat, že stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti obsažený v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle něhož lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V tomto ohledu uplatnil námitku nesprávného posouzení propuštění příslušníka Policie České republiky ze služebního poměru jako věci vyplývající ze soukromoprávních, v tomto případě pracovních, vztahů. Ze správního spisu a soudního spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 48/2000 Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím příslušných služebních funkcionářů propuštěn podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky. Rozhodnutí služebního funkcionáře, který rozhodoval v I. stupni, bylo vydáno dne 8. 6. 2000 a téhož dne bylo doručeno stěžovateli, dne 12. 9.2 000 bylo vydáno rozhodnutí služebního funkcionáře, jenž rozhodoval o stěžovatelově odvolání, přičemž toto rozhodnutí bylo doručeno 14. 9. 2000. Dne 12. 10. 2000 podal stěžovatel proti oběma rozhodnutím žalobu (jako žalovaného označil ČR – ředitele Policie ČR správy Jihomoravského kraje), kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí z důvodů v žalobě blíže rozvedených a navrhoval zrušení obou rozhodnutí; požadoval též uhrazení nákladů soudního řízení. Krajský soud v Brně si vyžádal dne 20. 10. 2000 správní spisy a stanovisko žalovaného k žalobě, které bylo soudu doručeno dne 4. 1. 1001. Na výzvu k podání repliky (ze dne 8. 1. 2001) stěžovatel nereagoval. Dne 5. 2. 2003 rozhodl Krajský soud v Brně usnesením, v záhlaví tohoto rozsudku blíže označeným, o odmítnutí žaloby; usnesení nabylo právní moci dne 26. 2. 2003. Odůvodnění se opřelo o § 68 písm. b) s. ř. s., podle něhož je žaloba nepřípustná, jde-li o rozhodnutí orgánu v soukromoprávní věci. Podle názoru Krajského soudu v Brně šlo v žalobou napadeném rozhodnutí o věc, která vyplývá z pracovních vztahů (propuštění ze služebního poměru podle zák. č. 186/1992 Sb.), jde tedy o rozhodnutí v soukromoprávní věci, a proto podle § 46 odst. 2 s. ř. s. žalobu odmítl, přičemž stěžovatele poučil, že může podat žalobu podle části páté o. s. ř. okresnímu soudu. Otázkou, o které musel Nejvyšší správní soud uvážit, je povaha služebního poměru příslušníka Policie České republiky z hlediska dualismu práva; jde o úvahu, která je nezbytná pro právní závěr o tom, zda Krajský soud v Brně postupoval v intencích zákonné úpravy platné v oboru přezkumu správních rozhodnutí od 1. 1. 2003, nebo zda svým rozhodnutím zákon porušil. Podle § 244 a násl. o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, může být věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), která byla rozhodnuta správním orgánem, projednána na návrh v občanském soudním řízení, nabylo-li takové rozhodnutí správního orgánu právní moci. Účastníky tohoto řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem (§ 250a o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Soud není vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem (§ 250e o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) a dospěje-li k závěru, že o sporu nebo o jiné právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve věci samé (§ 250j o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb.). Náleží-li věc do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví, soud řízení zastaví (§ 104b o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Podle § 2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví ochranu veřejným subjektivním právům, § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. stanoví, že soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy správním orgánem (blíže specifikovaným v § 4 odst. 1 písm. a/ s. ř. s). Při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud ve správním soudnictví zruší napadené rozhodnutí správního orgánu, je-li žaloba důvodná, a vrátí věc žalovanému k dalšímu řízení. Nepřípustnou je ve správním soudnictví žaloba (§ 46 odst. 1, § 68 písm. b/ s. ř. s), kterou správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci; takovou žalobu podle § 46 odst. 2 s. ř. s. soud odmítne. Kompetenční spory o pravomoc, jehož stranami jsou soudy v občanském soudním řízení a soudy ve správním soudnictví, řeší zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Podle § 130 s. ř. s. se řízení o žalobách zahájená podle části páté hlavy druhé o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2002, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s., jde-li však o řízení ve věcech, o nichž má jednat soud v občanském soudním řízení, soud postupuje podle § 68 písm. b) s. ř. s., ustanovení § 46 odst. 2 až 4 se užijí obdobně. Z citovaných ustanovení obou procesních norem je zřejmé, že reforma správního soudnictví provedená k 1. 1. 2003 znamená renesanci dualismu práva, totiž jeho dělení na právo soukromé a právo veřejné. Správní soudy (specializované senáty krajských soudů a Nejvyšší správní soud) se staly soudy práva veřejného tím, že jim zákon (srov. výše cit. § 2 s. ř. s.) svěřil poskytování ochrany veřejným subjektivním právům v procesu upraveném samostatným zákonem – soudním řádem správním. Rozhodování ve věcech soukromoprávních (které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů), o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, nyní náleží rovněž projednávat a rozhodovat soudům, které přitom postupují podle části páté občanského soudního řádu. Za stěžejní důvody, pro které bylo ve věcech práva soukromého zvoleno zák