3 Afs 6/2003 — Nejvyšší správní soud

3 Afs 6/2003- 62 - text 3 Afs 6/2003 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Hany Pipkové a JUDr. Antonína Koukala v právní věci žalobce: Doc. RNDr. P. S., CSc., zastoupen JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem Ostrava, Smetanovo nám. 2, proti žalovanému: Finanční úřad Ostrava I, se sídlem Ostrava  Moravská Ostrava, Jurečkova 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2003, č. j. 22 Ca 210/2002 - 31, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2003, č. j. 22 Ca 210/2002 – 31, s e z r u š u j e a žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasným podáním kasační stížnosti dne 7. 4. 2003 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2003, č. j. 22 Ca 210/2002 – 31, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I ze dne 26. 3. 2002, č. j. 48281/02/388942/1738. Rozhodnutí správního orgánu byla zamítnuta jeho námitka proti exekučnímu příkazu ze dne 16. 1. 2002, č. j. 4014/02/388942/1738, kterým Finanční úřad Ostrava I přikázal daňovému subjektu Soukromá vyšší odborná škola obchodně právní, s. r. o., jako poddlužníkovi vyplatit plnění z vypořádacího podílu žalobce. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Finanční úřad Ostrava I uvedl, že žalobcem uváděné skutečnosti byly posouzeny jako neopodstatněné, neboť s odkazem na ust. § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, neodpovídá správce daně za ekonomické důsledky dopadu exekučního řízení, neboť nevznikly činností správce daně, který daňové nedoplatky vybírá a vymáhá, ale činností daňového subjektu, jenž sám ohrozil ekonomický chod provozovaných zařízení. S odkazem na ust. § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. a příslušných ustanovení občanského soudního řádu je správce daně oprávněn k vystavení exekučního příkazu k postižení jiných majetkových práv ve smyslu § 320 a § 320a občanského soudního řádu. Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadený výrok rozhodnutí Finančního úřadu Ostrava I v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního vztahu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce ve svém podání namítal, že daňovou exekucí je postihován jeho majetek přesto, že u něj nebyla provedena žádná daňová kontrola a tímto je zkrácen na svém právu vlastnit majetek, jež má být exekucí postižen. Protože tedy žalobci nebyla žádným způsobem zjištěna daňová povinnost, jednal Finanční úřad Ostrava I podle názoru žalobce v rozporu s § 16 odst. 1a, jakož i § 31 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. Tuto žalobní námitku neshledal Krajský soud v Ostravě důvodnou, protože žalobce v ní uvádí skutečnosti, které se týkají jiného řízení než exekučního. K otázce zjištění daňové povinnosti, odkázal krajský soud na citovaná pravomocná rozhodnutí žalovaného o vyměření a předepsání dlužné částky, která je předmětem exekuce. Z těchto důvodů nemohl žalovaný svým postupem jednat v rozporu s ust. § 16 odst. 1 a 8, jakož i § 31 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., protože jejich aplikace v exekučním řízení nepřichází v úvahu. Obdobně to platí pro tvrzené porušení ust. § 45 zák. č. 337/1992 Sb. o nepřípustnosti přenosu daňové povinnosti, neboť žalovaný neuzavřel, a ani uzavřít dohodu nemohl, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba. V důsledku toho také nejednal žalovaný v rozporu s § 2 odst. 1 a 2 zák. č. 337/1992 Sb. a nedošlo tak postupem žalovaného k porušení práv daných k ochraně občana Listinou základních práv a svobod, konkrétně čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 5. Rovněž tak další žalobní námitku dovozující rozpor postupu žalovaného s ust. § 2 odst. 1 a 3 zák. č. 337/1992 Sb. nepovažoval Krajský soud v Ostravě za opodstatněnou. V této souvislosti žalobce tvrdil, že v ust. § 73 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb. je taxativní výčet způsobů daňové exekuce a v tomto směru jako lex specialis vůči části šesté občanského soudního řádu postižení obchodního podílu ve společnosti nezná, i když zná jako způsob exekuce přikázání „jiné pohledávky“. Podle ust. § 73 odst. 6 písm. a) zák. č. 337/1992 Sb. se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu, mj. na jiné pohledávky, přičemž pro výkon daňové exekuce se podle odst. 7 citovaného ustanovení použije přiměřeně občanský soudní řád. Krajský soud sice souhlasil se žalobcem, že šestá část občanského soudního řádu, kterou lze přiměřeně použít pro daňovou exekuci, postižení obchodního podílu ve společnosti nezná, a to proto, že obchodní podíl je souborem práv a povinností, z nichž jen některá jsou právy majetkovými postižitelnými exekucí, ale mezi ta práva, která mohou být exekucí postižena, patří mj. také vypořádací podíl, jak také vyplývá z ust. § 320a o. s. ř. Přikázal-li tedy žalovaný za použití ust. § 320 odst. 1 o. s. ř. poddlužníkovi Soukromé vyšší odborné škole obchodně právní, s. r. o., vyplatit plnění z vypořádacího podílu žalobce, neporušil tím žalobcem citovaná ustanovení. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalobce - stěžovatel kasační stížnost, v níž vytýká napadenému rozsudku, že se toliko striktně omezil na otázku úzké aplikace jednotlivých konkrétních ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., aniž poskytl stěžovateli ochranu v kontextu základních zásad daňového řízení, které jsou výrazem práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Kasační stížnosti odůvodňuje nezákonností napadeného rozhodnutí, spočívající v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále je vytýkána vada řízení před správním orgánem spočívající v porušení zákona při zjišťování skutkové podstaty způsobem ovlivňujícím zákonnost, pro kterou měl soud napadené rozhodnutí zrušit, dále stěžovatel napadá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a jiné vady řízení. Dále stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě se vůbec nezabýval ústavně právní rovinou porušení zásad, na kterých stojí daňové řízení a v důsledku této skutečnosti došlo i k porušení práv daných k ochraně občana Listinou základních práv a svobod a to článkem 4 odst. 1, kdy stěžovateli byla uložena povinnost na základě vybočení z meze zákona, čl. 11 odst. 5, kdy daňová povinnost byla stěžovateli uložena za současného porušení zákona, čl. 11 odst. 1, když takovýmto protizákonným uložením povinnosti, došlo k postižení vlastnického práva stěžovatele, aniž mu v důsledku protizákonného postupu byla poskytnuta řádná ochrana a čl. 36 odst. 1 a 2, kdy stěžovateli bylo upřeno právo spravedlivého procesu zejména tím, že věc nebyla přezkoumávána z hlediska roviny ústavně právní. Stěžovateli nebyla žádným způsobem zjištěna daňová povinnost, tedy nebyla u něj provedena daňová kontrola. Příslušné platební výměry předepisují odvod do státního rozpočtu ČR poukazem na předchozí zprávu o výsledku kontroly použití prostředků ze státního rozpočtu ze dne 15. 10. 1988 až 10. 2. 1999 sp. zn. 15951/99/388960/1741, kterou správce daně provedl u daňového subjektu a příjemce dotace, kterým je výslovně subjekt označovaný jako „Soukromá vyšší odborná škola právní, s. r. o. “. V období provádění kontroly jednoznačně byla provozovatelem školy obchodní společnost. Došlo tedy k porušení základní zásady daňového řízení, vyjádřené v § 31 zák. č. 337/1992 Sb. odst. 1 až 4 o dokazování v daňovém řízení, k ust. § 16 odst. 1 a 8 o zásadách daňové kontroly. Skutečnosti rozhodné pro zjištění daňové-odvodové povinnosti nebyly u stěžovatele řádně zjištěny. Po obsahové stránce musí projednání zprávy o daňové kontrole obsahovat nejen seznámení daňového subjektu se závěry správce daně, ale současně i vyjádření daňového subjektu ke zjištěným závadám. Správce daně nejprve na základě daňové kontroly vyměřil platebními výměry č. 19679/99/388960/1710 a č. 26559/99/388960/1741, ze dne 10. 2. 1999 a 24. 2. 1999 povinnost úhrady právnické osobě, tedy „Soukromé vyšší odborné škole obchodně právní, s. r. o.“, a že posléze tyto platební výměry sám zmatečně svým rozhodnutím č. j. 39855/99/388960/1741, ze dne 29. 3. 1999 zrušil s tím, že při vystavení výše uvedených rozhodnutí došlo ke stanovení daňové povinnosti někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit a následně došlo ke zmíněnému vystavení nových platebních výměrů vůči stěžovateli. Již tento postup správce daně samotný je sám o sobě zásadně důkazem toho, že daňovou povinnost lze stanovit tomu, vůči kterému byl zachován formální postup podle zákona č. 337/1992 Sb. Správce daně v podstatě způsobem, který právní předpis nepřipouští, jednal v rozporu s ust. § 45 zák. č. 337/1992 Sb. o nepřípustnosti přenosu daňové povinnosti, což je výslovně vyjádřenou zásadou daňového řízení. Správce daně popsaným způsobem tedy jednal i v rozporu s ust.