— Nejvyšší správní soud

6 A 83/2001- 39 - text 6 A 83/2001 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobce Ing. V. D., zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Praha, Za Zelenou liškou 967/B, proti žalovanému Ministerstvu dopravy (dříve Ministerstvo dopravy a spojů), se sídlem Praha, nábřeží Ludvíka Svobody 12/1222, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů České republiky, odboru pozemních komunikací, ze dne 13. 6. 2001, č. j. 23259/01-120, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů České republiky ze dne 13. 6. 2001, č. j. 23259/01-120, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy, ze dne 18. 4. 2001, č. j. MHMP-45075/2001/DOP-04, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 4725 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce, advokáta JUDr. Petra Kužvarta se sídlem v Praze, Za Zelenou liškou 967/B. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včasnou žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 15. 8. 2001 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2001, č. j. 23259/01-120, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí odboru dopravy Magistrátu hl. m. Prahy (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo „povinný“) ze dne 18. 4. 2001, č. j. MHMP-45075/2001/DOP-04, kterým povinný s odkazem na ustanovení § 15 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“), nevyhověl žádosti žalobce a neposkytl mu informace o vydaných rozhodnutích o zvláštním užívání pozemních komunikací s odůvodněním, že žadatel má právo na poskytnutí obecné informace, nikoliv na poskytování osobních údajů a informací a údajů ze správního řízení, jehož není účastníkem, když požadavek žadatele (bod 1 a 3 žádosti - žádost o kopie rozhodnutí o užívání pozemních komunikací) se týká i fyzických osob, přičemž není vyloučeno zneužití poskytnutých údajů žadatelem, který má možnost zajistit si výpis z obchodního rejstříku subjektu, kterému byla vydána rozhodnutí o užívání pozemních komunikací. Vyhověním žádosti by mohla být naplněna skutková podstata trestného činu uvedeného v ustanovení § 178 trestního zákona. Pokud jde o požadavek žalobce pod bodem 2 žádosti (poskytnout mu soupis všech vyměňovaných stánků povolených v roce 2001), žadateli bude poskytnuta obecná informace o výměně stánků na území městské části Praha 1. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán prvního stupně postupoval správně, když odvolateli neposkytl kopie správních rozhodnutí vydaných podle ustanovení § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, s poukazem na ochranu osobnosti a soukromí osob, které jsou v předmětných individuálních správních aktech účastníky řízení. Odvolací orgán dále uvedl, že tyto údaje jsou vyňaty z povinnosti poskytnout informaci, a to jak § 8 zákona o informacích, tak i čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je zaručeno právo každého na ochranu osobnosti před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě. Tyto osoby (účastníci řízení) nedaly souhlas se zveřejněním a poskytnutím údajů, u nichž by došlo k porušení jejich osobnostních práv. Ochranu osobních údajů zajišťuje rovněž zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), podle kterého jsou osobní údaje vymezeny jako jakýkoliv údaj týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze na základě jednoho či více osobních údajů přímo či nepřímo zjistit jeho identitu. Ochranu účastníků předmětných řízení by proto nezajistilo „zabílení“ jejich jmen a adres, protože z dalšího kontextu rozhodnutí by bylo možné účastníka určit. K námitce odvolatele stran vyúčtování nákladů spojených s vyhledáváním informací odvolací orgán konstatoval, že vyúčtování bylo provedeno v souladu se sazebníkem úhrad zpracovaným podle zákona č. 106/1999 Sb., který je v souladu s ustanovením § 17 uvedeného zákona. Zmíněné ustanovení v sobě zahrnuje nejenom vyhledání, ale i zpracování informace, neboť pouhé vyhledání informace bez uvedení do určité formy, ve které je následně předávána, by nemělo žádný význam. Poukaz na hodinovou mzdu je rovněž nesmyslný, neboť hodinová mzda není jediným nákladem, který zaměstnavatel (poskytovatel informace) má. Námitku směřující proti délce doby, kterou zaměstnankyně úřadu potřebovala k vyhledání a poskytnutí informace, je třeba rovněž odmítnout s poukazem na rozsah požadovaných informací a na skutečnost, že informace, které nekolidovaly s osobnostními právy třetích osob, byly odvolateli poskytnuty. Žalobce namítá, že správní orgán prvního stupně neposkytl informace požadované v bodě 1 žádosti proto, že by došlo k poskytnutí osobních údajů; žalovaný důvod odmítnutí upřesnil nesmyslným poukazem na ustanovení § 8 zákona o informacích, neboť zmíněné ustanovení bylo zrušeno ustanovením § 50 zákona o ochraně osobních údajů. Rozhodnutí žalovaného je navíc nedostatečně odůvodněno, neboť bez dalšího pouze odkazuje na definici osobních údajů obsaženou v zákoně o ochraně osobních údajů, v důsledku čehož jde o rozhodnutí vydané v rozporu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu, který se na odvolací řízení podle ustanovení § 20 zákona o informacích vztahuje. Řešit je podle žalobce třeba dvě základní otázky, a to 1) zda jde skutečně o informaci, která podléhá omezení práva na informace, a 2) zda tomuto omezení podléhá celá požadovaná informace anebo nějaká její část tomuto omezení (a žádnému jinému) nepodléhá. K otázce ad 1) blíže uvádí, že správní orgány shodně vychází z předpokladu, že uvedení jména a příjmení fyzické osoby, která je účastníkem správního řízení, by bylo porušením § 8 zákona o informacích. Toto ustanovení již neplatí, ale i kdyby platilo, omezovalo zveřejnění „informací, které vypovídají o osobnosti a soukromí fyzické osoby, zejména o jejím rasovém původu, národnosti, politických postojích a členstvích v politických stranách a hnutích, vztahu k náboženství, o její trestné činnosti, zdraví, sexuálním životě a majetkových poměrech“. Žadatelem o zábor veřejného prostranství však ve skutečnosti byla právnická osoba, jejíž totožnost je veřejně známa, neboť je v souladu s tržním řádem uváděna na stáncích, pro něž byl požadovaným rozhodnutím povolen zábor veřejného prostranství. Zákon o ochraně osobních údajů poskytuje ochranu osobních údajů fyzických osob (§ 1). Jelikož žadatelem o vydání rozhodnutí o záboru byla právnická osoba, je její ochrana podle tohoto zákona bezpředmětná. I kdyby byla účastníkem správního řízení fyzická osoba, skutečnost, že je účastníkem řízení podle zákona o pozemních komunikacích (nikoli např. řízení o deliktu, sociálních dávkách, apod.), nijak nevypovídá o její osobnosti, ani o jejím soukromí (majetkových poměrech), a nebyla by tak důvodem pro omezení podle již neplatného ustanovení § 8 zákona o informacích. Žalovaný v odůvodnění bez jakéhokoli logického zdůvodnění tvrdí, že k zajištění neurčitelnosti nestačí pouhé zabílení jmen a adres subjektů, vůbec se však nezabývá otázkou, jaká opatření by zajistilo neurčitelnost, a byloli by takové opatření na požadovanou informaci proveditelné a jestli by po provedení takového opatření zbyla smysluplná informace. Žalovaný ani neodůvodnil, proč by měla být určitelnost subjektu (účastníka řízení zmíněného v požadovaném rozhodnutí o záboru veřejného prostranství) důvodem pro odmítnutí poskytnutí informace, neboť tak s ohledem na právní úpravu obsaženou v zákoně o ochraně osobních údajů učinit nemůže, když nadto podle § 5 odst. 2 písm. a) zmíněného zákona může správce (povinný) zpracovávat (a tedy i zveřejnit) osobní údaje bez souhlasu subjektu (fyzické osoby), jestliže provádí zpracování stanovené zvláštním zákonem (zveřejnění informace na základě zákona o informacích). Právní argumentaci k otázce nastolené pod bodem 2) žalobce opírá o ustanovení § 12 zákona o informacích a dovozuje, že pokud požadovaná informace (listina) obsahuje informace, jejichž poskytnutí je právním předpisem vyloučeno, má povinný postupovat tak, že tyto informace vyloučí (začernění či vystřihnutí příslušných částí listiny) a zbylou část zveřejní. Odmítnout zveřejnění celé informace by bylo možné pouze tehdy, pokud by z ní nebylo možno vyloučit části, které podléhají omezení práva na informace, tj. kdyby po vyloučení žádná smysluplná informace nezbyla a zákonnému omezení práva na informace by podléhala požadovaná informace jako celek. Napadená rozhodnutí nijak nezdůvodňují, jak by byla zjistitelná informace o osobnosti a soukromí fyzické osoby poté, co by byla zabílena (začerněna) místa obsahující jm