2 Afs 16/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 16/2004- 79 - text č. j. 2 Afs 16/2004 – 79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce Ing. E. B., zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kosmova 20, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Ca 87/2001 - 45 ze dne 19. 11. 2003, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. 1051/110/2000 ze dne 17. 1. 2001 a proti dodatečnému platebního výměru Finančního úřadu v Rumburku (dále jen „správce daně“) č. 990000261, č. j. 3867599/179971/5693 ze dne 29. 6. 1999. Posléze uvedeným rozhodnutím správce daně byla stěžovateli dodatečně vyměřena daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 1994 ve výši 267 160 Kč. Žalovaný pak svým rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru. Krajský soud předně dospěl k závěru, že k vyměření daňové povinnosti nedošlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty podle § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 337/1992 Sb.“). Soud měl za nepochybné, že daňová kontrola za zdaňovací období roku 1994 byla zahájena protokolem o ústním jednání ze dne 9. 12. 1998. Kromě toho byl stěžovatel vyzván k prokázání a objasnění skutečnosti, kdy a od jakých dodavatelů byl nakoupen rum prodávaný v roce 1994, již výzvou ze dne 18. 7. 1997 doručenou stěžovateli 21. 7. 1997, přičemž i tato výzva splňuje veškeré náležitosti úkonu směřujícího k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení. Soud rovněž uvedl, že přestože napadené rozhodnutí nebylo prvotně řádně doručeno, když nebylo doručeno vedle zvoleného zástupce i do vlastních rukou žalobce, čímž došlo k porušení § 17 odst. 7 a § 48 odst. 5 cit. zákona, tak tato vada řízení byla záhy odstraněna dodatečným doručením napadeného rozhodnutí stěžovateli, a to 19. 7. 2002. Soud dospěl k závěru, že uvedená vada neměla vliv na správnost vyměření daně. Krajský soud neuznal za důvodnou námitku, že se žalovaný pokusil překvalifikovat postup správce daně z dokazování na pomůcky, aby se nemusel zabývat odvoláním v celém jeho požadovaném rozsahu, a tím porušil § 50 odst. cit. zákona. Podle soudu je ze správního spisu zřejmé, že základ daně a daň byla stanovena za použití pomůcek, což vyplývá nejen z vlastního postupu správce daně, nýbrž také ze zprávy o daňové kontrole. Žalovaný navíc ve svém rozhodnutí skutečnost, že daň byla stanovena za použití pomůcek, náležitě popsal a odkazem na konkrétní listiny doložil. Soud neshledal, že by došlo k porušení § 2 odst. 1 a 2 cit. zákona, neboť stěžovatel byl s průběhem daňové kontroly seznamován a byla mu dána možnost prokázat veškeré zjištěné nesrovnalosti. Podle soudu je jedním z prostředků vymezujících vzájemný vztah mezi správcem daně a daňovým subjektem rozložení důkazního břemene. V této souvislosti poukázal na široké pojetí § 31 odst. 9 cit. zákona, upravujícího důkazní břemeno daňového subjektu, a naopak úzké vymezení důkazního břemene správce daně podle § 31 odst. 8 téhož zákona. Soud zvážil, že v daném případě měl správce daně pochybnosti o řádném zaúčtování nákupu rumu v účetnictví stěžovatele, že stěžovatel nedoložil, jaký objem z celkového množství prodaného zboží připadá na maloobchod a velkoobchod, neprokázal výši marže, rovněž náležitě nedoložil výši slev zboží, ani interní předpis o oceňování či evidenci škod. S přihlédnutím k uvedeným ustanovením pak dospěl k závěru, že správce daně dal výzvami ze dne 18. 7. 1997 a 27. 7. 1999 stěžovateli potřebný prostor k tomu, aby prokázal, že veškeré tržby byly řádně zaúčtovány a přiznány na základě podaného daňového přiznání i jinými důkazními prostředky, než těmi, které doposud předložil. Pokud se jedná o zjištění rozsahu maloobchodní činnosti stěžovatele, byl soud toho názoru, že správce daně vyzval stěžovatele v souladu s § 11 odst. 1 písm. d) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 526/1990 Sb.“), k předložení evidence cen, kterou by bylo možno považovat za jeden z důkazů o výši marže u maloobchodního prodeje. Soud rovněž poukázal na § 4 odst. 2 a § 7 odst. 1 zákona č. 563/1990 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 563/1990 Sb.“). Soud dále neshledal, že by žalovaný výzvou k doplnění odvolání ze dne 14. 7. 2000 zaslanou stěžovateli, krom toho, že stěžovateli sdělil, že jeho daň byla stanovena za použití pomůcek (přičemž toto sdělení bylo zdůvodněno skutečností, že ze spisu nebylo dodatečně zřejmé, zda byl stěžovatel s touto skutečností seznámen), zároveň překvalifikoval postup správce daně. Přestože byl stěžovatel náležitě vyrozuměn o tom, že mu byla stanovena daň za použití pomůcek, se zpožděním, nebyly tím podle soudu porušeny § 31 odst. 5 a § 50 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. v takové intenzitě, jež by měla vliv na stanovení výše daňové povinnosti. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný zabýval námitkou stěžovatele, zda daňová povinnost byla stanovena na základě pomůcek nebo dokazováním. Soud se rovněž shoduje se závěrem žalovaného, že dodatečně stanovená daň byla stanovena správně podle pomůcek, neboť účetnictví bylo neprůkazné, neúplné a nebylo tak možno z něho při stanovení daně vycházet. Pokud jde o projednání zprávy o daňové kontrole, soud se neztotožnil s názorem žalovaného, podle něhož je-li protokol o ústním jednání o projednání zprávy o daňové kontrole, který je součástí předmětné zprávy, podepsán a datován, není již nutný podpis na samotné zprávě o daňové kontrole. Pochybení správce daně spočívající v neopatření zprávy o daňové kontrole datem a podpisy správce daně a žalobce však ani v tomto případě nemělo vliv na zákonnost následně učiněného rozhodnutí. Vzhledem ke stádiu daňového řízení plně postačuje v samotném protokolu uvést, že se daňový poplatník se zprávou seznámil, zprávu převzal, učinil vyjádření k jejímu výsledku a že správcem daně bylo učiněno poučení o bezdůvodném odepření podpisu protokolu. Jelikož v daném případě byly vráceny všechny doklady poskytnuté stěžovatelem, což sám stěžovatel potvrdil, nebylo již třeba jejich označení. Pokud jde o námitku, že správce daně porušil § 43 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. tím, že ve výzvě ze dne 15. 4. 1999 k předložení důkazů a ve výzvě ze dne 27. 7. 1999 k doplnění odvolání stanovil lhůtu 10ti dnů, dospěl soud k závěru, že těmito výzvami nebyl žalobce vyzýván podle § 43 odst. 2 cit. zákona k prokázání zjištěných skutečností v rámci vytýkacího řízení, nýbrž podle § 31 odst. 9 téhož zákona, tedy k prokázání skutečností, k jejichž průkazu byl správce daně vyzván. Jelikož posléze uvedené ustanovení nestanoví žádné lhůty, je nutné mít v této souvislosti na zřeteli § 14 odst. 1 cit. zákona, jež obecně upravuje lhůty pro úkony v daňovém řízení. S ohledem na znění uvedeného ustanovení soud neshledal porušení zákona, když nedospěl ani k závěru, že výzvy postrádají náležitosti stanovené v § 32 odst. 2 písm. d) cit. zákona. Důvodnými neshledal rovněž námitky týkající se neoprávněného odepření žádosti o nahlédnutí do úplného spisu a nerespektování procesních ustanovení vztahujících se k řízení o námitkách, které byly vzneseny v průběhu vytýkacího řízení. Okolnost, že správce daně umožnil stěžovateli nahlédnout pouze do spisu týkajícího se jeho daňových povinností, a naopak z důvodů uvedených v § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb. odepřel nahlížení do neveřejné části spisu, nelze považovat za porušení daňového řádu ze strany správce daně. Stěžovatel podle soudu podal ve správním řízení námitku proti postupu pracovníka správce daně, tedy nikoliv námitku ve smyslu § 52 cit. zákona, nýbrž námitku ve smyslu § 16 odst. 4 písm. d) cit. zákona, která byla vyřízena zcela v souladu s § 16 odst. 6 cit. zákona, když tato námitka nebyla rozhodnutím ředitelky správce daně shledána důvodnou a proto jí nebylo vyhověno. Soud uvedl, že § 52 cit. zákona se týká jen námitek proti právním úkonům, jež souvisí s řízením vymáhacím a zajišťovacím; v daném případě ale daňové řízení v tomto stádiu nebylo. Soud tedy vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem shledal, že napadené rozhodnutí bylo z hlediska žalobou uplatněných námitek vydáno v souladu se zákonem, když nezjistil vady, které by mohly mít z hlediska procesního vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá rozsudek Krajskéh