2 Afs 200/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 200/2004- 165 - text č. j. 2 Afs 200/2004 - 165 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J.H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Šebánkem, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339 proti žalovanému Celnímu ředitelství České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 6, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10 Ca 58/2004 - 130, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10 Ca 58/2004 - 130 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10 Ca 58/2004  130, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti dvanácti rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 2. 2004, a to č. j. 1661/02-01, č. j. 1662/02-01, č. j. 1663/02-01, č. j. 1664/02-01, č. j. 1665/02-01, č. j. 1666/02-01, č. j. 1667/02-01, č. j. 1668/02-01 č. j. 1669/02-01, č. j. 1670/02-01, č. j. 1671/02-01 a č. j. 1672/02-01, jimiž bylo rozhodnuto o odvoláních podaných proti rozhodnutím Celního úřadu ve Strážném ze dne 4. 12. 2001, č. j. 1474/01-0326-01 až č. j. 1485/01-0326-01 vyměřujícím mu dlužné clo a daně v souvislosti s dovozy benzínu euro super A2 ze Spolkové republiky Německo v období od května do října roku 2000. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a v nesprávném posouzení vad správního řízení spočívajících v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, pro které měl soud napadená rozhodnutí zrušit. Konkrétně podle názoru stěžovatele soud nesprávně posoudil ust. § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen daňový řád) ve vztahu k žalobní námitce, že odvolací orgán věcně vůbec nerozhodl o odvolacích námitkách a změny, které v jednotlivých rozhodnutích učinil, byly pouze úpravou textace tak, aby rozhodnutí odpovídala zákonu. Postup odvolacího orgánu spíše odpovídal ust. § 56 odst. 3 daňového řádu, tedy opravě zřejmých nesprávností. Konstatování, že ostatní ustanovení napadených rozhodnutí zůstávají beze změny, nelze považovat za výrok zamítající odvolání, a tudíž za věcné odmítnutí odvolání. Rozhodnutí žalovaného tak neodpovídají zákonným možnostem rozhodnutí o odvolání, formulace o ponechání ustanovení rozhodnutí beze změny je konstatováním určitého stavu, který by mohl odpovídat různým situacím, nikoliv tomu, že takto bylo rozhodnuto o odvolání. Pokud soud toto považoval za rozhodnutí o odvolání, jde o chybné právní posouzení. Soud také nesprávně vyložil pojem celního dluhu ve smyslu § 239 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Bagatelizoval definici tohoto pojmu uvedenou v § 2 písm. i) celního zákona, z níž vyplývá, že celním dluhem nelze rozumět povinnost platit příslušné daně či poplatky, což nelze dovodit ani z toho, že celní orgán je při dovozu zároveň správcem daně z přidané hodnoty a spotřební daně. Takových ustanovení je v celním zákoně více (např. § 323 odst. 1 modifikující pojem celního dluhu pro účely zajištění daňové a poplatkové povinnosti a promlčení práva daně a poplatky při dovozu vymáhat). Výklad pojmu celní dluh nerespektující definici § 2 písm. i) celního zákona je nepřípustně extenzivním výkladem a zásahem do zásad stanovených Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2). Odkaz na ust. § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb. a § 43 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. je zcela nepřípadný, neboť tato ustanovení se vztahují jen k okamžiku vyměření daní a na definici celního dluhu nemají žádný vliv, a to ani ve vztahu k § 239 odst. 4 celního zákona. Nesprávné bylo i právní posouzení skutkového stavu jako nezákonného dovozu, což souvisí i se skutečností, že skutkový stav byl nedostatečně zjištěn. Za nezákonný dovoz podle § 239 odst. 1 celního zákona byl dovoz označen pro rozpor s ust. § 80 celního zákona, když stěžovatel jako osoba dopravující přes státní hranici nepřihlásil zboží a nepředložil ho s doklady celnímu úřadu. Porušení této povinnosti dovozují celní orgány z toho, že k dovozu doklady nemají a z toho, že je stěžovatel na výzvu nepředložil. To ale učinit nemohl, neboť část dokladů, které mu celník vrátil, předal na území České republiky svému zaměstnavateli. Tyto celní doklady přitom před propuštěním na území republiky obstaral buď sám jednatel zaměstnavatelské společnosti nebo pan Š. jako osoba k tomu zaměstnavatelem zmocněná. Soud stejně jako správní orgány zcela ignorují skutečnost, že ve všech případech byly cisterny propuštěny celními orgány a že tedy stěžovatel svou povinnost splnit musel (jinak by cisterny propuštěny nebyly). Skutečnost propuštění zboží vylučuje nesplnění povinnosti podle § 80 odst. 1 celního zákona, a tedy kvalifikaci dovozu jako nezákonného. Na tom nemůže nic změnit ani hypotetická eventualita falešných dokladů, které byly celním orgánem zničeny - to by nemohlo jít k tíži stěžovatele, který o ničem takovém nevěděl. Stěžovatel se v žalobě dovolával nálezů Ústavního soudu ČR s cílem dovodit nesprávnost formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona. Soud se s tím vypořádal jen poukazem na odlišnosti řešených případů. Stěžovatel i nadále upozorňuje na nepřípustnost rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a logiky hodnocení nerespektující zjevná fakta. Soud také neprovedl navržené důkazy potřebné k hodnocení vznesených námitek. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření označil svá odvolací rozhodnutí za odpovídající ust. § 50 odst. 6 daňového řádu, text prvostupňových rozhodnutí byl změněn tak, aby byl přesný a úplný. Při výkladu pojmu celního dluhu stěžovatel zcela pomíjí ust. § 42 zákona č. 588/1992 Sb., podle něhož se pro vyměření daně z přidané hodnoty při dovozu zboží uplatňují ustanovení celních předpisů, tedy též ustanovení o tom, kdo je dlužníkem, resp. plátcem DPH. Obdobně stěžovatel nepřihlíží k ust. § 3 zákona č. 587/1992 Sb. stanovícímu povinné placení spotřební daně při dovozu. Kasační stížností je opětovně tvrzeno, že celní úřad zboží na území České republiky zboží propustil a že na tom nic nemění skutečnost, že doklady doprovázející zboží mohly být falešné. Na takovou argumentaci nelze přistoupit, neboť by jí byla založena obecná legalizace zboží dopraveného do ČR na nepravé nebo falešné doklady. Takový dovoz je vždy dovozem nezákonným se všemi důsledky z toho vyplývajícími (§ 80 odst. 1 celního zákona). Za doklady vztahující se k dovozu lze považovat jen doklady pravé a takové předloženy nebyly, což plyne z jejich absence v evidencích celního úřadu, z neexistence v evidencích spedičních společností a z nepředložení účastníkem řízení na výzvu celních orgánů. Propuštění zboží obchodní povahy do deklarantem navrženého režimu je navíc spjato s vydáním písemného rozhodnutí celními orgány. Stěžovatel nevyužil opakované možnosti doložení svých tvrzení důkazy a žalovaný opatřil veškeré důkazy, které sám opatřit mohl. Proto nelze přisvědčit nedostatku skutkových zjištění, zejména když se stěžovatel sám nevypořádal s povinností tvrzení podle § 31 odst. 9 daňového řádu. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti: Celní úřad ve Strážném zahájil se stěžovatelem dne 26. 9. 2001 řízení ve věci vyměření celního dluhu vzniklého nezákonným dovozem zboží – benzínu euro super A2 v r. 2000 ve dnech 19. 5., 23. 5., 25. 5., 31. 5., 2. 6., 7. 6., 10. 6., 16. 6., 23. 6., 28. 6., 3. 8. a 19. 10. Současně byl účastník vyzván k vyjádření a poučen o důkazních možnostech. K tomu sdělil písemně, že mu o nezákonném dovozu zboží není nic známo. V každém ze spisů jsou založeny kopie německých průvodních dokumentů a kopie protokolu o výslechu obviněného J.H. sepsaného Krajským úřadem vyšetřování Západočeského kraje pod ČVS: KVZc-251/20-2000 dne 26. 3. 2001. Do protokolu uvedl, že přepravy benzínu prováděl jako řidič u firmy F. s. r. o., doklady k nákladu obdržel v německé rafinerii a předkládal je celníkům. Do protokolu o ústním jednání prováděném celním úřadem se stěžovatel odvolal na svou výpověď učiněnou v trestním řízení a odmítl dále vypovídat. K jednotlivým dovozům byla Celním úřadem Strážný vydána dne 4. 12. 2001 rozhodnutí se shodnými náležitostmi. Rozhodnutí byla označena jako „Rozhodnutí - vydání platebního výměru, sdělení výše celního dluhu“. V textu byl specifikován dovoz (SPZ auta, celní úřad, zboží, hodnota zboží) a uvedeno, že zboží bylo dovezeno J.H. jako řidičem dopr