2 Azs 259/2004 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 259/2004- 47 - text č. j. 2 Azs 259/2004 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: H. P., zastoupené Mgr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2004, č. j. 24 Az 1343/2003 - 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 4. 2003, č. j. OAM1406/VL-11-08-2003. Tímto rozhodnutím byla žádost stěžovatelky o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je vydáno v souladu se zákonem a na podkladě dostatečně zjištěného stavu věci, proto žalobu zamítl. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť žalovaný neměl zamítnout žádost o udělení azylu podle § 16 zákona o azylu, nýbrž rozhodnout o tom, zda se žalobkyni uděluje či neuděluje azyl podle § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a rozhodnout o překážce vycestování podle § 91 citovaného zákona. Stěžovatelka sice v řízení netvrdila, že byla nebo by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu, avšak během řízení uváděla takové skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že by pronásledována být mohla (zejména že vyrůstala na západní Ukrajině, kde žije rumunská menšina, nemohla tam pracovat ani studovat a matka žalobkyně je členkou sekty Svědci Jehovovi). Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť se soud vůbec nezabýval žalobními body (procesními námitkami), které uplatnila v žalobě. Stěžovatelka se domnívá, že soud byl povinen se všemi těmito námitkami ve smyslu § 75 s. ř. s. zabývat a posoudit jejich oprávněnost, i když se jedná o žalobní body formálního a obecného charakteru. Soud podle ní musí konstatovat alespoň tolik, že takové body přezkoumat nelze a odůvodnit proč tomu tak je. Takový závěr soudu pak musí být uveden v odůvodnění, což v daném řízení nebylo. Stěžovatelka také zdůrazňuje, že jí nebylo žalovaným umožněno vyjádřit se k podkladu jeho rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Podle stěžovatelky musí být výše uvedené umožněno účastníkovi správního řízení ve chvíli, kdy jsou shromážděny správním orgánem veškeré podklady, na základě nichž bude rozhodovat. V daném případě však o této možnosti vyrozuměna nebyla. Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 4. 2003 nemá náležitosti stanovené § 47 odst. 5 správního řádu, neboť toto rozhodnutí není podepsáno oprávněnou osobou a nemůže tedy mít účinky správního rozhodnutí. V daném případě totiž stěžovatelce jako účastníkovi správního řízení byl zaslán stejnopis rozhodnutí, kde na místě úředního podpisu bylo pouze úřední razítko a jediným podpisem byl podpis blíže neidentifikovatelné osoby v kolonce „za správnost“. Podle stěžovatelky se tak nemůže vůbec jednat o rozhodnutí, nýbrž tato vada zakládá nicotnost správního aktu, kterou je povinen soud řešit i bez návrhu účastníka. Všechny náležitosti správního rozhodnutí musí přitom rozhodnutí o přiznání či nepřiznání azylu mít a účastníku je doručováno přímo rozhodnutí, na rozdíl například od úpravy v občanském soudním řádu, podle něhož je účastníkům doručován pouze stejnopis soudního rozhodnutí, u kterého lze podpis předsedy senátu nahradit úředním razítkem a podpisem osoby odpovědné za správnost stejnopisu. Postup, kdy oprávněná osoba podepíše jen písemné vyhotovení rozhodnutí, které zůstane součástí správního spisu a účastníkovi řízení se doručí vyhotovení, které již není podepsáno oprávněnou osobou, nýbrž jen pracovníkem pod doložkou „za správnost vyhotovení“, není v souladu se správním řádem. Takové rozhodnutí nemůže vyjadřovat vůli správního orgánu ani tehdy, pokud je součástí správního spisu rozhodnutí, které oprávněnou osobou podepsáno je. Stěžovatelka zde dále argumentuje analogií s nedostatky akceptace návrhu v občanském právu a uvádí, že danou argumentací pouze vyjadřuje svůj zájem na právní jistotě účastníků správních řízení, neboť za dané situace nemá právní jistotu, zda uvedené rozhodnutí vydala opravdu osoba k rozhodování oprávněná nebo jen sekretářka či jiný pracovník kanceláře, který je pod ním podepsán. Podle stěžovatelky dochází k legalizaci rozhodnutí právě jeho podpisem oprávněnou osobou. Stěžovatelka také tvrdí, že uvedeným postupem by mohlo dojít k závažným vadám dalšího řízení, např. v případě, že by pro nedostatečnou identifikaci rozhodujících osob nemohl účastník uplatnit námitku podjatosti, když by v dané věci rozhodoval např. soudce, který původně jako zaměstnanec žalovaného rozhodnutí podepsal. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že není nutné, aby došlo k naplnění této její obavy, neboť zákon jí dává právo namítnout podjatost, nikoliv povinnost. Dále pak vytýkala krajskému soudu závažnou procesní vadu týkající se rozhodování o nákladech řízení podle § 61 s. ř. s. Podle § 60 odst. 4 s. ř. s. má stát proti neúspěšnému účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních poplatků. V dané věci krajský soud rozhodl o nákladech řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s. (ve vztahu k účastníkům řízení), o nákladech řízení státu však rozhodnout opomněl. Vzhledem k uvedenému stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a současně žádá o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popřel oprávněnost podané stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu, tak rozhodnutí soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Pro řízení o kasační stížnosti žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi stěžovatelky učiněná ve správním řízení. Žalovaný k tvrzenému porušení § 33 odst. 2 správního řádu uvedl, že z protokolu jasně vyplývá, že stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k podkladu rozhodnutí, případně navrhnout jeho doplnění; stěžovatelka však žádné další důkazy nenavrhovala a s použitými informacemi se seznámit nechtěla. Ohledně absence podpisu oprávněné osoby na správním rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 2 Azs 64/2003, ve kterém bylo vysloveno, že tato vada nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, pokud se ve správním spise nachází vyhotovení rozhodnutí obsahující originální podpis oprávněné osoby; tak tomu bylo i v daném případě. Ohledně námitky nezákonnosti výroku o zamítnutí žádosti o azyl žalovaný konstatoval, že trvá na svém názoru, neboť v průběhu správního řízení stěžovatelka poukazovala pouze na rodinné problémy, postup podle § 16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu byl tak zcela na místě. Žalovaný proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a odkladný účinek jí nepřiznal. Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak