4 Afs 30/2003 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 30/2003- 81 - text č. j. 4 Afs 30/2003 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. J. S., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, nám. Svobody 4, 602 00 Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 504/2000 – 47, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 504/2000 – 47, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 27. 9. 2000, č. j. 110-1713/2000-0106, zamítl žalovaný odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 9. 9. 1999, č. j. 47339/99/338920/7038, kterým podle ustanovení § 64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nebylo vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků ve výši 1 735 339 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správce daně zamítl žádost žalobce o vrácení přeplatku daně (přeplatek byl započten na nesplacené daně V. o., s. p., U. B. na základě smlouvy č. 255/97 o prodeji privatizovaného majetku), neboť se neztotožnil s názorem žalobce, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), je právně analogická se smlouvou o prodeji podniku. Svoje tvrzení opřel o ustanovení § 45 daňového řádu ve vazbě na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Podle názoru žalovaného je zákon č. 92/1991 Sb. normou práva veřejného a nikoliv soukromého. Z ustanovení § 15 zákona č. 92/1991 Sb. tudíž vyplývá, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem. To znamená, že podle tohoto ustanovení přecházejí na nabyvatele veškeré závazky, včetně daňových. V předmětné věci vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR dne 20. 6. 1996 rozhodnutí o privatizaci státního subjektu V. o., s. p., se sídlem v U. B., metodou veřejné soutěže. Na toto rozhodnutí pak navazuje smlouva č. 255/1997 o prodeji privatizovaného majetku, kterou uzavřel Fond národního majetku (dále jen „FNM“) se žalobcem. Z této smlouvy je zřejmé, že ze strany FNM nedošlo v daném případě k uzavření smlouvy o prodeji podniku podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku, ale k uzavření smlouvy o prodeji privatizovaného majetku podle příslušných ustanovení zákona č. 92/1991 Sb. V článku III. bod 2 této smlouvy se výslovně hovoří o tom, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na kupujícího i jiná práva a závazky, související s privatizovaným majetkem. Kupující prohlásil, že závazky přebírá. Rovněž z protokolu o ústním jednání, který byl sepsán na Finančním úřadě v Uherském Brodě dne 9. 12. 1997 vyplynulo, že žalobce vzal na vědomí, že v rámci nabytí zprivatizovaného majetku na něj přešel i nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Na základě tohoto uznání dluhu pak správce daně přistoupil k přeúčtování tohoto nedoplatku na osobní účet žalobce. Žalovaný se dále vyjadřoval k jednotlivým námitkám žalobce ve vztahu k ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb. Setrval na stanovisku, že zákon č. 92/1991 Sb. je lex specialis ve vztahu k obchodnímu či občanskému zákoníku s tím, že teprve následně, pokud nejsou některé společenské vztahy upraveny výhradně v tomto zákoně, řídí se obecnými právními normami. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že argumentace žalovaného, že FNM je při prvním převodu majetku státu na jiné osoby vykonavatelem vůle ústředních orgánů státní správy, v důsledku čehož nelze mluvit o rovnosti stran, a že zákon č. 92/1991 Sb. je normou práva veřejného, je nepřípadná. Poukazoval na to, že z hlediska zákona č. 92/1991 Sb. je právně zcela bezvýznamné, jak a kým je FNM řízen, neboť tento zákon je postaven na principu rovnosti stran, jejich ochotě či neochotě do smluvního vztahu vstoupit. Podle názoru žalobce v žádném případě nesplňuje kritéria veřejnoprávní normy. Vstoupí-li žalobce do smluvního vztahu s dalším samostatným podnikatelským subjektem, nezakládá tato skutečnost důvod aplikace ustanovení § 15 odst. 1 tohoto zákona z hlediska daňových povinností nabyvatele, a to ve spojení s ustanovením § 57 odst. 1 daňového řádu. Žalobce konstatoval, že zákon č. 92/1991 Sb. není v žádném případě zvláštním předpisem, podle kterého by měl žalobce povinnost daň platit. Tímto zvláštním předpisem je pouze jiný zákon platné soustavy daní. Žalobce odkázal na judikáty soudu včetně nálezu Ústavního soudu ČR. Uvedl, že sice nejsou pro žalovaného závazné, jsou však výkladovou pomůckou pro řešení tohoto případu. Konstatoval dále, že není pravdivý závěr žalovaného, že by závazky uznal. Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 12. 1997 to nevyplývá, a i kdyby tomu tak bylo, nemá tato skutečnost žádného právního významu, neboť by žalobce uznal dluh, který mu jako takový vůbec nevznikl. Uvedl, že byl na svých právech zkrácen tím, že aniž tomu svědčil hmotněprávní titul, zaplatil přeplatek na dani z příjmů fyzických osob. S ohledem na uvedené navrhoval, aby rozhodnutí žalovaného ve spojení s rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dalšími podáními ze dne 9. 11. 2001, 24. 1. 2002, 1. 10. 2002, 15. 1. 2003 a 25. 2. 2003 žalobce doplňoval žalobu poukazem na další judikáty soudu, případně publikované právní rozbory, jimiž žalobu upřesňoval. V podání ze dne 24. 1. 2002 uvedl, že zamítnutí žádosti o vrácení daňového přeplatku je v rozporu s obecně závaznými předpisy nejenom s ohledem na argumenty v žalobě již uvedené, ale také z důvodu zákazu přenosu daňové povinnosti, a také proto, že daňové nedoplatky jiného subjektu byly na daňový účet klienta zaevidovány bez vydání rozhodnutí, což je s ohledem na § 32 odst. 1 daňového řádu naprosto nepřípustné. Podle § 32 odst. 1 tohoto zákona lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem (např. I. ÚS 107/2000 nebo IV. ÚS 445/2000). Krajský soud v Brně po provedeném jednání rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 504/2000 – 47, rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobci na účet jeho právního zástupce JUDr. V. S. náklady řízení ve výši 4225 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v předmětné věci se soud zabýval dvěma otázkami, jednak otázkou přenosu povinnosti platit daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, a to v souvislosti s privatizací podniku podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a ustanovení § 45 daňového řádu, a dále pak otázkou nutnosti existence právního titulu, tedy rozhodnutí o daňové povinnosti u subjektu, na něhož daňová povinnost přešla. Pokud jde o první otázku, tedy otázku přenosu povinnosti platit daň v souvislosti s privatizací podniku, konstatoval soud, že se obdobnou otázkou již v případě žalobce zabýval, a to ve věci sp. zn. 30 Ca 302/2000. Právní názor v této věci vyslovený v podstatě potvrdil Ústavní soud ČR svým usnesením ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, když ústavní stížnost žalobce odmítl. V tomto rozsudku byla řešena otázka přenosu povinnosti platit pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Soud konstatoval, že tato povinnost je povinností veřejnoprávní, vzniká na základě skutečností stanovených zákonem. Z toho pak vyplývá samotná povaha veřejnoprávního závazku, že povinný subjekt, či dokonce právnická osoba na jeho místě, nemůže bez dalšího smluvně převést tuto povinnost na jinou osobu. Výjimku může stanovit pouze zákon, kterým v tomto případě je právě ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soud citoval uvedené ustanovení, podle něhož prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Privatizovaným majetkem je v souladu s ustanovením § 2 zákona č. 92/1991 Sb. pro účely tohoto zákona souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření, nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. Soud vyslovil názor, že do souhrnu závazků podniku, které jsou součástí majetku podniku, stejně tak jako patří povinnost ze sociálního pojištění, patří i povinnost daňová. Z toho pak vyplývá, že smlouvou o prodeji podniku na žalobce přešla povinnost platit daň z příjmů fyzických