4 Azs 18/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 18/2005- 47 - text č. j. 4 Azs 18/2005 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: nezl. D. H., zast. JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem v Praze 2, Uruguayská 178/5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2004, č. j. 7 Az 39/2003 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 11. 2001, č. j. OAM-3179/CU-02-OL2-2001, nebyl žalobci udělen azyl z důvodu nesplnění podmínek uvedených v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně bylo rozhodnuto tak, že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu. Rozkladem napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 11. 2001, kdy byl tento opravný prostředek přípustný podle § 29 a násl. zákona o azylu, v tehdy účinném znění, avšak napadené rozhodnutí bylo zákonné zástupkyni žalobce doručeno až dne 12. 2. 2002, kdy již rozklad k ministru vnitra přípustný nebyl, ale byl přípustný pouze opravný prostředek k soudu ve smyslu ustanovení § 32 a násl. zákona o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Žalobce v souladu s poučením napadeného rozhodnutí podal proti němu rozklad, avšak vzhledem k tomu, že o tomto rozkladu nemohl žádný k tomu oprávněný orgán rozhodnout (přechodná ustanovení zákona č. 2/2002 Sb. s takovou situací nepočítají), byl stěžovatelův rozklad posouzen jako opravný prostředek podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o azylu a předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že věc nebyla rozhodnuta do 31. 12. 2002, rozhodl o opravném prostředku Městský soud v Praze (§ 129 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“). V opravném prostředku – žalobě zástupkyně žalobce namítala, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť na Ukrajině v době její nepřítomnosti byl do bytu, kde s ní nezletilý žalobce žil, vyslán zástupce „O.“ s předvoláním pro manžela matky. Protože babička nezletilého žalobce poskytla písemné vysvětlení, že otec nezletilého žalobce (manžel zástupkyně) se nachází v jiné zemi, byla u nich provedena domovní prohlídka. Advokát podal proti tomuto postupu žalobu a poté vše utichlo. Nicméně, když nezletilý žalobce požádal v únoru 2001 o vystavení cestovního dokladu pro turistické vízum do Itálie, tak pouze jemu jedinému z celé třídy nebyla schopna cestovní kancelář vízum opatřit, přičemž tato skutečnost poznamenala psychiku dítěte. Cestovní doklad mu byl vydán až na třetí žádost, kdy jako důvod byl uváděn turistický pobyt v Čechách, nikoliv důvod skutečný. Městský soud v Praze po přezkoumání věci žalobu napadeným rozsudkem zamítl, když došel k závěru, že žalovaný nepochybil, když žalobci azyl neudělil. V průběhu řízení bylo dostatečně objasněno, že jediným důvodem, pro který žalobce o azyl žádal, bylo sloučení rodiny. Soudu je však známo z úřední činnosti (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, č. j. 9 Az 4/2003 – 19, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2004, č. j. 4 Azs 116/2004 – 40), že řízení o udělení azylu matce žalobce bylo pravomocně skončeno, žaloba podaná proti negativnímu rozhodnutí žalovaného byla zamítnuta, a stejně tak kasační stížnost podaná proti rozsudku Městského soudu v Praze. Žalobce tudíž nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 zákona o azylu, přičemž skutečnosti, o nichž se zástupkyně žalobce zmiňuje v žalobě, nebyly v řízení před správním orgánem uváděny, a proto nemůže být tomuto orgánu vytýkáno, že k nim nepřihlédl. Rovněž tak žalobní námitka vznesená až u ústního jednání, že žalovaný nedostatečně odůvodnil neudělení azylu podle § 14 zákona o azylu, nebyla shledána Městským soudem v Praze důvodnou. Soud zdůraznil, že na udělení azylu podle tohoto ustanovení není právní nárok a správní uvážení žalovaného v tomto případě není zákonem samo nijak omezeno; z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný žádost žalobce posoudil i z tohoto důvodu. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a písm. d) s. ř. s. Vyslovil přesvědčení, že v řízení před správním orgánem bylo porušeno ustanovení § 3 odst. 2 poslední věta a odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. (správní řád). Dle názoru stěžovatele správní orgán neposkytl rodičům stěžovatele jako jeho zákonným zástupcům poučení, aby pro neznalost správních předpisů neutrpěl žalobce v řízení újmu. Bez náležitého poučení matka stěžovatele nemohla ve správním řízení rozvést rozhodné skutečnosti, zejména to, že osud rodiny je dán situací otce nezletilého stěžovatele na Ukrajině. Skutečnost, že zákonná zástupkyně stěžovatele uvedla jako jediný důvod, pro nějž nezletilý o azyl žádal, sloučení rodiny, měla vést správní orgán, který znal, nebo měl znát důvody, pro které žádal otec nezletilého o azyl, k tomu, aby zákonné povinnosti poskytnout pomoc a poučení dostal. Tato povinnost vyplývá nejen ze zákona, ale i z Deklarace práv dítěte, prohlášené valným shromážděním OSN dne 20. 11. 1959, zakotvená v zásadě č. 8, kde se stanoví „Dítě bude za všech okolností mezi prvními, komu bude poskytnuta ochrana a pomoc“. Tuto deklaraci přitom považují všechny později přijaté mezinárodní smlouvy směřující k zajištění práv dítěte, za stěžejní dokument. Tím, že správní orgán neposkytl nezletilému žadateli o azylu – resp. zákonné zástupkyni žadatele o azyl pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl stěžovatel újmu, ač nebyly v samotné žádosti o azyl uplatněny všechny rozhodné argumenty, nasvědčují tomu, že správní orgán nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Zástupkyně stěžovatele považuje proto správní rozhodnutí za nepřezkoumatelné a stejně tak i rozhodnutí Městského soudu v Praze, protože jeho odůvodnění je pouze obecné a vůči stěžovateli nekonkrétní. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně s kasační stížností požádal stěžovatel o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť výkon rozhodnutí žalovaného by pro něho znamenal odloučení od rodiny, a tedy nenahraditelnou újmu. Přitom přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Žalovaný ve svém písemném podání ke kasační stížnosti uvedl, že se vzhledem k jejímu obsahu nebude blíže vyjadřovat. Odkázal na správní spis. Protože k přiznání odkladného účinku neshledával důvodu, návrh na jeho přiznání nepodpořil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Po přezkoumání kasační stížnosti došel Nejvyšší správní soud k závěru, že není důvodná. Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že se stěžovatel dovolává kasačního důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. V projednávané věci zástupkyně nezletilého stěžovatele namítala, že řízení před správním orgánem trpělo vadou spočívající v tom, že jí nebylo poskytnuto řádné poučení o právech dítěte ve smyslu předpisu v kasační stížnosti blíže uvedených tak, aby nezletilý neutrpěl v řízení újmu. Vytýká správnímu orgánu, že nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a pokládá proto toto rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Takovou vadu řízení však ani Nejvyšší správní soud v postupu či rozhodnutí správního orgánu neshledal. Předně je třeba uvést, že správní orgán při posuzování žádosti o azyl stěžovatele vycházel z údajů uvedených zástupkyní stěžovatele v návrhu na zahájení řízení o udělení azylu, kde jako důvod pro jeho udělení uvedla sloučení rodiny, a tentýž důvod uvedla na samostatném listu, který je nedílnou součástí tohoto návrhu. Byla poučena, že z