5 As 27/2004 — Nejvyšší správní soud

5 As 27/2004- 90 - text č. j. 5 As 27/2004 - 90 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce prof. PharmDr. L. N., DrSc., zast. advokátem Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, se sídlem AK Sládek & Partners, v. o. s., Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2004, č. j. 9 Ca 1/2003 – 55, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 11. 2002, č. j. MHMP 133490/2002 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 18. 6. 2002, j. 9569/2001, kterým bylo odmítnuto prohlášení stěžovatele o nabytí státního občanství České republiky učiněné podle ust. § 18a odst. 1 a 4 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání státního občanství České republiky pro nezletilého syna R. N., v B. Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2004, č. j. 9 Ca 1/2003 - 55 zamítl. Podanou kasační stížností se nyní stěžovatel domáhá zrušení uvedeného rozsudku soudu a namítá v ní důvody dle § 103 odst. 1 písm.a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Nezákonnost rozhodnutí spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky možnosti nabytí státního občanství ČR prohlášením dle ust. § 18a odst. 4 zákona č.40/1993 Sb. v rozhodném znění a právní otázky vymezení pojmu „dítě“, tak jak učinil soud. Namítá rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí a existenci vad řízení. Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze ani správní orgány při vydání rozhodnutí nevzaly v potaz zásadní skutečnost, a to postup správních orgánů v rozporu s ústavními principy. Předmětný spor je veden ve věci občanství syna stěžovatele – občana bývalé ČSFR, nar. 19. 5. 1984 na území Slovenské republiky rodičům, z nichž jeden rodič (stěžovatel) byl k datu narození dítěte občanem ČSR a druhý rodič (matka) občankou SSR. Stěžovatel učinil dne 15. 8. 2001 pro svého nezletilého syna prohlášení o nabytí státního občanství České republiky učiněné dle § 18a odst. 1, 4 zákona č. 40/1993 Sb. současně požádal o prominutí lhůty do 15 let věku dítěte, z toho důvodu, že stěžovatel zmeškal zákonem stanovenou lhůtu k takovému prohlášení z důvodu odpírání občanství stěžovateli ze strany úřadů ČR, přičemž tento postup byl shledán nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 14. 11. 2000, I. ÚS 337/99 protiústavním, nezákonným a protiprávním. V případě, že by takovýmto protiústavním postupem nebylo stěžovateli státní občanství ČR po dobu 3 let upíráno, učinil by stěžovatel prohlášení dle § 18 odst.4 cit. zákona ve stanovené lhůtě. Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí konstatoval, že „za situace, kdy předmětná podmínka věku dítěte byla ze zákona vypuštěna legislativním procesem, tj. vydáním novely č. 357/2003 Sb., již neměl důvod k tomu, aby se ústavností cit. zákonného ustanovení důkladně zabýval a případně řízení přerušil.“ Stěžovatel je přesvědčen, že soud byl povinen jako orgán přezkoumávající rozhodnutí správního orgánu napadeného žalobou zabývat se i tím, zda právě při vydání předchozích rozhodnutí správních orgánů před nabytím účinnosti novely nebyl porušen zákon, neboť nedodržení takového postupu by bylo porušením čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, tedy zkrácením práva na spravedlivý proces, k čemuž právě v předmětné věci došlo. Při soudním přezkumu musí soud posuzovat aplikaci právních předpisů ve znění účinném v relevantní době. Napadené rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno před novelou zákona č. 40/1993 Sb., provedenou zákonem č. 357/2003Sb., nikoli až po jejím přijetí. Městský soud by při správném postupu musel zjistit, že správní orgán aplikoval právě protiústavní právní úpravu. Obecně platí zásada, že je posuzována aplikace ve věci aplikovaných a nikoli neaplikovaných právních předpisů. Soud v napadeném rozsudku konstatuje, že ustanovení §18a zákona ve znění účinném k 15. 8. 2001, tj. k datu učinění prohlášení, zakotvuje zákonnou podmínku pro učinění prohlášení rodičů o nabytí státního občanství ČR pro jejich nezletilé dítě, tím vymezuje osobu (dítě), pro které lze rodiči učinit samostatné prohlášení. Osoba dítěte však byla správními orgány v předmětné věci vymezena v rozporu s ústavními právními předpisy. Adresátem prohlášení podle § 18a odst. 4 cit. zákona ve znění účinném do 28. 10. 2003 je dítě, tedy dle ust. čl. 1 Úmluvy o právech dítěte, „každá lidská bytost mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“. Zletilosti nabývá osoba ve smyslu ust. § 8 odst. 2 občanského zákoníku dosažením 18 let věku, pokud nenabyla zletilosti sňatkem uzavřeným v období 16-18 let věku. Syn stěžovatele doposud sňatek neuzavřel, tedy ani v období 16-18 let svého věku. Ústavní zákony, jiné zákony a další právní předpisy, a jejich výklad a používání musí být v souladu s Listinou základních práv a svobod, která je dle čl. 3 Ústavy její nedílnou součástí. Ústavně konformní výklad právních norem, jak konstatoval Ústavní soud v rozhodnutí II ÚS 371/99 ze dne 30. 3. 2000 (i dříve nález Pl. ÚS 48/95), má prioritu před výkladem ústavně nekonformním. Aplikace právní úpravy obsažené v § 18a odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb. ze strany správních orgánů způsobem uvedeným výše protiústavně zkrátila syna stěžovatele (osobu zúčastněnou na řízení) na jeho právu získat občanství ČR prohlášením učiněným jeho rodiče; stejně tak byly zkráceny i ostatní osoby, pro něž učinili prohlášení rodiče v době účinnosti zákona č. 40/1993 Sb. ve znění do 28. 10. 2003, neboť byly omezeny věkem 15 let. Závěr žalovaného o tom, že správní orgán nečinil výklad pojmu dítěte v souvislosti s Úmluvou o právech dítěte, neboť není povinen vykládat zákony, ale je povinen zákony dodržovat, obsažený v odůvodnění napadeného rozhodnutí osvědčuje, stěžovatelem tvrzený zásah do jeho práv zaručených ústavními zákony ze strany správního orgánu. Skutečnost, že nezletilý syn stěžovatele dovršil věk 15 let 19. 5. 1999, tj. před účinností zákona č. 357/2003 Sb., nelze stěžovateli přičítat k tíži jako důvod pro odepření státního občanství ČR synovi stěžovatele, když dle aplikace právní úpravy v souladu s ústavními předpisy ústavně konformním způsobem i dle stávající právní úpravy, má syn stěžovatele právo nabýt státní občanství ČR prohlášením bez omezení jeho věku ke dni učinění prohlášení. Diskriminační postup správních orgánů spočívající v aplikaci a výkladu právní normy v rozporu s ust. čl. 1 a čl. 3 odst.1 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je neodůvodněný a v právním řádu nepřijatelný. Stěžovatel vytýká soudu, že nevzal v potaz skutečnost, že správní orgán vydal rozhodnutí před novelou zákona č. 40/1993 Sb., a neposoudil soulad správním orgánem aplikovaných právních předpisů s ústavním pořádkem. Soud neodůvodněně postupoval podle zákona č. 357/2003 Sb., přesto, že jeho použití. při posuzování napadaných rozhodnutí správních orgánů v předmětné věci nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že rozhodnutí byla vydána před nabytím jeho účinnosti. Soud ani správní orgán neposoudily postavení osoby syna stěžovatele jako „dítěte“ v souladu s Úmluvou o právech dítěte, jež je součástí ústavního pořádku ČR. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost námitky stěžovatele stran neodůvodněného postupu dle zákona č. 40/1993 Sb., ve znění zákona č. 357/2003 Sb., neboť z rozsudku je zřejmé, že soud vycházel ze skutkového i právního stavu, který byl v době rozhodování správních orgánů. V rozsudku je pouze konstatováno, že podmínka věku dítěte pro učinění prohlášení o nabytí státního občanství ČR podle ust. § 18a odst. 4 zák. č. 40/1993 Sb., byla novelou cit. zákona zrušena. Dále je konstatováno, že syn stěžovatele má možnost i nyní činit úkony směřující k nabytí státního občanství ČR podle cit. zákona ve znění od 29. 10. 2003, pokud tak do této doby neučinil. Z uvedeného nelze usuzovat na aplikaci novelizovaného znění zákona na posouzení případu stěžovatele. Z rozsudku je zcela zřejmé, že se neopírá po věcné stránce o znění zákona č. 40/1993 Sb. v novelizovaném znění. K námitce posouzení osoby „dítěte“ žalovaný uvádí, že cit. zákon stanovil věk dítěte pro úkony, které mohou činit pro toto dítě rodiče, nešlo tedy o definici dítěte, ale o úpravu věku dítěte, který by byl přiměřený pro účely zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, a to pro úkony rodičů ve prospěch nezletilého dítěte. Proto soud neshledal zcela zjevným, že by sta