6 Ads 69/2004 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 69/2004- 54 - text č. j. 6 Ads 69/2004 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Ing. Z. L., zastoupen JUDr. Janem Havlem, advokátem, se sídlem Přemyslova 457, Kralupy nad Vltavou, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, č. j. 1 Cad 34/2004 - 31, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004, č. j. 1 Cad 34/2004 - 31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností v záhlaví blíže označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2004, č. j. 2004/9908 - 44, jenž jako orgán druhého stupně (odvolací orgán) zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce v Mělníku z 12. 1. 2004, č. j. MEB - 62/2004 - T, o nepřiznání hmotného zabezpečení uchazeči o zaměstnání (stěžovateli) od 1. 1. 2004. V kasační stížnosti namítá, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, jež je stěžejní pro stěžovatelův nárok na hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Touto otázkou bylo, zda pod zákonnou podmínku obsaženou v § 13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), vyžadující, aby uchazeč o zaměstnání získal v posledních třech letech před podáním žádosti (dále jen „rozhodné období“) o zprostředkování zaměstnání celkovou dobu předchozího zaměstnání v délce alespoň 12 měsíců, lze podřadit výkon práce v rozhodném období, k němuž byl stěžovatel zařazen při výkonu trestu odnětí svobody, přičemž se jednalo o práci, za kterou byl odměňován, tato odměna podléhala příslušným odvodům (dani z příjmu, pojistnému na zdravotní pojištění, pojistnému na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) a byla vykonávána za podmínek obdobných těm, které vyžadují pracovněprávní předpisy pro pracovněprávní vztah podle nich uzavřený, včetně souhlasu stěžovatele s takovýmto zaměstnáváním vyžadovaným § 30 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel v kasační stížnosti zdůrazňuje, že práci vykonával podle pokynů, dobrovolně, za úplatu a z jeho odměny byly odváděny příslušné daně a pojistné. Nesouhlasí s výkladem městského soudu, že zaměstnávání v průběhu výkonu trestu odnětí svobody plní nápravněvýchovnou funkci a poněvadž není konáno v pracovním poměru (ani jiném pracovněprávním vztahu) ani obdobném vztahu, nemůže být považováno za „zaměstnání“, jehož trvání po určitou dobu zákon o zaměstnanosti vyžaduje pro vznik nároku na hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání. Stěžovatel poukazuje na právní úpravu, která neobsahuje žádnou definici toho, jaké činnosti lze považovat za „zaměstnání“ pro účely § 13 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, pouze v odst. 2 téhož ustanovení se stanoví, jaké další činnosti se rovněž považují za „zaměstnání“ pro účely odstavce 1. Pojem, jenž není v zákoně definován, nutno vyložit, přičemž redukce pojmu „zaměstnání“ použitého v § 13 odst. 1 zákona o zaměstnanosti na pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah, jak to činí městský soud v napadeném rozsudku, nemá oporu v zákoně. Stěžovatel pracoval na základě § 29 a § 30 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, u soukromého subjektu P. E., s. r. o., a to po dobu 16 měsíců, k výkonu práce byl nutný stěžovatelův souhlas, za odvedenou práci byl odměňován a z této odměny byly prováděny příslušné zákonné odvody. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho výkon práce splňuje potřebné charakteristiky zaměstnání a k této době je třeba pro nárok na hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání přihlédnout. Pokud se jednalo o práci dobrovolnou, nelze podle stěžovatele uvažovat o tom, že měla funkci nápravněvýchovnou. Úvaha soudu je proto v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V doplnění kasační stížnosti adresované Nejvyššímu správnímu soudu (ze dne 12. 8. 2005) blíže rozvedl námitky uplatněné v kasační stížnosti, přičemž zejména rozvedl své názory na způsob zaměstnávání odsouzených (absence pracovní smlouvy s odsouzenými je podle něj v rozporu se zákoníkem práce), právní úpravu v zákoně č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, která podle jeho názoru nepřehledně užívá pojmů „přidělení práce“, „zařazení do práce“, rozlišení placené a neplacené (úklidové a obdobné činnosti potřebné k dennímu provozu věznice a pracovní terapie) práce, udělování souhlasů k té či oné formě pracovní činnosti. Za významné shledává ustanovení § 32 citovaného zákona č. 169/1999 Sb., které stanoví, že úklidové práce a další obdobná činnost potřebná k zajištění každodenního chodu věznice a pracovní terapie, pokud je součástí programu zacházení, jsou vykonávány zpravidla všemi odsouzenými a tyto práce jsou odsouzení povinni provádět bez nároku na odměnu. Stěžovatel však byl zařazen k pravidelnému výkonu práce pro soukromý subjekt, k němuž byl potřebný jeho souhlas; nejednalo se tedy o pracovní terapii. Z rozhodnutí městského soudu, který uvedl, že pracovní zařazení stěžovatele nelze ztotožňovat se zaměstnáním na svobodě, nelze dovodit, jaký význam této konstataci soud přikládá, neboť ji nijak dále neodůvodnil. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, sám užívá (§ 29, § 30) výraz „zaměstnávání“ odsouzených, které nelze ztotožňovat s přidělováním jakékoliv jiné práce. Podle městského soudu ten, kdo je zařazen do práce, tedy zaměstnáván podle citovaného zákona č. 169/1999 Sb., však nevykonával „zaměstnání“ pro účely zákona o zaměstnanosti. Tímto výkladem došlo k zásahu do stěžovatelových základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a dále rovněž čl. 4 odst. 3 a 4, neboť při omezení základních práv nebylo šetřeno jejich podstaty a smyslu a bylo zneužito k jiným účelům). Proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ke kasační stížnosti vyjádření nepodal. Ze správního a soudního spisu, jež má Nejvyšší správní soud k dispozici, jsou pro posouzení námitek kasační stížnosti relevantní následující skutečnosti: Stěžovatel se opakovaně v rozmezí let 2002 - 2004 obracel na Úřad práce v Mělníku se žádostí o zprostředkování zaměstnání. Poslední žádost podal 5. 1. 2004. Období od dubna 2001 do listopadu 2002 bylo pro něj obdobím výkonu trestu odnětí svobody. Úřad práce v roce 2002 i 2003 nepřiznal stěžovateli hmotné zabezpečení pro nesplnění podmínky doby zaměstnání alespoň v délce 12 měsíců v rozhodném období. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel nijak nebrojil. V rozhodném období vztaženém k poslední žádosti o zprostředkování zaměstnání z ledna 2004 pracoval od 20. 3. 2003 do 28. 3. 2003 a od 2. 6. 2003 do 31. 12. 2003 v pracovním poměru. Úřad práce v Mělníku opět (rozhodnutím ze dne 12. 1. 2004) nepřiznal stěžovateli hmotné zabezpečení s tím, že získal v rozhodném období pouze 7 měsíců a 9 dnů doby zaměstnání. K době výkonu práce v letech 2001 - 2002 ve výkonu trestu odnětí svobody, na které stěžovatel upozornil svým podáním ze dne 12. 1. 2004 a v němž rovněž požádal o zpětné doplacení hmotného zabezpečení, které mu mělo podle jeho názoru náležet při evidenci v roce 2002 a 2003, se Úřad práce v Mělníku ve svém rozhodnutí nijak nevyjádřil. K podanému odvolání orgán II. stupně (žalovaný) zaujal názor, že „zaměstnáním“ uvedeným v § 13 odst. 1 zákona o zaměstnanosti může být pouze pracovněprávní nebo obdobný vztah, a poněvadž žádná takováto forma není při zařazování do práce po dobu výkonu trestu odnětí svobody sjednávána, nemůže se jednat o činnost, kterou by bylo možnost pro nárok na dávku zohlednit. Nejedná se ani o obdobný vztah, poněvadž chybí dobrovolnost vyžadovaná § 7 zákoníku práce. Ze skutečnosti, že z odměny odsouzených se platí pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, nelze podle žalovaného ničeho dovozovat, neboť povinnost platit pojistné není dáno formou pracovní činnosti, nýbrž podmínkami stanovenými zákonem. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, hovoří o zařazování do práce jako o součásti trestu, působení věznice na odsouzené, není zde přítomen úmysl založit pracovněprávní nebo obdobný vztah. K předchozím rozhodnutím orgánu I. stupně, kterými nebylo přiznáno hmotné zabezpečení stěžovateli při předchozích evidencích (rozhodnutí ze dne 25. 11. 2002, č. j. MEB - 1517/2002 - T, ze dne 18. 4. 2003, č. j. MEB - 488/2003 - T), žalovaný uvedl, že Úřad práce v Mělníku postupoval i v těchto případech správně. Stěžovatel podal proti posledně uvedenému rozhodnutí žalovaného (tedy rozhodnutí o odvolání ze dne 20. 5. 2004) žalobu k městskému soudu, v níž argumentoval obdobně jako v kasační stížnosti, zdůraznil rovněž, ž