6 Ads 7/2003 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 7/2003- 59 - text  č. j. 6 Ads 7/2003 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: I. K., zastoupen Mgr. Pavlem Musilem, advokátem, se sídlem Balbínova 30, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 47 Ca 29/2002 - 13 ze dne 16. 5. 2002, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2002, č. j. 47 Ca 29/2002 - 13, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím žalované ze dne 18. 1. 2002, byla zamítnuta žádost žalobce o český starobní důchod, a to s odkazem na Dohodu o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení uzavřenou mezi vládou ČSSR a vládou Řecké republiky dne 17. 5. 1985. Podle odůvodnění správního rozhodnutí žalované z dohody vyplývá, že těm řeckým politickým emigrantům, kteří se vrátili do Řecka do 30. 6. 1990, přiznává důchod řecký nositel pojištění; za tím účelem uhradilo Československo Řecku jednorázovou náhradu k vyrovnání nároků řeckých občanů. Řecko se podle správního orgánu jednak zavázalo vyplácet důchod všem repatriantům, kterým byl důchod ještě před jejich návratem do Řecka přiznán, jednak započítat podle řeckých předpisů dobu zaměstnání na území bývalé ČSSR v případech, kdy nárok na důchod vznikne až po návratu repatrianta do Řecka. Správní orgán dále usoudil, že podle českých předpisů o sociálním zabezpečení platných do 31. 12. 1995 bylo lze přiznat český důchod mimořádně (výjimečně), tj. prominout podmínku trvalého pobytu v ČR v případech, kdy žadatel získal alespoň 25 roků zaměstnaní na území ČR. Tato možnost se podle správního orgánu týkala občanů s trvalým pobytem ve státě, se kterým bývalé Československo nebo ČR neuzavřelo smlouvu o sociálním zabezpečení. Podle správního orgánu byly mezivládní dohodou ze dne 17. 5. 1985 nároky řeckých občanů zaplacením částky 24 000 000 USD vyrovnány; česká strana nemůže přiznat důchod za dobu zaměstnání, kterou se zavázala hradit řecká strana. Na tom nic nemění ani zákon o důchodovém pojištění (č. 155/1995 Sb.) účinný od 1. 1. 1996, jenž zrušil podmínku trvalého pobytu v ČR pro nárok z českého sociálního zabezpečení (pojištění). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce opravný prostředek ke krajskému soudu podle tehdejší hlavy třetí části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). V něm uvedl, že postup žalovaného správního orgánu považuje za protiprávní a nespravedlivý. Poukázal na to, že v bývalém Československu několik desítek let pracoval a platil sociální pojištění. Důchod vyplácený řeckou stranou však v odpovídající výši dostávají pouze repatrianti, kteří důchodového věku dosáhli v době repatriace, zatímco jemu, který důchodový věk dovršil později, je v Řecku pro účely důchodu započtena doba odpracovaná v ČR pouze z malé části, a sice v rozsahu 1500 dnů z odpracovaných 11 657 dnů. Rovněž uvedl, že částka 24 000 000 USD poukázaná Československem Řecku kryla podle vyjádření příslušných řeckých úřadů, které mu bylo poskytnuto, pouze část důchodových nároků řeckých repatriantů. Jako další samostatné námitky žalobce uvedl, že mu žalovaná nesprávně vypočetla výši důchodu za posledních 10 let práce v Československu, když jeho příjem z hlavního a vedlejšího pracovního poměru činil více než 5200 Kč měsíčně, tj. více než 60 000 Kč ročně, a že ve výměru důchodu nejsou zahrnuty výdělky z vedlejšího pracovního poměru ve Státním divadle v Brně a v Brněnských veletrzích a výstavách. Městský soud v Praze opravnému prostředku žalobce nevyhověl a rozhodnutí žalované potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil s právním názorem správního orgánu. Uvedl, že na žalobce, který do Řecka repatrioval 18. 9. 1987, se nepochybně vztahuje mezivládní dohoda mezi ČSSR a Řeckem z roku 1985, zejména její čl. 2 (zaplacení 24 000 000 USD Československem Řecku jako paušální úhrady důchodových nároků všech repatriantů vrátivších se do Řecka v průběhu pěti let po uzavření dohody) a čl. 4 (vyplácení starobních důchodů těm repatriantům, jimž nárok na důchod v době repatriace již vznikl, Řeckem, a započtení doby odpracované v Československu u těch, kterým dosud nevznikl, podle řeckých předpisů), neboť v době jeho návratu do Řecka mu bylo 51 let, takže mu nevznikl nárok na starobní důchod. Tato dohoda byla podle soudu platná i v době rozhodování správního orgánu a nic na tom nemění ani vyjádření řeckých úřadů, že kompenzace ve výši 24 000 000 USD nekryla důchodové nároky repatriantů v plné výši, nýbrž pouze zčásti, neboť v dohodě se řecká strana zavázala hradit důchodové nároky repatriantů, na něž se vztahuje, v plné výši. Do vztahu mezi repatriantem a řeckým úřadem s působností na úseku sociálního zabezpečení pak český stát zasahovat nemůže. Žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o opravném prostředku podal včasné odvolání. V důsledku nové úpravy správního soudnictví účinné od 1. 1. 2003 bylo řízení o odvolání proti rozhodnutí o opravném prostředku podle hlavy třetí části páté o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002, o němž do účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), nebylo rozhodnuto, ze zákona zastaveno. Žalobce proto podal včasnou kasační stížnost v souladu s § 129 odst. 3 větou druhou s. ř. s. Jako důvod kasační stížnosti uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, tedy důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tuto nesprávnost žalobce (dále též „stěžovatel“) spatřoval v odepření nároku na starobní důchod s odkazem na mezivládní mezinárodní smlouvu, třebaže zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon“), žádný takový důvod odepření tohoto nároku nezná a ani nestanoví, že zákon se použije, jen nestanoví-li mezinárodní smlouva jinak. Přednost před zákonem bez toho, aby jejich přednostní aplikace musela být ve zvláštním zákoně výslovně stanovena, mají podle stěžovatele pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách (čl. 10 Ústavy). Stěžovatel podle svého přesvědčení splňuje podle zákona o důchodovém zabezpečení (§ 28 a násl. tohoto zákona ve spojení s jeho § 2, § 3 a § 8) všechny podmínky pro přiznání nároku na starobní důchod a správní orgán nemůže jeho nárok odmítnout s poukazem na to, že mezinárodní smlouva, která v daném případě nemá a nemůže mít přednost před zákonem, jeho nárok vylučuje. Z uvedených důvodů navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. Žalovaná ve svém vyjádření poukázala na znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který zavedl novelizované znění čl. 10 Ústavy, podle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Vzhledem k absenci přechodných ustanovení se novelizované znění čl. 10 Ústavy podle žalované použije i v případě žalobce. V replice k vyjádření žalované uvedl žalobce, že v první řadě dohoda o vypořádání nároků z důchodového zabezpečení uzavřená roku 1985 mezi vládou ČSSR a vládou Řecké republiky nebyla ratifikována a vyhlášena, neboť se jedná o dohodu mezivládní, jednak správní orgán o věci rozhodoval 18. 1. 2002, tedy ještě před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., která nastala 1. 6. 2002. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve svém § 28 stanoví – a stanovil i v době vydání správního rozhodnutí napadeného žalobou (srov. § 75 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.), že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. V § 29 tento zákon dále stanovil, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl aspoň věku potřebného pro vznik nároku na starobní důchod (dále jen "důchodový věk"), nebo b) 15 let a dosáhl aspoň 65 let věku, pokud nesplnil podmínky podle písmene a). Podle § 2 odst. 2 zákona se pojištěncem pro účely důchodového pojištění rozumí osoba, která je nebo byla účastna pojištění, přičemž podle § 2 odst. 1 účast na pojištění je povinná pro fyzické osoby uvedené v § 5, v prvn