1 Afs 147/2005 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 147/2005- 107 - text 1 Afs 147/2005 - 107 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: S. E. (dříve E.), zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Anglická 4, Praha 2, proti žalovanému Ministerstvu financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2004, č. j. 14/12 179/2004 – 143, a proti rozhodnutí náměstka ministra financí ze dne 5. 4. 2004, č. j. 02/47 440/2004 – 143, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2005, č. j. 9 Ca 100/2004-64, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Ministerstvo financí (dále též „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud vyhověl žalobě politické strany E. (dále též „žalobce“; poznámka soudu: stávající název této politické strany je „S. E.“, viz výpis z rejstříku stran a hnutí vedený Ministerstvem vnitra, www.mvcr.cz), podané proti rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 25. 2. 2004, č. j. 14/12 179/2004-143, a ze dne 5. 4. 2004, č. j. 02/47 440/2004-143, a tato rozhodnutí zrušil. Stěžovatel v kasační stížnosti označuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že městský soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudil otázku, zda byla rozhodnutí, proti nimž žalobce brojil správní žalobou, skutečně rozhodnutími vydanými ve správním řízení. Stěžovatel tvrdí, že shora označené přípisy nesplňují formální náležitosti správních rozhodnutí a nebyly ani vydány v žádném zákonem stanoveném procesu. Proto se žalobce nemůže domáhat jejich přezkumu ve správním soudnictví, a to i z důvodu absence jejich odůvodnění, což stěžovatel považuje za zásadní právní otázku. Stěžovatel dále namítá, že žalobce nebyl ani aktivně legitimován k podání žaloby, jelikož nebylo vydáno formální rozhodnutí ve správním řízení. Proto stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět a napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje především na čl. 20 a 22 Listiny základních práv a svobod a shodně s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí č. 217/2004 Sb. NSS) trvá na ústavně konformní interpretaci ustanovení § 20 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Takto dovozuje svůj nárok na příspěvek za mandáty, které získal v důsledku voleb do zastupitelstva hl. m. Prahy, byť zákon nepamatuje na případ kandidování sdružení politické strany a nezávislých kandidátů. Postup stěžovatele v daném případě shledává svévolným a narušujícím princip rovnosti všech politických stran, když všechny ostatní strany a hnutí zastoupené v zastupitelstvu hl. m. Prahy státní příspěvky dostávají. K otázce absence výslovné úpravy „řízení o přiznání státního příspěvku“ žalobce odkazuje na ustanovení § 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, který zakládal obecnou povinnost správních orgánů postupovat podle tohoto zákona, jestliže rozhodují o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech v oblasti státní správy. Protože žádný zákon aplikaci správního řádu v tomto případě nevylučuje, domnívá se žalobce, že je aplikovatelný. Žalobce závěrem navrhuje kasační stížnost zamítnout. Ve svém podání ze dne 15. 2. 2006 dále uvádí, že neuplatňuje právo na náhradu nákladů řízení. Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud ke stížnostním námitkám zjistil, že žalobce přípisem ze dne 3. 2. 2004 požádal Ministerstvo financí s odkazem na ustanovení § 20a odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb. o vyplacení příspěvku na činnost za období od 1. 11. 2002 do 31. 12. 2003. Na tuto žádost Ministerstvo financí odpovědělo přípisem ze dne 25. 2. 2004 (podepsaným ředitelem odboru 14 V. J.), jehož obsahem je konstatování, že nárok na výplatu příspěvku na mandát ve spojení s volební stranou typu „sdružení politické strany a nezávislých kandidátů“ cit. zákon nezakládá. V dalším stěžovatel odkázal na analýzu problému, obsaženou v jeho dopisech ze dne 28. 5. 2003, č. j. 143/42 169/2003, a ze dne 6. 8. 2003, č. j. 143/68 161/2003, které ke svému přípisu přiložil [poznámka soudu: tyto dopisy byly žalobci zaslány jako reakce na jeho obdobnou žádost o vyplacení příspěvku na činnost, datovanou ke dni 12. 5. 2003]. Z citované „analýzy problému“ plyne, že politická strana E. byla ve volbách do zastupitelstva hl. m. Prahy, které se konaly v listopadu 2002, součástí volební strany „D. J. K. – S. p. s. E. n. k.“. Tato volební strana sice získala ve volbách celkem 15 mandátů, nicméně příspěvek na mandát zakotvený v ustanovení § 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb. upravuje jeho výplatu pouze těm stranám a hnutím, které buď podaly samostatně kandidátní listinu, nebo navrhly své kandidáty na kandidátní listině koalice. Nárok na výplatu tohoto příspěvku ve spojení s volební stranou typu „sdružení politické strany a nezávislých kandidátů“ však citované ustanovení nezakládá. Přípisem ze dne 5. 4. 2004, č. j. 02/47 440/2004-143, náměstek ministra financí J. V. žalobci jako reakci na jeho rozklad ze dne 10. 3. 2004 sdělil, že nárok na příspěvek na mandát vzniká přímo ze zákona a ministerstvo o něm proto nerozhoduje ve správním řízení, pouze ho vyplácí. V dalším jmenovaný odkázal na obsah předchozí korespondence se žalobcem. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem vyhověl žalobě podané proti citovaným rozhodnutím stěžovatele. V odůvodnění rozsudku uvedl, že v kompetenci Ministerstva financí je nejen povinnost vyplatit příspěvek na mandát, nýbrž také posoudit, zda žadateli skutečně vznikl nárok na něj. Nárok politických stran na příspěvek je veřejným subjektivním právem. Proto také jestliže ministerstvo z titulu svého vrchnostenského postavení předmětné právo žadateli nepřizná, je toto jeho rozhodnutí přezkoumatelné soudem. Z tohoto důvodu městskému soudu nezbylo než označené přípisy ministerstva považovat za rozhodnutí v materiálním smyslu, předcházející výplatě příspěvku v procesu zvažování podmínek jeho výplaty. I když tato rozhodnutí neměla zákonnou formu, o soudně přezkoumatelná rozhodnutí se jedná. S odkazem na obsah správního spisu městský soud dále konstatoval, že stěžovatel svoje rozhodnutí řádně neodůvodnil. V obecné rovině se sice opřel o některá odborná stanoviska, nevyložil však, které závěry těchto stanovisek považuje za určující. Stejně tak se nevypořádal s velmi obšírnou argumentací žalobce. Městský soud závěrem zdůraznil, že nepostačuje odkaz na ustanovení zákona č. 424/1991 Sb., nýbrž že je nutno vzít v potaz i veškerou další relevantní úpravu, včetně úpravy voleb do zastupitelstev krajů a do zastupitelstva hl. m. Prahy, a to i s vědomím ústavně právních souvislostí. Z těchto důvodů soud shledal závěry učiněné stěžovatelem neúplnými, neodůvodněnými a nepřesvědčivými. Napadená rozhodnutí stěžovatele proto zrušil pro vady řízení. Součástí spisu je dále nález ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 507/05, v němž Ústavní soud Ministerstvu financí zakázal pokračovat v průtazích v řízení o návrhu žalobce na výplatu příspěvku za mandáty členů zastupitelstva hl. m. Prahy podle § 20 odst. 8 zákona č. 424/1991 Sb., kterých dosáhli touto stranou nominovaní kandidáti ve volbách v roce 2002. V odůvodnění tohoto nálezu je – mimo jiné – uvedeno, že Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem „[…] úkon ministerstva – sdělení o nevyhovění žádosti o výplatu příspěvku na činnost - vyhodnotil jako rozhodnutí správního orgánu. Tento výklad též odpovídá tomu, jak pojal rozhodnutí nový správní řád, účinný od 1. 1. 2006 (§ 67 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb.) […] Od nabytí právní moci rozsudku správního soudu do podání ústavní stížnosti uplynuly tři měsíce, ke dni rozhodování o nálezu již více než šest měsíců. Tuto dobu nemůže Ústavní soud posuzovat z hlediska její přiměřenosti absolutně, ale ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím jeho složitosti, chování stěžovatelky i státního orgánu, jakož i k tomu, co bylo pro stěžovatelku při sporu v sázce. V tomto ohledu lze říci, že činnost vyžadovaná po ministerstvu není ani časově náročná, neboť není potřeba provádět žádné dokazování ani obsáhle zjišťovat skutkové okolnosti. Postup ministerstva nekomplikovaly ani žádné obstrukce ze strany stěžovatelky, ta naopak činila vše pro včasné uzavření celé věci. Po odsudku průtahů na straně Ministerstva financí dochází Ústavní soud k závěru, že „[…] ministerstvo svým postupem, spočívajícím v nerespektování závazného pokynu soudu vydat v konkrétní věci řádné roz