2 Afs 182/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 182/2005- 76 - text č. j. 2 Afs 182/2005 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: N. V. Ch., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Celní ředitelství Plzeň, se sídlem A. Uxy 11, 303 88 Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2005, č. j. 30 Ca 57/2005 - 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) proti shora uvedenému usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 4. 2005, č. 2125-05/05-1601-21, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno odvoláním napadené rozhodnutí Celního úřadu Cheb ze dne 8. 6. 2004, č. j. 15188/04-0763-03, jímž bylo ve vztahu k osobě žalobce a místu prodeje: prodejní stánek č. 18 na tržišti S. K., obec Ch., rozhodnuto o zajištění výrobků podle tehdejšího znění § 134 odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen „zák. o spotřebních daních“). Krajský soud odmítnutí správní žaloby stěžovatele zdůvodnil tím, že napadené rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu první instance mají povahu rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť jejich účelem je předběžně (do doby rozhodnutí ve věci samé, konkrétně do doby rozhodnutí o správním deliktu podle § 135 odst. 2 zák. o spotřebních daních) zajistit zboží podléhající spotřební dani, zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje tohoto zboží na určitých místech, jak jej stanoví § 133 odst. 1 zák. o spotřebních daních. Z uvedeného důvodu krajský soud žalobu odmítl s poukazem na § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a § 68 písm. e) s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že se jedná o správní rozhodnutí, které je z přezkumu vyloučeno podle § 70 písm. b) s. ř. s. II. Stěžovatel opřel svoji kasační stížnost o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Uvedl, že právní názor krajského soudu, na základě něhož odmítl soud žalobu, nepovažuje za správný. Vyslovil přesvědčení, že žalobou napadeným správním rozhodnutím došlo k zásahu do jeho veřejných subjektivních práv a že napadené rozhodnutí není předběžné povahy. Poukázal na to, že jakkoli při zajišťování zboží celním orgánem se stěžovatel ke kontrolované prodejně č. 18 přihlásil, v průběhu dalšího správního řízení sám poukázal na to a z výpovědi třetí osoby (V. N. V.,) vyšlo najevo, že zboží v uvedené prodejně stěžovatel neprodával a že nebyl jeho vlastníkem, nýbrž že prodejnu uvedené třetí osobě, která tam zajištěné zboží prodávala, pronajal smlouvou o podnájmu z 12. 3. 2004. Stěžovatel tedy zákon o spotřebních daních neporušil. Z dikce ustanovení § 134 odst. 2 zák. o spotřebních daních podle stěžovatele vyplývá, že adresátem rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků může být fyzická osoba či právnická osoba, která buď zákaz jejich prodeje porušila a v době kontroly byla kontrolním orgánům k dispozici nebo která prodej těchto výrobků v rozporu s uvedeným zákonem zajišťovala. Podle stěžovatele mělo být při kontrole zjištěno, zda stěžovatel má způsobilost být adresátem rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků. Stěžovatel podle svého přesvědčení takovou způsobilost neměl, neboť on zákon neporušoval, naopak měl za to, že kontrola dodržování zákazu prodeje lihovin a tabákových výrobků, která byla u něho provedena, byla nezákonná, neboť nevycházela z přesně a úplně zjištěného skutečného stavu věci (kontrolní orgán nezjistil správně, že stěžovatel není kontrolovanou osobou ve smyslu § 134 odst. 2 zák. o spotřebních daních). Stěžovatel dále poukázal na to, že právní názor krajského soudu, podle něhož je rozhodnutí o zajištění lihovin a tabákových výrobků rozhodnutím předběžné povahy, a tedy vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, porušuje princip rovnosti účastníků řízení i dalších dotčených osob (těch, které byly na svých právech přímo dotčeny vydáním napadených rozhodnutí nebo mohou být dotčeny jejich zrušením) zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se cítí být dotčen na svých právech proto, že jako pronajímatel (stěžovatel uvádí slovo „nájemce“, avšak z kontextu jeho vyjádření je zřejmé, že míní „pronajímatel“  pozn. Nejvyššího správního soudu) prodejních stánků byl postupem správního orgánu vystaven značné právní nejistotě; podle jeho názoru správní orgány vybočily z mezí stanovených jim zákonem, čímž porušily základní pravidlo právního státu (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť v době vydání napadeného rozhodnutí k jeho vydání nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Z výše uvedených důvodů navrhl stěžovatel rozhodnutí krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. III. Žalovaný považoval rozhodnutí krajského soudu za správné a ztotožnil se s jeho důvody; navrhl kasační stížnost zamítnout. Na okraj poznamenal, že stěžovatel nebyl rozhodnutím o zajištění lihovin a tabákových výrobků, které je podle názoru žalovaného rozhodnutím in rem, zkrácen na svých právech, tvrdí-li, že k zajištěnému zboží neměl žádná práva a nepodílel se na nakládání s ním. Nebyl-li takto stěžovatel zkrácen na svých právech, je podle žalobce s podivem, proti čemu brojí, bylo-li zastaveno i řízení o jiném správním deliktu, jež bylo proti němu původně zahájeno. IV. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní namítány důvody odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., třebaže stěžovatel výslovně uvádí důvody podle písm. a) a b) uvedeného ustanovení. Kasační stížností je napadeno rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby stěžovatele proti správnímu rozhodnutí) a je tvrzena jeho nezákonnost pro vady řízení předcházející jeho vydání a pro nesprávné posouzení právní otázky. Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, zveřejněný pod č. 625/2005 Sb. NSS, viz též www.nssoud.cz). Pod takto vymezený pojem nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. samozřejmě spadají všechny stížní důvody, které by byly abstraktně vzato (tj. při odhlédnutí od toho, proti jakému typu rozhodnutí kasační stížnost brojí) vzhledem k jejich obsahu klasifikovatelné podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Spornou otázkou je, zda krajský soud správně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že žalobou napadené správní rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu první instance mají povahu rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s., neboť jejich účelem je předběžně (do doby rozhodnutí ve věci samé, konkrétně do doby rozhodnutí o správním deliktu podle § 135 odst. 2 zák. o spotřebních daních) zajistit zboží podléhající spotřební dani, zjistí-li kontrolní orgán porušení zákazu prodeje tohoto zboží na určitých místech, jak jej stanoví § 133 odst. 1 zák. o spotřebních daních. Ostatními námitkami vznesenými stěžovatelem, pokud se týkají samotného průběhu správního řízení a právních úvah, kterými byl veden žalovaný, je v řízení o kasační stížnosti při přezkumu rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí žaloby možno se zabývat toliko v té míře, v jaké jsou relevantní pro posouzení zákonnosti takového rozhodnutí krajského soudu. Nelze se však jimi zabývat z hlediska posuzování zákonnosti či nezákonnosti postupu samotného žalovaného ve správním řízení resp. z hlediska posuzování zákonnosti či nezákonnosti samotného žalobou napadeného správního rozhodnutí, neboť k tomu by bylo v rámci řízení o kasační stížnosti možno přistoupit teprve tehdy, byloli by předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího správního soudu meritorní rozhodnutí krajského soudu, tj. takové jeho rozhodnutí, jež by se zabývalo vlastními žalobními námitkami stěžovatele v žalobě, která by byla shledána přípustnou a nebyla odmítnuta. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V. a) Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanoví, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumáván