2 As 27/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 27/2006- 98 - text č. j. 2 As 27/2006 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce J. G., zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Pisarovičem se sídlem 17. listopadu 9, Břeclav, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 57 Ca 63/2004, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále jen „žalovaný“) ze dne 25. 8. 2004, zn. JMK 14338/2004 OD Ko, kterým bylo v reakci na stěžovatelovo odvolání změněno rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy ze dne 28. 5. 2004, č. j. OSVD 16-2/2004, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a dále přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), čímž namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem, nedostatečnou oporu rozhodnutí žalovaného ve spise a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti. Stěžovatel zejména namítá, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s vadami správního řízení. Označuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně a nekonkrétně hodnotil důkazy, když pouze uvedl, že z výpovědi jednoho strážníka městské policie a jednoho příslušníka Policie ČR vyplývá, že k nehodě došlo po půlnoci dne 21. 9. 2003 a že ze srovnání s výpověďmi dalších policistů a strážníků lze zjistit, že vozidlo řídil stěžovatel. Další vadu spatřuje ve využití úředního záznamu po vyslechnutí svědkyně I. G. v noci 21. 9. 2003, přestože tato svědkyně nebyla poučena o možnosti odepřít výpověď ve smyslu § 12 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, přestože toto právo měla, neboť je stěžovatelovou manželkou. Krajský soud vycházel z písemného úředního záznamu zpracovaného policistou M., v němž je uvedeno, že byla svědkyně vyslechnuta po poučení. Svědkyně sama však uvádí, že k řádnému poučení nedošlo a že na ni policisté hned po otevření dveří začali chrlit otázky a poté sepsali úřední záznam již bez její přítomnosti a bez jejího podpisu. Krajský soud vycházel z úředního záznamu doplněného o protokol o svědecké výpovědi praporčíka N., který uvedl, že policisté postupovali podle § 12 zákona o Policii ČR. V jeho výpovědi o sledu událostí však není žádná zmínka o tom, že by ji poučili o možnosti odepřít výpověď, přičemž tuto zmínku nelze dovozovat pouze z tvrzení, že postupovali podle § 12 odst. 1 zákona o Policii ČR. Přitom když byla svědkyně G. pozvána k podání vysvětlení dne 9. 10. 2003, již po řádném poučení odepřela výpověď z důvodu příbuzenství se stěžovatelem. V názoru krajského soudu, že takto protizákonně získaný důkaz lze ve správním řízení použít, spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky. Stěžovatel nesouhlasí také s názorem krajského soudu, že výpověď svědkyně G. je nevěrohodná pouze proto, že v přestupkovém řízení a v řízení před soudem uvedla dva různé pokoje, kde se údajně dozvěděla o tom, že měl stěžovatel nehodu, přičemž její výpověď je i v rozporu s tím, co bezprostředně po nehodě uvedl stěžovatel. Podle stěžovatele však nelze nevěrohodnost výpovědi svědka dovodit pouze z rozporů s tvrzením jiné osoby zúčastněné v řízení, zejména když se jedná o výpověď stěžovatele, který byl v době jejího podání pod vlivem alkoholických nápojů, které požil v rozrušení po nehodě. Nevěrohodnost výpovědi navíc nelze odvozovat pouze z drobných odchylek dřívější a nynější výpovědi stěžovatelovy manželky, když se v jiných věcech shoduje s výpověďmi jiných svědků. Pokud totiž není důvěřováno celé výpovědi svědkyně, nelze jí patrně věřit ani v tom, že dne 21. 9. 2003 kolem třetí hodiny ranní k ní domů přišli policisté za účelem podání vysvětlení. Podobně by bylo nutno označit za nevěrohodnou i výpověď svědkyně Ch., která si nebyla vůbec jista časem nehody a rozporuplně uváděla čas 00:15 a 00:30 dne 21. 9. 2003. Obdobně stěžovatel vytýká krajskému soudu, že shledal rozpory ve výpovědích svědků F. a Z. a čestném prohlášení K. P.. Krajský soud spatřoval rozpory v tom, že K. P. uvedl, že k vozidlu přišel stěžovatel se dvěma muži, zatímco oba svědci uvedli, že viděli stát na travnaté ploše osobní vozidlo a kolem se pohybovat stěžovatele. Přitom čestné prohlášení pana P. je natolik stručné, že z něj nelze určit podstatné detaily a je také možné, že pan P. viděl události až poté, co je popsali svědci Z. a F. Pokud tak nebyl pan P. vyslechnut u soudu, nelze z jeho strohého čestného prohlášení dovozovat nevěrohodnost stěžovatelova tvrzení, že k nehodě došlo dne 20. 9. 2003 mezi 22:30 a 23 hodin. Krajský soud se také vůbec nezabýval v žalobě namítanou vadou řízení před správními orgány, k níž došlo při ustanovování znalce z oboru silniční dopravy. Stěžovatel protestuje proti tomu, že je ve správním spise obsažen znalecký posudek Ing. A. V. ze dne 19. 10. 2003, který byl však vypracován pro účely řízení dle služebního zákona. Tento znalec tak nebyl zúčastněn na přestupkovém řízení, a přesto je jeho znalecké hodnocení ve spise obsaženo. Do přestupkového řízení byl tento znalec zapojen až rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 16. 3. 2004. Proti tomuto rozhodnutí připustil prvostupňový správní orgán odvolání, které stěžovatel skutečně v zákonné lhůtě podal, nicméně žalovaný na ně zareagoval pouze přípisem ze dne 26. 4. 2004, v němž uvedl, že proti ustanovení znalce nelze brojit opravnými prostředky. Stěžovatel však připomíná, že pokud mu toto právo orgán prvého stupně přiznal, je nutné, aby bylo o takovém opravném prostředku rozhodnuto, neboť jinak by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud k tomu přitom pouze uvedl, že stěžovatelovu požadavku na vyloučení znalce Ing. V. bylo vyhověno, nezabýval se však již trvající existencí nepravomocného rozhodnutí o přibrání znalce, napadeného odvoláním. Krajský soud se nezabýval ani otázkou správnosti a zákonnosti znaleckého posudku nově přibraného znalce Ing. Ch.. Ten se podle stěžovatele pouze v hypotetické rovině zabýval tím, zda mohlo dojít k poruše vozidla a následkem toho k dopravní nehodě. Samotné vozidlo však nebylo předmětem znaleckého zkoumání. Tento znalec přitom posuzoval rychlost vozidla při obsazení vozidla jednou osobou a určil ji na 68 – 79 km/h, jakkoliv z výpovědi svědkyně Ch., z níž vyšel i žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, vyplývá, že v něm jely tři osoby. Krajský soud se touto stěžovatelovou námitkou nezabýval a pouze uvedl, že stěžovatel při soudním jednání sám připustil, že jel možná vyšší než nejvyšší povolenou rychlostí. Pokud však uvedený znalecký posudek vycházel z nesprávných předpokladů, nemá tvrzení, že jel stěžovatel rychlostí minimálně 68 km/h, oporu v provedeném dokazování a krajský soud měl rozhodnutí obou stupňů správních orgánů zrušit. Znalec totiž při stanovení rychlosti vozidla vycházel z brzdných stop, přičemž je zjevné, že vozidlo obsazené třemi osobami má při stejné rychlosti delší brzdnou dráhu, než vozidlo obsazené jedinou osobou. Stěžovatel proto nemohl být shledán vinným z přestupku pouze na základě své vlastní domněnky, že jel vyšší než povolenou rychlostí. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušit a zároveň žádá ve smyslu ustanovení § 107 s. ř. s. o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť mu byl uložen také zákaz řízení motorových vozidel na 22 měsíců a výkon této sankce by bezprostředně ohrozil jeho podnikatelskou činnost a tím i výživu jeho rodiny. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti trvá na tom, že jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné. Údajně nevyhodnocené výslechy strážníků jsou rozebrány na straně 4 a 5 rozhodnutí žalovaného, přičemž je takto rozebráno hodnocení výslechů celkem devíti osob, je tedy v tomto směru jeho rozhodnutí dostatečně konkrétní. Stěžovatel ostatně ani neuvádí, co mu v odůvodnění rozhodnutí žalovaného ohledně hodnocení svědectví policistů a strážníků chybí. Ohledně údajné vady úředního záznamu policisty žalovaný připomíná, že obsah hovorů policistů s manželkou stěžovatele nebyl rozhodným podkladem ve věci, pouze byl zohle