2 Azs 270/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Azs 270/2005- 57 - text č. j. 2 Azs 270/2005 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: I. M., zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Práglem se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 14 Az 478/2003, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla s e u r č u j e částkou 2150 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen „žalovaný“) ze dne 1. 8. 2003, č. j. OAM-3473/VL-10-C10-2002, o neudělení azylu podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem; a dále jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. V kasační stížnosti samotné stěžovatel uvádí, že žalovaný při projednání jeho věci porušil tehdy platná ustanovení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, neopatřil si úplné důkazy a jeho rozhodnutí nevyplývalo ze zjištěných podkladů. Nadto připomíná, že byl v zemi svého původu pronásledován pro svou homosexuální orientaci a neměl se kam obrátit pro pomoc, když Ruská federace tyto poměry trpí a podporuje je. Odvolává se proto na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“), podle nějž nikdo nesmí být mučen ani podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Homosexualita totiž sice není v jeho zemi původu oficiálně stíhána, nicméně lidé jemu podobní jsou velmi diskriminováni. Odkazuje na podporu svých tvrzení i na některé rozsudky Evropského soudu pro lidská práva týkající se pronásledování homosexuálů, jejichž relevanci opírá o skutečnost, že vyhoštění žadatele o azyl do země, kde by mohl být podroben mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, může založit odpovědnost smluvního státu Evropské úmluvy podle jejího článku 3. Navíc u sebe spatřuje humanitární důvody podle § 14 zákona o azylu. Dovolává se také výkladového názoru obsaženého v čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydané UNHCR. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu a žádá, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek. Poté co byl stěžovateli ustanoven právní zástupce, doplnil tento ke kasační stížnosti, že rozhodnutí krajského soudu je zatíženo vadou spočívající v nesprávném výkladu ustanovení § 14 zákona o azylu, vzhledem ke stěžovatelově osobě a délce jeho pobytu v ČR. Stěžovatel má vzdor své sexuální orientaci v ČR rodinu, a to i přesto že jeho manželství bylo pravomocně rozvedeno. Společně s bývalou manželkou vychovává i nezletilou dceru I.. Všichni zde žijí již déle než šest let. Stěžovatel proto patrně splňuje humanitární důvody i s ohledem na zájem své nezletilé dcery. Tato tvrzení stěžovatel doložil i vlastnoručním prohlášením své bývalé manželky. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v žalobě se stěžovatel zmiňoval pouze o své homosexualitě, proto nemůže vytýkat krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho tvrzeními o společné domácnosti s dcerou a její matkou. Tato námitka, tedy nedostatečné vypořádání se s neudělením humanitárního azylu, přitom byla jedinou námitkou v kasační stížnosti, když „jiné vady“ řízení před krajským soudem ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. stěžovatel nijak neupřesnil. Žalovaný také zmiňuje, že homosexualita není v Ruské federaci trestným činem, proto v ní také neshledal ve správním řízení okolnost, jež by byla stěžovateli v zemi původu nebezpečnou. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 17. 7. 2002 na základě žádosti, v níž je jako důvod žádosti o azyl uvedeno, že stěžovatel je homosexuál a v Rusku měl z toho důvodu velké problémy s úřady. Byl také propuštěn z práce a ruská vláda se chystá přijmout zákon, na jehož základě by homosexuálové měli být stíháni. Do ČR odjel poté, co se v Rusku rozvedl s manželkou, která poté odjela s jejich společnou dcerou do ČR, přičemž stěžovatel chtěl s dcerou nadále společně žít. Nyní mu skončila platnost víza, proto požádal o udělení azylu. V zásadě totéž vyplývá i z protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu ze dne 30. 9. 2002. V tomto pohovoru uvedl, že do ČR jezdil od roku 1996, jednak z rodinných důvodů a jednak v naději, že zde bude moci podnikat, poté co jej v Rusku propustili z práce. K tomuto propuštění došlo na základě jeho vlastní formální žádosti poté, co byl hlavní lékařkou na klinice obviněn z homosexuality a ze styků s jiným lékařem. Stěžovatel měl i obavu, že byl fakticky zbaven titulu doktora medicíny, tím si však nebyl jist. Z Ruska odjel, protože tam už nemohl pracovat jako gynekolog a živil se pouze krátkodobě jako taxikář. Dále uvedl, že byl ženatý a má dítě, odpor k ženám získal až poté, co se změnilo chování jeho manželky k němu, tento odpor přičítal také své profesi. V Rusku jej v roce 1997 dvakrát pro jeho homosexualitu zbili neznámí lidé. Obrátil se proto na policii, ta se však ničeho nedopátrala. K odjezdu do ČR se nicméně rozhodl až kvůli dceři a možnosti podnikání zde. Jeho vízum pozbylo platnosti poté, co byl v roce 2001 odsouzen k trestu odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně za vloupání do automobilu. Poté podal žádost o azyl. Žalovaný předmětnou žádost o poskytnutí azylu zamítl rozhodnutím ze dne 18. 11. 2002, č. j. OAM-3473/VL-10-C10-2002. Žalovaný v tomto rozhodnutí vyšel zejména ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Rusku za rok 2001. Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl jsou ekonomické problémy plynoucí z jeho nezaměstnanosti. Pro svou homosexualitu neměl žádné problémy se státními orgány v zemi původu. V době před svým posledním odjezdem do ČR v lednu 2002 tedy neměl žádné problémy se státními orgány nebo soukromými osobami, jejichž jednání by stát podporoval. Žalovaný poukázal na to, že problémy se soukromými osobami, které se stěžovateli vysmívaly pro jeho sexuální orientaci, nejsou dostatečné pro udělení azylu, navíc stěžovatel nevyužil ani možností, jež mu k ochraně jeho zájmů nabízel právní řád země původu, jako je například protest proti nečinnosti policie u správního soudu, stížnost k Ministerstvu vnitra Ruské federace či k ombudsmanovi. Žalovaný navíc na základě rozporů stěžovatelovy výpovědi o tom, zda byl pro svou homosexualitu zbaven lékařského diplomu či nikoli, dospěl k závěru, že byla stěžovatelova výpověď v tomto bodě účelová a stěžovatel chtěl pouze zakrýt ekonomické důvody svého odchodu z vlasti. Žalovaný nezjistil ani důvody pro udělení azylu podle § 13 a § 14 zákona o azylu, ani pro shledání překážky vycestování podle jeho § 91. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek odůvodněný tvrzením, že do vymezení pojmu sociální skupina podle § 12 zákona o azylu spadají také homosexuálové, navíc v roce 2002 začal být v Rusku projednáván návrh zákona o trestní odpovědnosti homosexuálů. V reakci na to bylo jeho opravnému prostředku vyhověno a žalovaný sám svým rozhodnutím ze dne 31. 12. 2002, č. j. OAM-3473/VL-10-C10-R2-2002, své rozhodnutí podle § 33 odst. 3 zákona o azylu v tehdy platném znění zrušil. V dalším řízení pak vydal své výše označené rozhodnutí ze dne 1. 8. 2003, kterým stěžovatelovu žádost o azyl opět zamítl. Přitom uvedl, že důvodem stěžovatelovy žádosti o azyl skutečně bylo jeho homosexuální zaměření. Dalším důvodem pak byla snaha o legalizaci pobytu, neboť po návratu z výkonu trestu odnětí svobody již neměl v ČR povolení k pobytu. Žalovaný k tomu znovu uvedl, že vysmívání a napadání stěžovatele pro jeho sexuální orientaci soukromými osobami nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu. Stěžovatel nevyužil všechny prostředky právní ochrany. Navíc pobýval v ČR již od devadesátých let, do Ruska se vracel a o azyl v ČR požádal až poté, co byl odsouzen za trestný čin a chtěl se po výkonu trestu odnětí svobody a ukončení legálního pobytu v ČR vyhnout správn