4 Ads 91/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 91/2005- 108 - text č. j. 4 Ads 91/2005 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. V. T. s. r. o., zast. JUDr. Tomášem Kučírkem, advokátem, se sídlem Praha 8, Pobřežní 3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2005, č. j. 44 Ca 91/2004 – 78, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného – detašovaného pracoviště Praha, Kartouzská 4, ze dne 5. 8. 2004, č. j. 2000/010-9004/27.7.2004/Nej/2119-81, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně ze dne 2. 7. 2004, č. j. 10/72/04, a napadené rozhodnutí potvrzeno. Uvedeným platebním výměrem byl předepsán žalobci k úhradě nedoplatek pojistného na sociálním zabezpečení ve výši 8 812 837 Kč a penále z dlužného pojistného ve výši 3 071 033 Kč, tedy nedoplatek v celkové výši 11 883 903 Kč, a to na základě výsledků kontroly pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění, provedené v dubnu a v květnu 2004, zaznamenaných v protokolu o kontrole č. 72/04, který je přílohou platebního výměru. Žalovaná se ztotožnila s názorem správního orgánu I. stupně, že nedoplatek pojistného byl zapříčiněn chybným posouzením, zda určitá osoba je poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 3 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném na sociální zabezpečení“) a zda je tato osoba účastna nemocenského pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“). Podle odůvodnění rozhodnutí žalované, jsou francouzští státní příslušníci, kteří vykonávají v České republice práci na základě pracovní smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů, (tak jak tomu bylo v případě celkem 13 zaměstnanců žalobce), účastni nemocenského pojištění podle zákona o nemocenském pojištění, neboť § 5 písm. b) uvedeného zákona, podle něhož jsou cizí státní příslušníci, kteří nemají trvalý pobyt na území České republiky a kteří jsou činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, vyňati z nemocenského pojištění podle zákona o nemocenském pojištění, nelze se zřetelem k čl. 3 § 1 Všeobecné úmluvy o sociálním zabezpečení mezi Československem a Francií č. 215/1949 Sb., ve znění Dodatkové úmluvy č. 68/1970 Sb. (dále jen „úmluva“) a čl. 10 Ústavy České republiky v jejich případě použít. Podle čl. 10 Ústavy, v platném znění, vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Proto podle žalované francouzští státní příslušníci, vykonávající v České republice práci, byť na základě pracovní smlouvy uzavřené podle cizích právních předpisů, jsou účastni nemocenského pojištění podle zákona o nemocenském pojištění. Nedoplatek pojistného byl předepsán za dobu od 1. 1. 2003, neboť podle rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 13. 12. 2002 se v případech neodvedení pojistného za pracovníky takto činné do 31. 12. 2002 nedoplatek pojistného nevymáhá s tím, že důvodem tohoto postupu je skutečnost, že změna právní úpravy nebyla obecně známa. Nedoplatek je vymáhán do 30. 4. 2004, neboť od 1. 5. 2004 je nutno vycházet při odvodu pojistného z aplikace právních předpisů Evropské unie, tj. nařízení rady (EHS) 1408/71, 574/72 a 859/2003, podle nichž je základním pravidlem pro určování příslušnosti k právním předpisům, že zaměstnaná osoba podléhá právním předpisům toho členského státu, na jehož území pracuje. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl a současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V posouzení zásadní otázky, zda mělo být vyměřeno pojistné na sociálním zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti spolu s penále za zaměstnance žalobce (celkem 13 pracovníků), kteří jsou francouzskými občany a kteří měli se žalobcem uzavřenou pracovní smlouvu na dobu neurčitou, a neměli trvalý pobyt v České republice, se soud shodl se žalovanou. Všeobecnou úmluvu o sociální bezpečnosti uzavřenou mezi Československem a Francií, vyhlášenou ve Sbírce zákonů pod č. 215/1949, změněnou Dodatkovou úmluvou vyhlášenou pod č. 68/1970, považoval za součást právního řádu České republiky. Vycházel z toho, že oba dokumenty byly ratifikovány prezidentem republiky, přičemž podle § 1 odst. 1 dosud platného zákona č. 100/1932 Sb., ustanovení mezinárodních smluv o sociálním pojištění vyhlášených ve Sbírce zákonů a nařízení, mají po dobu své mezinárodní platnosti též účinnost vnitrostátní, tzn., že jsou součástí právního řádu republiky. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a sbírce mezinárodních smluv se ve sbírce mezinárodních smluv vyhlašují sdělením Ministerstva zahraničních věcí platné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., se mezinárodní smlouvy vyhlášené ve Sbírce zákonů považují za mezinárodní smlouvy vyhlášené podle tohoto zákona, tudíž za mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. K námitce žalobce, že k ratifikaci Úmluvy nedal Parlament České republiky souhlas, a proto podle čl. 10 Ústavy nemůže být součástí právního řádu České republiky a nelze ji použít, pokud stanoví něco jiného zákon, krajský soud zdůraznil, že ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., jímž byl změněn čl. 10 Ústavy České republiky ve výše citovaném smyslu, byl též doplněn čl. 1 Ústavy odstavcem 2, který stanoví, že Česká republika dodržuje závazky vyplývající pro ni z mezinárodního práva. Podle názoru soudu jsou tímto ustanovením současně odstraněny jakékoliv pochybnosti o retroaktivních účincích čl. 10 Ústavy České republiky, neboť mezinárodním smlouvám ratifikovaným před jeho účinností zachovává dosavadní status. Část věty čl. 10 Ústavy „.. stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“ je tudíž nutno v projednávané věci uplatnit v celém rozsahu a vycházet z toho, že pokud Úmluva stanoví něco jiného než zákon, v daném případě § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění, použije se Úmluva, která v čl. 3 § 1 stanoví, že českoslovenští nebo francouzští státní příslušníci, zaměstnaní v jednom ze smluvních států, podléhají zákonodárstvím platným v místě jejich zaměstnání. K námitce žalobce, že by na základě rovnosti měli být francouzští zaměstnanci posuzováni jako čeští občané, kteří byli do 31. 12. 2003 vyňati ze systému nemocenského pojištění, pokud měli uzavřenu pracovní smlouvu podle cizích pracovněprávních předpisů, a proto jeho zaměstnanci – francouzští státní příslušníci – nebyli ve smyslu § 5 písm. b) zákona o nemocenském pojištění povinni účastnit se nemocenského pojištění podle českých právních předpisů a neměli tudíž povinnost platit pojistné na sociálním zabezpečení podle českých právních předpisů, krajský soud uvedl, že čeští státní příslušníci mohou být vyjmuti z pojištění podle písm. a), c) d), e) a f) § 5 citovaného zákona, avšak nikoliv podle písm. b), neboť toto ustanovení se týká pouze cizích a nikoliv českých státních příslušníků. Krajský soud v Praze uzavřel, že francouzští státní příslušníci – pracovníci žalobce, kteří vykonávali v České republice pracovní činnost na základě pracovních smluv uzavřených podle cizích právních předpisů, byli účastni nemocenského pojištění podle zákona o nemocenském pojištění a tím se stali i poplatníky pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o pojistném na sociálním zabezpečení. Protokolem Okresní správy sociálního zabezpečení v Berouně č. 72/04 vzal za prokázané, že žalobci, který je podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona o pojistném na sociálním zabezpečení plátcem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a který do té doby nepovažoval své pracovníky – francouzské státní příslušníky – za poplatníky pojistného a došlo tak za kontrolované období k nedoplatku pojistného, jehož výše včetně penále nebyla zpochybněna, byl nedoplatek předepsán právem. Včasnou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) rozsudek Krajského soudu v Praze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a to pro jeho nezákonnos