4 As 43/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 43/2005- 70 - text č. j. 4 As 43/2005 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. K., zast. JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, za účasti Ladislavy Kolouchové, bytem Ústí nad Labem, Masarykova 71/135, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 18. 11. 2004, č. j. 10 Ca 140/2003 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele (a jeho manželky L. K. – nyní zúčastněné osoby), jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 17. 4. 2003, č. j. 24/2003-O130-SPR/2. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (a jeho manželky L. K.), kterým se domáhal zrušení rozhodnutí Drážního úřadu ze dne 25. 11. 2002, č. j. 11-2011/02-DÚ/Si/Ft, jímž nebylo vyhověno návrhu na odstranění dvou závěsů trakčního vedení trolejbusové dráhy, umístěných na jím vlastněném domě v Ú. n. L., na ulici M. č. p. 71 (dále v textu jen „stavba trakčního vedení“). V žalobě se stěžovatel (společně se svojí manželkou) domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného i stejně tak rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V žalobě namítal, že v průběhu řízení před správním orgánem uváděl tři důvody, pro které podle jeho názoru byly dány podmínky pro vyhovění návrhu na zahájení řízení o odstranění stavby trakčního vedení, avšak žalovaný se ani s jedním z těchto důvodů řádně nevypořádal, nezjistil správně skutkový stav, nevypořádal se s provedenými důkazy a věc po právní stránce nesprávně posoudil. Uváděl, že stavba trakčního vedení byla postavena bez stavebního povolení, či v rozporu se stavebním povolením, proto byla dána i podmínka ve smyslu ustanovení § 88 odst. b) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, k odstranění stavby, což obsáhle odůvodňoval a brojil proti odůvodnění rozhodnutí a závěrům správních orgánů. Dalším důvodem pro odstranění stavby byla podle stěžovatele skutečnost, že stavba ohrožuje zdraví stěžovatele a jeho rodiny, a bezpečnost konstrukce domu, na fasádě domu se projevují trhliny. Uváděl, že žalovaný ze znaleckého posudku vyjímá jen část závěru znalce, a to, že zjištěné trhliny neohrožují bezpečnost konstrukce domu, a zcela pomíjí, že znalec konstatuje, že nelze vyloučit, že časem se stav domu zhorší. Přitom od zpracování tohoto posudku již uplynuly 2 roky a stěžovatel je přesvědčen, že stavba v současnosti ohrožuje bezpečnost konstrukce domu, a tím i jejich zdraví a život. Konečně třetím důvodem bylo podle stěžovatele i nesprávně vyložení § 9 odst. 4 zákona č. 266/1994 Sb. Doplnil, že stav, kdy vlastník je nucen strpět omezení vlastnického práva ke své nemovitosti, spočívající v umístění a provozování pevných trakčních signalizačních nebo zabezpečovacích zařízení, je stavem, který by měl vlastník respektovat jen v nezbytně nutných případech na nezbytně nutnou dobu, čemuž však zvolené řešení neodpovídá. Nejedná o nezbytně nutný případ, existují jiné možnosti umístění těchto trakčních zařízení než na nemovitosti třetích osob. S odkazem na výše uvedené pak navrhoval zrušení napadaných rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla žaloba zamítnuta. Soud v odůvodnění uvedl, že v daném případě je nesporné, že ve věci bylo vydáno řádné stavební povolení dne 19. 7. 1984, přičemž podle původní projektové dokumentace pro I. etapu výstavby daného úseku mělo být předmětné zařízení, tj. závěs trakčního vedení, umístěno na domě č. p. 72/133 a v průběhu realizace stavby došlo ke změně tohoto upnutí na dům č. p. 71/135. Tuto změnu vyznačil dodavatel stavby Elektrizace železnic Praha do projektu. Soud dovodil, že změna úponu byla řádně schválena, když daný úsek navíc prošel v rámci kolaudace zkušebním provozem, a nebylo zjištěno, že by zhotovitel po odevzdání stavby či po její kolaudaci, nebo dodatečně provozovatel, prováděl v daném úseku změny upnutí trakčních vedení. Soud dovodil, že změna upnutí byla realizována před celkovým dokončením stavby, a dodatečně, v rámci kolaudace stavby, byla provedená změna schválena. Podle soudu tak nelze tuto změnu vnímat jako rozpor s vydaným stavebním povolením anebo tak, že byla provedena bez stavebního povolení. Soud tak neshledal, že by skutkový stav ohledně této otázky nebyl řádně zjištěn, a že by se správní úřad nevypořádal s provedenými důkazy. Doplnil, že správní úřad se dle návrhu stěžovatele (a jeho manželky) snažil obstarat původní stavební spis drážního orgánu, toto se mu však nepodařilo a proto následně požádal o předložení původních projektů a dokumentace stavby, ze kterých ani podle soudu není důvod pochybovat o tom, že označená stavba byla realizována před celkovým dokončením, a že dodatečně, tedy v rámci kolaudace stavby, byla i provedená změna schválena. Soud proto námitkám stěžovatel v této věci nepřisvědčil. Pokud jde o druhou skupinu námitek, především stran toho, že mělo být nařízeno odstranění stavby, a to z důvodu uvedeného v § 88 odst. 1, písm. a) stavebního zákona, neboť stavba ohrožuje zdraví stěžovatele a celé jejich rodiny, respektive je ohrožena i bezpečnost konstrukce domu, soud uvedl, že ze spisového materiálu - z předloženého statického posouzení (posouzení Ing. P. P. z 28. března 2001), toliko vyplývá že „Zřejmou příčinou častých trhlin v opravené fasádě jsou zmíněné vibrace způsobované průjezdem trolejbusů. Spolupůsobí zřejmě tahové reakce kotev přenášené do zdiva. Poruchy svědčící o ohrožení nosné funkce konstrukcí objektu nebyly zjištěny. Lze konstatovat, že bezpečnost domu není ohrožena. Přesto považuji za nutné stav průběžně sledovat a v případě zjištění varovných příznaků či při jakékoliv laické nejistotě přizvat opět statika ke kontrole“. V závěru se uvádí, že „ Zjištěné trhliny neohrožují bezpečnost konstrukce domu. Nelze však vyloučit, že se stav časem zhorší a k ohrožení dojde. Zřejmou příčinou trhlin je kotvení trolejbusového vedení do průčelí objektu a následné vibrace vznikající provozem trolejbusů. Obvyklými technologiemi úprav fasád (omítky atp) zjevně nelze znovu objevení trhlin zamezit“. Soud přitom doplnil, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní tvrzení o poškození zdraví či jeho ohrožení, a to ani v jakém smyslu se toto projevuje, ani nedoložil faktické lékařské nálezy ohledně zdravotního stavu či nedoložil, že by stěžovatel či jeho rodina trpěla újmou způsobenou v důsledku upnutí drážního zařízení na nemovitost. Stejně tak z ničeho podle soudu nevyplývá, že by skutečně docházelo k trhlinám ve vlastním zdivu domu, a že by tak mohla být ohrožena statika domu a v důsledku toho i zdraví stěžovatele. Ani stěžovatelem předložený posudek nepotvrdil, že by došlo k ohrožení statiky domu. Je tedy, podle názoru soudu, nesporné, že na domě se v důsledku upnutí trakčního vedení a vibrací objevuje popraskání toliko omítky domu (fasády) v místě úponu, a tato skutečnost nebyla shledána statikem relevantní pro závěr o ohrožení statiky domu, a tedy i zdraví jeho obyvatel. Soud uzavřel, že i proto odmítl rovněž návrh na provedení ohledání na místě, neboť soud by při tomto ohledání nemohl zjišťovat skutečnosti, které náleží příslušnému statickému posouzení. Ke třetí skupině námitek soud uvedl, že ani zde stěžovateli nemohl přisvědčit, neboť ustanovení § 9 odst. 4 bylo do zákona č. 266/1994 Sb. vloženo novelou, tj. zákonem č. 23/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a toto ustanovení tak jako všechna ustanovení tohoto zákona míří a dopadá na případy nově budovaných staveb. Právní úprava platná v době vydání stavebního povolení na předmětnou stavbu (zákon č. 51/1964 Sb., povolení bylo vydáno v r. 1984) stanovila oprávnění drážního podniku zřizovat, udržovat a provozovat na nemovitostech v okolí dráhy drážní vedení a dále stanovila odpovědnost toliko za škody způsobené při stavbě, údržbě nebo provozu drážních vedení a poškozenému byl tak drážní podnik povinen ze zákona nahradit škodu (toliko) takto způsobenou. Doplnil, že ustanovení § 9 odst. 4 zákona přiznává v případě nového umístění takového vedení na nemovitost v soukromém vlastnictví jednorázovou náhradu za toto umístění, nicméně toto ustanovení, jak soud doplnil, platí až pro stavby provedené po účinnosti novely zákona 23/2000 Sb., a nikoliv pro případy dřívější. Soud rovněž uvedl, že právní řád České republiky stojí na zásadě nepřípustnosti retroaktivity a pokud tedy subjekt jedná na základě právního předpisu účinného v době jeho jednání, tj. v daném př