4 Azs 226/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 226/2005- 50 - text č. j. 4 Azs 226/2005 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. S., zast. JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Žitná 45, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2005, č. j. 64 Az 139/2004 – 28, a o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004, č. j. OAM-414/LE-VL02-VL02-2004, rozhodl žalovaný tak, že žádost o udělení azylu se zamítá jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný své rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobce podal žádost o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení azylu dříve. Od roku 1999 pobýval na území České republiky a setrval zde i poté, co v roce 2002 ztratil doklady, aniž by se snažil tuto situaci řešit legalizací pobytu. Žádost podal až v červnu 2004, kdy byl zadržen orgány policie a bylo mu uloženo správní vyhoštění. Vzhledem k tomu, že žalovaný posoudil žádost jako zjevně nedůvodnou, neposuzoval již pro nadbytečnost překážky vycestování podle § 91 zákona o azylu, neboť aplikace tohoto ustanovení se váže na užití ustanovení § 12 zákona o azylu. Žalobce napadl citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkl porušení § 3 odst. 3, § 46 a § 47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a § 12 zákona o azylu. Žalobce rovněž uvedl, že správní orgán porušil rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. září 2003, č. j. 28 Az 35/2003 – 31, ve kterém bylo uvedeno: „Posouzení překážky vycestování podle § 91 pro případy neudělení azylu je implementací zásady „non refoulemenť‘ do azylového zákona, obsažené mimo jiné v čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, která byla vyhlášena ve sbírce zákonů. Respektování zásady „non-refoulement“ v případě rozhodování správního orgánu podle § 16 zákona o azylu, na který se § 91 zákona o azylu nevztahuje, je státem zajištěno zákonem č. 326/1999 Sb., zejména § 179, nazvaném „překážky vycestování“, ve spojení s § 35, který umožňuje další legalizaci pobytu neúspěšného žadatele o azyl udělením víza pro strpění. Protože se však § 179 zákona o pobytu cizinců vztahuje pouze na „rozhodnutí o ukončení pobytu“, kde stát udělí vízum podle § 35 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců z moci úřední, je nezbytné, aby správní orgán v odůvodnění rozhodnutí, kterým zamítne žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou, neúspěšného žadatele vždy dostatečně poučil o jeho právech vyplývajících ze zákona o pobytu cizinců pro případ existence překážky vycestování.“ Takto by měl správní orgán postupovat do doby, kdy bude případně judikováno, že i při aplikaci § 16 zákona o azylu je nezbytné překážku vycestování řešit přímo ve výroku jeho rozhodnutí. Vyslovil přesvědčení, že správní orgán nebyl oprávněn jeho žádost zamítnout jako zjevně nedůvodnou, ale měl ji posoudit v nezkráceném řízení podle § 12 zákona o azylu a v souvislosti s tím posoudit též překážku vycestování. V případě návratu do vlasti mu totiž hrozí ponižující, nelidské zacházení a mučení. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a vady řízení a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3. 2005, č. j. 64 Az 139/2004 – 28, žalobu proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobce podal žádost o udělení azylu až v době, kdy mu bylo uděleno správní vyhoštění. Podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by žalobce splňoval některou z podmínek pro udělení azylu, když jeho snahou bylo pouze legalizovat si pobyt v České republice po vydání správního vyhoštění. Za této situace žalovaný správní orgán nepochybil, když postupoval tak, že žádost žalobce o udělení azylu zamítl jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu, aniž by se musel zabývat splněním podmínek pro udělení azylu podle § 12 téhož zákona. Krajský soud dále konstatoval, že žalobce měl možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům, příp. navrhnout jejich doplnění (§ 33 odst. 2 správního řádu). Pohovor byl veden za účasti tlumočnice z jazyka ruského. Jak vyplývá z dokumentů založených ve správním spise, žalovaný si opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí (§ 32 odst. 1 správního řádu), takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 3 odst. 4 a § 46 správního řádu). Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval (§ 47 odst. 3 správního řádu). Námitky žalobce v tomto ohledu, vznesené navíc pouze v obecné rovině, tedy soud neshledal důvodnými. Krajský soud rovněž neshledal pochybení v postupu správního orgánu ani v tom, že nebyla posuzována pro nadbytečnost otázka, zda žadatel splnil podmínky pro udělení azylu podle § 13 nebo § 14 zákona o azylu, ani nebyla hodnocena překážka vycestování podle § 91 téhož zákona. Tyto otázky by bylo nutno zkoumat v případě, že by došlo k užití ustanovení § 12 zákona o azylu, avšak žádost žalobce o azyl byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. k) zákona o azylu. Proti citovanému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.). Podle stěžovatele, vzhledem k tomu, že správní vyhoštění a jeho délka je na správním uvážení rozhodujícího orgánu, v tomto případě cizinecké policie ČR, daný orgán nevzal dostatečně v potaz okolnosti a skutečnosti dotýkající se žalobce. Předně nebyla dostatečně zvážena přítomnost jeho družky, státní občanky ČR, a dále, že žalobce se v zemi původu, ani v České republice nedopustil žádného trestného činu. Správním vyhoštěním tak byl žalobci znemožněn jak pobyt na území České republiky, tak možnost realizovat právo založit rodinu vstupem do svazku manželského. Dále stěžovatel poukazuje na to, že soud se dostatečně nevypořádal s neuvedením překážky vycestování ve výroku správního rozhodnutí, kterým došlo k zamítnutí žádosti o udělení azylu podle § 16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodné. Kasační stížnost tak stěžovatel podává pro vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a dále pro nedostatek důvodů rozhodnutí, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný popírá oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti správní orgán odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi, které stěžovatel učinil během správního řízení, a na vydané rozhodnutí. Soud neshledal v závěrech a postupu správního orgánu nezákonnost. Žalovaný dále uvádí, že stěžovatel pobývá v České republice od roku 1999 a o azyl požádal dne 29. 6. 2004, když zde po ztrátě dokladů od roku 2002 pobýval nelegálně. Lze předpokládat, že osoba pronásledovaná v zemi svého původu způsobem předpokládaným zákonem o azylu požádá o azyl bezprostředně poté, co se ocitne na území státu, kde je taková žádost možná. Tak se však stěžovatel nezachoval. Důvody jím uváděné pro udělení azylu nelze podřadit pod zákonné důvody pro udělení azylu podle zákona o azylu. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že má družku, občanku České republiky, a že má zájem realizovat své právo založit rodinu vstupem do svazku manželského. Podle žalovaného řešení svého vztahu k České republice se má stěžovatel pokusit upravit podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Žalovaný proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku pro nedůvodnost. Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle § 78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu, mj. pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodn