5 As 67/2005 — Nejvyšší správní soud

5 As 67/2005- 88 - text č. j. 5 As 67/2005 - 89 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: J. E., zast. advokátem JUDr. Jindřichem Vališem, se sídlem AK Senovážné nám. 5, Praha 1, proti žalovanému: 1) Vláda České republiky, se sídlem v Praze 1, nábřeží Eduarda Beneše 4, 2) Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, za které jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46 o vypořádání restitučního nároku, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2005, č. j. 7 Ca 58/2005 - 44, takto: I. Kasační stížnost se z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojí proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba; touto se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004 č. 1008, kterým vláda zrušila podle ust. § 10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o privatizaci“) bod č. 15 části A přílohy usnesení vlády ze dne 18. 8. 1993 č. 452, k rozhodnutí o privatizaci podle ust. § 10 odst. 1 zákona o privatizaci (privatizační projekt D. Z. B., B. – P. 9687). Žalobou stěžovatelka rovněž napadla rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 11. 2004, č. j. 42/114371/2004, kterým bylo vydáno rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku na majetek znárodněné firmy J. M., parní pila B., jímž bylo nahrazeno původní rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku; tímto novým rozhodnutím bylo vypořádání určeno formou finanční náhrady poskytnuté ve formě směnek. V žalobě stěžovatelka namítá nicotnost těchto rozhodnutí; dle jejího názoru je v dané věci dána příslušnost a pravomoc soudu, neboť se nejedná o návrh na přezkum rozhodnutí o privatizaci, ale o návrh na určení nicotnosti těchto rozhodnutí. V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka důvody dle ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“). Městskému soudu v Praze především vytýká nepřípadnost užité argumentace stran vyloučení ze soudního přezkoumání. Soud opřel své rozhodnutí zejména o stanovisko Nejvyššího soudu ČR zveřejněné pod č. 44/1994 Sb. Rc. a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997 zveřejněné pod č. 31/1998 Sb. Rc.; z těchto přitom dovodil, že se v případě stěžovatelky jednalo o rozhodování státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s majetkem naloženo a že i ve fázi privatizace při rozhodování o změně původního rozhodnutí o privatizaci se stále jedná o rozhodování státu jako vlastníka majetku. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se zde však zabýval pouze eventuálním přezkoumáváním rozhodnutí o privatizaci vydávané v její první fázi, tj. prvotní rozhodnutí o privatizaci, které stěžovatelka nenapadá, avšak nikoli již její změny. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sice vyplývá, že se týkalo rozhodnutí o změně původního rozhodnutí o privatizaci, nicméně nikoliv, tak, jak je tomu v případě stěžovatelky, v době, kdy byl převáděný majetek, o němž bylo v privatizaci rozhodováno, převeden k realizaci rozhodnutí již na Fond národního majetku, kdy po tomto převodu zákon č. 92/1991 Sb. změnu rozhodnutí o privatizaci již zakazuje. Uvedené judikáty tedy nelze bez dalšího použít. Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací soudu, že při rozhodování vlády ČR se jednalo o suverénní rozhodování státu jako vlastníka majetku, neboť jak soud ve svém odůvodnění uvádí, byl majetek ke dni 1. 3. 1995 převeden z majetku státu na Fond národního majetku ČR, který zcela nepochybně není již státem, ale samostatným od státu odlišným subjektem práv a povinností zapsaným v Obchodním rejstříku, tudíž i vlastníkem odlišným od státu. Stěžovatelka uvádí, že zákon č. 92/1991 Sb. nezakázal vládě ČR s majetkem po převodu na Fond národního majetku nakládat bez důvodu, ale byla to právě uvedená nemožnost vlády rozhodovat po tomto okamžiku o majetku, který již státu nenáleží Usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které spatřuje především v tom, že se soud nezabýval všemi námitkami stěžovatelky v žalobě uvedenými. Zákon č. 92/1991 Sb. sice stanovuje nemožnost soudu přezkoumávat rozhodnutí o privatizaci, jak je v usnesení soudu uvedeno, ale nikoli již rozhodnutí, která nejsou vydána v souladu s tímto zákonem. Soud tak nechává v platnosti protiprávní jednání, čímž znemožňuje stěžovatelce domoci se svého práva u soudu. Soud se rovněž nezabýval vůbec námitkou stěžovatelky, že napadená rozhodnutí vlády i ministerstva byla vydána v době, kdy se stěžovatelka domáhala realizace původního rozhodnutí vlády, které bylo napadenými rozhodnutími změněno, a to u soudu (vedeno u OS v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 223/97), toto nebylo dosud ukončeno. Namítá, že je třeba respektovat princip důvěry v právo a vykládat jej tak, že až do rozhodnutí soudu o oprávněnosti uplatněného požadavku (žaloba na stanovení povinnosti uzavřít smlouvu) nemá mít druhá strana libovolnou možnost měnit podklady pro toto rozhodnutí soudu. Stěžovatelka je přesvědčena, že na daný případ lze aplikovat i ust. § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., které stanoví, že „majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty“, neboť pakliže se uvedené časově blokační ustanovení týká majetku podle zvláštního zákona (č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), který je použitelný subsidiárně pro případ, že by sám neobsahoval odlišné ustanovení, je nezbytné uvedené blokační ustanovení použít i na majetek uplatněný podle zákona č. 92/1991 Sb., a to právě z důvodu principu důvěry v právo. Zde stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 6/01 ze dne 9. 1. 2002 a nález ÚS sp. zn. II 3/98 ze dne 9. 12. 1998. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, pakliže je možné privatizaci soudem posuzovat, a to z důvodu rozporu privatizace s určitým ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., konkrétně ust. § 3, je možné soudem posuzovat i změnu rozhodnutí o privatizaci týkající se stěžovatelky, které je v konkrétním případě taktéž v rozporu s určitým ustanovením zákona č. 92/1991 Sb., konkrétně s ust. § 10 odst. 7 a které jsou stejně jako ustanovení § 3 ustanoveními kogentními, které stanovují, kdy lze vydávat rozhodnutí o privatizaci, resp. jejich změně. Stěžovatelka současně požaduje přiznání odkladného účinku, neboť má za to, že jsou dány podmínky pro vyhovění její stížnosti. Ve veřejném zájmu je, aby napadené správní rozhodnutí bylo zrušeno a aby do té doby bylo zamezeno jeho následkům Stěžovatelka navrhuje, aby soud vydal rozsudek, kterým napadené usnesení Městského soudu v Praze zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Žalovaný v zastoupení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se ztotožnil s rozhodnutím Městského soudu v Praze v tom, že nelze napadené rozhodnutí přezkoumávat ve správním soudnictví. Odkazuje v této souvislosti např. na nález III. ÚS 134/2005 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky proti usnesení vlády ČR ze dne 20. 10 .2004 č. 1008 a rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 10. 2004, č. j. 42/114371/2004. V ústavní stížnosti konečně sama stěžovatelka uvádí, že podala podle zákona č. 150/2002 Sb., žalobu, hrozí však, že bude jako nepřípustná odmítnuta. K průběhu a postupu při privatizaci dále uvádí: Privatizační projekt ev. č. 9687 předložený manželkou původního spoluvlastníka firmy J. M., parní pila B., paní E. M., navrhoval shodně jako základní privatizační projekt ev. č.1825, předložený vedením podniku D. z. B., vydání věci oprávněné osobě s dokoupením majetku souvisejícího. Rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno Usnesením vlády ČR ze dne 18. 8. 1993 č. 452 a je obsaženo v bodě 15. části A přílohy tohoto usnesení. Jednalo se o přímý prodej předem určenému zájemci- restituentovi. K 1. 5. 1995 došlo k převodu majetku privatizovaného podniku ze zakladatele – Ministerstva průmyslu na Fond národního majetku (dále „FNM“), ale nikdy nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi FNM a paní M. jako nabyvatelem; tato měla majetek od FNM pouze pronajatý, neboť nedoložila bankovní garanci na kupní cenu. Paní M., po její smrti její dcera paní E., tedy měly předmětný majetek pouze v pronájmu. Vzhledem k tomu, že v roce 1996 došlo k požáru v pronajatém objektu, následně i k neoprávněnému vyplacení pojistky nájemkyni a ne pojištěnému FNM, a protože v mezidobí vyšly najevo i další nesrovnalosti v nakládání s pronajatým majetkem, FNM po předchozím upozornění paní E., založil v soul