7 Afs 52/2005 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 52/2005- 70 - text  7 Afs 52/2005 - 74 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Radana Malíka v právní věci stěžovatele A. G., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, č. j. 30 Ca 405/2002 - 48, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2004, č. j. 30 Ca 405/2002 - 48 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 24. 9. 2002, č. j. 5306/99/FŘ/130, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích ze dne 11. 5. 1999, č. j. 18753/99/284970/5285, kterým byl stěžovateli, po provedeném řízení podle § 43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), za zdaňovací období měsíce října 1998 vyměřen nadměrný odpočet ve výši 5356 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že neshledal, že by rozhodnutí finančního ředitelství bylo stiženo v žalobě namítanými rozpory se zákonem o správě daní a poplatků. Tento správní orgán dostál svým povinnostem a důkazy provedené v průběhu řízení byly dostatečným podkladem pro rozhodnutí ve věci samé. Finanční ředitelství se také dostatečným způsobem vyrovnalo s odvolacími důvody stěžovatele. Krajský soud proto shledal opodstatněným závěr, že uzavřená kupní smlouva zastírala ve skutečnosti prodej podniku, tj. převod jeho složek ve smyslu ustanovení § 5 obch. zák. Za této situace je proto v souladu se zákonem skutkový i právní závěr, že se v dané věci jednalo o přijaté zdanitelné plnění osvobozené od daně podle § 25 a § 35 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro zdaňovací období měsíce října 1998 (dále jen „zákon o DPH“). V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel označil rozsudek krajského soudu za nezákonný v celém rozsahu, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Důvod k podání kasační stížnosti podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. shledává ve skutečnostech, které podrobně uvedl v žalobě. Především zdůraznil, že odvolací orgán postupoval v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1, 3, 7, § 31 odst. 8 písm. b) a § 50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků. Z těchto důvodů považoval stanovisko krajského soudu ohledně uvedených procesních pochybení finančního ředitelství za nesprávné, a krajský soud již proto měl jeho rozhodnutí zrušit. Naplnění stížnostního důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. dovozoval stěžovatel z toho, že krajský soud neprovedl jediný z důkazů, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení navrhoval. V této souvislosti poukazoval jak na své účetnictví, které byl připraven předložit, tak i na výslech svědka M. B., pokud by ho krajský soud připustil. Tyto důkazy by prokázaly jeho nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) podle ustanovení § 19 zákona o DPH. Pokud by krajský soud provedl důkaz výslechem svědka M. B., nemohl by pak v odůvodnění napadeného rozsudku konstatovat, že „Z doložených skutkových okolností případu (způsob úhrady kupní ceny, na straně kupujícího a prodávajícího vystupuje tentýž jednatel, do společnosti stěžovatele vložil prodávající nemovitosti související s předmětnou provozovnou a prodal mu zboží a hmotný investiční majetek, stěžovatel zaměstnal stejné zaměstnance jako prodávající) pak vyplývá zcela opodstatněný závěr, že zkoumaná kupní smlouva zastírá, že v dané věci jde ve skutečnosti o prodej podniku, tj. o převod jeho složek ve smyslu ustanovení § 5 obchodního zákoníku.“ V předmětné věci se proto nemohlo jednat o správními orgány i krajským soudem dovozovaný prodej podniku, ale o ryzí prodej zboží, jak již dříve vyčerpávajícím způsobem stěžovatel uvedl v žalobě. V této souvislosti stěžovatel poukazoval na zcela evidentní nenaplnění jednoho z kogentních ustanovení obchodního zákoníku, a to § 480, vztahujícího se na smlouvu o prodeji podniku nebo jeho části, jež stanoví, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího. K tomu uvedl, že kupní smlouva mezi ním a firmou B., s. r. o. nabyla platnosti a účinnosti dnem 30. 10. 1998. Tato firma však byla zaměstnavatelem pracovníků až do dne 31. 12. 1998 a tento pracovní poměr byl ukončen na základě řádných výpovědí. Navíc stěžovatel ani nezaměstnal všechny původní zaměstnance firmy B., s. r. o. Z uvedených důvodů proto dovozoval nenaplnění dikce smlouvy dle § 476 a násl. obch. zák. v důsledku čehož došlo k nesprávnému posouzení přijatého zdanitelného plnění deklarovaného fakturou č. 39 jako plnění podle § 35 zákona o DPH, tj. jako prodeje podniku. Stěžovatelem byl rozsudek krajského soudu implicitně napaden i z důvodu podřaditelného pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti také rozporoval skutečnost uvedenou ve vyjádření finančního ředitelství, a to, že při zjišťování dalších skutečností bylo shledáno, že DPH z předmětného zdanitelného plnění (s poukazem na dožádání) nebyla dodavatelem odvedena. V této souvislosti poukázal i na to, že firma B., s. r. o. podala řádné daňové přiznání k DPH a že neodvedení této daně touto společností nelze přičítat stěžovateli, resp. nelze z tohoto důvodu považovat předmětnou smlouvu za smlouvu o prodeji podniku. Stěžovatel tak má za to, že neuhrazení daně je skutečnost rozhodná pro jiné daňové řízení, a to řízení týkající se firmy B., s. r. o. Proto navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání správního rozhodnutí vychází krajský soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a napadené výroky přezkoumá v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Dokazování v rámci řízení o žalobě provádí krajský soud zásadně při jednání (§ 77 odst. 1 s. ř. s.) a v rámci dokazování může zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem (§ 77 odst. 2 věta prvá s. ř. s.). Krajský soud tak má nejen pravomoc dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování krajského soudu v rámci plné jurisdikce. Při přezkoumávání správního rozhodnutí je proto na uvážení krajského soudu, aby si učinil úsudek o zjištěném skutkovém stavu a poté zaujal stanovisko, zda dokazování bude provádět, případně v jakém rozsahu. Krajský soud v tom není vázán ani návrhy účastníků, zvláště pak, když důkazy navržené stěžovatelem byly předmětem dokazování již v řízení před správním orgánem. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že stěžovatel v žalobě neuvedl žádné konkrétní námitky ke zjištěnému skutkovému stavu, ale pouze vytýkal nesprávné právní posouzení jím přijatého zdanitelného plnění a s tím související aplikaci příslušného ustanovení zákona. Z uvedeného důvodu krajský soud neprovedl důkaz výslechem svědka M. B., jehož provedení stěžovatel navrhl až u ústního jednání a tento procesní postup dostatečně odůvodnil v protokolu o jednání. Proto Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek krajského soudu bylo z důvodu neprovedení dokazování třeba zrušit a stížní námitku o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. posoudil jako neopodstatněnou. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze jako nesprávně posouzenou otázku krajským soudem považovat otázku aplikace ustanovení § 35 zákona o DPH v návaznosti na ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků na zjištěný skutkový stav. Ze správního spisu vyplynulo, že důvodem pro stanovení nadměrného odpočtu stěžovateli za uvedené období ve výši 5356 Kč místo nadměrného odpočtu ve výši 1 252 423 Kč, jak bylo uvedeno v podaném přiznání k DPH, byl skutkový a právní závěr správce daně a finančního ředitelství o tom, že stěžovatelem přijaté zdanitelné plnění je ve skutečnosti plněním osvobozeným od DPH podle § 25 a § 35 zákona o DPH. V daňovém řízení bylo zjištěno, že firmou B., s. r. o. byly podle kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1998 převedeny stěžovateli (obě smluvní strany zastoupeny totožnou osobou  M. B.) majetkové hodnoty pod