1 Afs 125/2006 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 125/2006- 63 - text 1 Afs 125/2006 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Ing. J. K., správce konkursní podstaty úpadce E. G. a. s., zastoupeného JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem Husova 13, 301 00 Plzeň, proti žalovanému Finančnímu úřadu v Chebu, se sídlem Hálkova 32, 350 99 Cheb, proti rozhodnutí ze dne 22. 5. 2006, č. j. 20614/06/123911/0312, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2006, č. j. 57 Ca 85/2006 - 28, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2856 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Karla Uhlíře, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Dne 22. 5. 2006 zamítl žalovaný reklamaci žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Chebu o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty vykázaného ke dni 20. 2. 2006 ve výši 16 626 Kč na úhradu nedoplatku daně z převodu nemovitostí. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Plzni, v níž uvedl, že dne 23. 1. 2004 byl na majetek úpadce usnesením Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 29 K 23/2003 - 129, prohlášen konkurs. Žalobce proto namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť tím došlo faktickému započtení po prohlášení konkursu, čímž žalovaný jako konkursní věřitel získal vůči ostatním věřitelům druhé třídy výhodu. Tím byl porušen princip rovnosti účastníků konkursního řízení. Na podporu svých tvrzení odkázal na nálezy Ústavního soudu týkající se uvedené problematiky. Krajský soud se s odvoláním na nálezy Ústavního soudu ztotožnil s argumenty žalobce, postup žalovaného uznal za rozporný se zákonem a v rozsudku ze dne 31. 8. 2006 napadené rozhodnutí zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný poté napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Po obsáhlé rekapitulaci rozsudku a citaci dotčených právních předpisů žalovaný uvedl, že eviduje-li správce daně na osobním účtu daňového subjektu přeplatek daně z přidané hodnoty, musí jej použít způsobem taxativně stanoveným v § 64 odst. 2 až 6 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a to bez ohledu na skutečnost, že byl na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs. V žádném zákoně není stanoveno, že by správce daně mohl nebo měl postupovat jinak. Při postupu správce daně podle § 59 a § 64 daňového řádu dochází k úhradě splatného daňového nedoplatku, tj. k úhradě dluhu na dani a nikoli k započtení na majetek konkursní podstaty ve smyslu soukromoprávní úpravy. Dále žalovaný tvrdil, že do majetku, jehož se týká konkursní řízení, náleží věci a práva nebo jiné majetkové hodnoty, které jsou předmětem občanskoprávních vztahů dle § 118 občanského zákoníku. Navíc zpeněžení tohoto majetku podle § 27 a 27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, předpokládá, že předmětný majetek může být předmětem občanskoprávních vztahů. Nárok na vrácení daňového přeplatku, který je institutem finančního práva, tomuto vymezení neodpovídá. Je tedy nesporné, že přeplatky na dani z přidané hodnoty, nejedná-li se o přeplatky vratitelné, nemohou náležet do majetku tvořícího konkursní podstatu, protože by se jednalo o nepřípustný zásah do veřejnoprávního daňového řízení. Konečně žalovaný namítal, že postup správce daně podle § 64 daňového řádu a § 105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, není v rozporu s § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., neboť se nejedná o nepřípustnou kompenzaci, ani o nepřípustné zvýhodňování jednoho věřitele vůči ostatním. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na rozhodnutí ústavního soudu týkající se předmětné problematiky a shodně jako v žalobě argumentoval porušením principu procesní rovnosti uvedeném v § 18 o. s. ř., nezákonným započtením a v neposlední řadě i skutečností, že zákon č. 328/1991 Sb. je vůči daňovému řádu předpisem speciálním, a je proto nutné uplatnit výkladové pravidlo lex specialis derogat legi generali. Kasační stížnost není důvodná. Z předložené kasační stížnosti vyplývá, že žalovaný při svém rozhodování ignoroval nálezy Ústavního soudu, jakož i následnou judikaturu soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Zásadním nálezem, je v tomto smyslu zejména nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, který zpochybnil stanovisko pléna zdejšího soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. Sst 2/2003. V tomto stanovisku (stručně řečeno) většina soudců dospěla k závěru, že převedení přeplatku na úhradu jiné daně po prohlášení konkursu na daňový subjekt možné je. Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu uvedl, že „ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních § 59 odst. 3 písm. e), § 40 odst. 11 a § 64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Závaznost nálezu Ústavního soudu pro soudy obecné, mezi než lze řadit i Nejvyšší správní soud, je nutné odvozovat především z článku 95 Ústavy, jenž potvrzuje skutečnost, že právní řád České republiky je hierarchicky uspořádán. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy jsou při svém rozhodování vázány nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná. Podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Jestliže pak Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR odmítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu, jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud při aplikaci jednoduchého práva určující. K odchylce od judikatury Ústavního soudu by mohl obecný soud přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Krajský soud proto postupoval zcela v souladu s ústavním pořádkem, když respektoval názor Ústavního soudu a rozhodnutí žalovaného zrušil. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná (jako interpretační vodítko) nejen pro orgány moci soudní, ale i pro orgány moci výkonné, mezi něž patří i žalovaný. Tato skutečnost plyne z článku 2 odst. 2 Ústavy, podle nějž státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož správní orgány jsou vázány zákonem, tím spíše jsou vázány i ústavními předpisy. Jeli pak Ústavní soud hlavní interpretátor Ústavy, je povinností správního orgánu se jeho názory řídit, neboť opačný postup by vedl k nepředvídatelnosti jeho rozhodnutí. Pokud přesto žalovaný vydá rozhodnutí, které je s výkladem Ústavy přijatým Ústavním soudem ve zjevném rozporu, nemůže očekávat jiný výsledek, než že takové rozhodnutí bude následně zrušeno soudem při soudním přezkumu rozhodnutí. Pod tíhou předchozí argumentace neobstojí ani jedna z námitek uváděných žalovaným. Správce daně nemůže použít přeplatek daně podle ustanovení § 64 odst. 2 daňového řádu v situaci, kdy je na daňový subjekt prohlášen konkurs, neboť je nutné aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 písm. i) zákona