2 Afs 143/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 143/2006- 32 - text č. j. 2 Afs 143/2006 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. V., právně zastoupený JUDr. Alešem Zemanem, advokátem se sídlem Svobodova 7, Praha 2, proti žalovanému: Finanční úřad v Šumperku se sídlem Gen. Svobody 38, Šumperk, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, č. j. 22 Ca 127/2006 - 10, t a k t o : Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, č. j. 22 Ca 127/2006 - 10, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále také „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Ostravě. Tímto usnesením krajský soud odmítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 14. 3. 2006, č. j. 35382/06/398/911. Citovaným rozhodnutím finanční úřad (dále též „žalovaný“) nevyhověl jeho reklamaci proti postupu správce daně při evidenci daně. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že pokládá výrok usnesení krajského soudu za nezákonný, neboť má za to, že je v rozporu s ustanovením § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a současně tvrdí, že mu bylo upřeno právo na soudní ochranu podle č. 36 Listiny základních práv a svobod. Porušení zákona vidí v tom, že žalovaný zkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu pouze po stránce formální a nepřihlédl k jeho skutečným právním účinkům. Dodává, že údaje v daňové evidenci neslouží pouze pro potřeby správce daně, ale mají dopad také na daňový subjekt, zejména v jeho přístupu k povolání a podnikání. V této souvislosti stěžovatel připomněl § 46 odst. 1 písm. j) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikaní (dále jen „živnostenský zákon“). Konstatuje také, že je naléhavým právním zájmem daňového subjektu, aby údaje v evidenci daní odpovídaly skutečnosti, protože jejich nesprávné vedení může mít negativní dopad na jeho subjektivní práva. Stěžovatel podotýká, že za situace, kdy správní orgán eviduje daňový nedoplatek, ale nevede o něm žádné řízení, je podání reklamace proti údajům v evidenci daní jediným opravným prostředkem, kterým se daňový subjekt může proti takovému nezákonnému počínání bránit. Domnívá se, že rozhodnutí o takto podané reklamaci je pak rozhodnutím, které závazně určuje práva a povinnosti. Stěžovatel tedy namítá, že krajský soud pochybil, když tuto skutečnost nevzal ve svém rozhodování v úvahu; navíc se krajský soud nevypořádal s okolností, zda stěžovateli nepříslušela k podání žaloby aktivní legitimace dle ust. § 65 odst. 2 s. ř. s. Odkaz krajského soudu na ust. § 70 písm. a) s. ř. s. také pokládá za zcela nepřípadný. Proto stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že při přezkoumávání předmětné reklamace proti postupu správce daně při evidenci daně vycházel z ust. § 26 odst. 2 již zrušeného zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daň z příjmu obyvatelstva“), z ustanovení § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) a stanoviska Ministerstva financí České republiky ve věci vymáhání nedoplatků některých zrušených daní tvořících daňovou soustavu ČR do 31. 12. 1992. Daňový nedoplatek tedy v souladu s ust. § 26 odst. 2 zákona o dani z příjmu obyvatelstva nezanikl, vymáhat jej lze však jen nejpozději do 10-ti let počítaných od konce zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání k dani; toto zákonné ustanovení stanoví tedy dle žalovaného časový aspekt vymáhání, nijak se ovšem nedotýká ustanovení daňového řádu o evidenci daní. Po uplynutí zákonem stanovení lhůty nelze sice daňový nedoplatek vymáhat, nezaniká ale jako takový, a proto nemohl správce daně žalobcově reklamaci vyhovět. S rozhodnutím krajského soudu o odmítnutí žaloby se proto ztotožňuje, kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout. V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že Finanční úřad v Šumperku vydal stěžovateli na základě jeho žádosti dne 31. 1. 2006 potvrzení o stavu jeho osobního daňového účtu, z nějž vyplynulo, že u stěžovatele eviduje nedoplatek na již zaniklé dani z příjmu obyvatelstva za zdaňovací období 1990 až 1992 ve výši 2 555 411,98 Kč. Proti tomuto postupu se stěžovatel ohradil reklamací, v níž namítal, že správce daně eviduje zaniklý daňový nedoplatek. Žalovaný shora citovaným rozhodnutím ze dne 14. 3. 2006 této reklamaci nevyhověl s odůvodněním, že při jejím přezkoumávání vycházel z ust. § 26 odst. 2 již zrušeného zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmu obyvatelstva, z ustanovení § 70 daňového řádu a ze shora zmíněného stanoviska Ministerstva financí ze dne 8. 4. 2005. Daňový nedoplatek v souladu s ust. § 26 odst. 2 zákona o dani z příjmu obyvatelstva nezanikl, vymáhat jej sice lze jen nejpozději do 10-ti let počítaných od konce zdaňovacího období, v němž byl poplatník povinen podat přiznání k dani, toto zákonné ustanovení stanoví tedy časový aspekt vymáhání, nedotýká se ovšem ustanovení daňového řádu o evidenci daní. Obdobně se vyjadřuje také Ministerstvo financí ve svém stanovisku s tím, že od 1. 1. 1993 nabyl účinnosti nový daňový řád, jenž stanovil lhůtu dvacetiletou, nicméně původní lhůtu desetiletou pochopitelně nelze po nabytí jeho účinnosti prodloužit. Na druhou stranu ovšem obsahuje ust. § 70 odst. 5 výjimku z této zásady, která má dle Ministerstva financí přednost před aplikací žalobcem zmíněného ust. občanského zákoníku. Platí tedy, že u daňových nedoplatků zajištěných zřízením zástavního práva k nemovitostem daňového dlužníka podle ust. § 72 daňového řádu běží lhůta třicetiletá, a to od data provedení příslušného záznamu v katastru nemovitostí. Z tohoto důvodů žalovaný reklamaci stěžovatele zamítl. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti citovanému rozhodnutí žalovaného ve věci reklamace proti postupu správce daně při evidenci daně s odůvodněním, že pokud žalovaný správce daně vystavil žalobci potvrzení o stavu jeho osobního daňového účtu, jednalo se o úkon toliko evidenční, správce daně při něm nerozhodoval o hmotných právech a povinnostech daňového subjektu, a to ani v navazujícím rozhodnutí o reklamaci. Podle názoru krajského soudu je evidence daní pouze podkladem pro případný další postup správce daně, nejedná se tedy o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., kterým by se zakládala, měnila, rušila či závazně určovala práva nebo povinnosti žalobce, a proto s ohledem také na § 70 písm. a) a § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobu v této věci odmítl jako nepřípustnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel výslovně neoznačil žádný z taxativně vymezených kasačních důvodů, obsažených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je však patrno, že se stěžovatel dovolává důvodu zakotveného v citovaném ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť namítá nezákonnost usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Podle ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva a povinnosti (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Z dikce citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že soudnímu přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční výluka. Nejvyšší správní soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou, zda mohla být rozhodnutím žalovaného o reklamaci stěžovatele zasažena jeho subjektivní hmotná práva; pokud ano, jednalo by se v tomto případě o rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, jež by soudnímu přezkumu podléhalo. Nejvyšší správní soud připomíná, že se již charakterem potvrzení o stavu osobního účtu několikrát zabýval, když např. ve svém rozhodnutí ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 2 Afs 150/2005 konstatoval, že: „Při hodnocení, zda se u konkrétního rozhodnutí o reklamaci podle § 53 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., je nutné vždy posoudit, proti jakému úkonu správního orgánu byla reklamace podána, z toho hlediska, zda se rozhodnutím o reklamaci zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti daňového subjektu. A dále Nejvyšší správní soud ve druhé právní větě dodal, že: