2 Afs 175/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 175/2006- 89 - text č. j. 2 Afs 175/2006 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti žalovaným: 1) Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 28, 2) Finančnímu úřadu pro Prahu 6, se sídlem v Praze 7, Nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, č. j. 5 Ca 249/2005 - 47, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2006, č. j. 5 Ca 249/2005  47 s e ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 8. 9. 2005, č. j. FŘ 8025/15/04, z r u š u j e a věc s e v této části v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Kasační stížnost proti výroku II. téhož rozsudku, jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 31. 12. 2001, s e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla výrokem I. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2005, č. j.: FŘ 8025/15/04, výrokem II. odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 31. 12. 2001 o konkludentním vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997. V dané věci daňový subjekt (stěžovatel) podal dne 24. 6. 1998 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 1997. Na daňovém přiznání je uveden záznam finančního úřadu o vyměření daně „§ 46 odst. 5“. Finanční úřad v Praze 6 po zjištění prodeje nemovitostí daňovým subjektem v tomto zdaňovacím období, z něhož příjem nebyl v daňovém přiznání uveden, s ním toto zjištění projednal dne 30. 7. 1998. Daňový subjekt do protokolu uvedl, že se jednalo o prodej bytu zděděného po otci, který v něm bydlel od r. 1982. Dne 23. 11. 2001 finanční úřad učinil podle § 44 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“) výzvu daňovému subjektu k podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997. Daňový subjekt k této výzvě předložil dne 7. 12. 2001 s přípisem jednak původní daňové přiznání z r. 1998 (označené jak “řádné“) s jiným (aktuálním) datem, jednak dodatečné daňové přiznání, v němž v 6. oddílu uvedl i příjem 1 700 000 Kč (spojený s výdajem 570 648 Kč) z prodeje zděděného bytu. V přípisu uvedl, že se domnívá, že prodej bytu byl od daně osvobozen, neboť otec byl i před převodem bytu z družstevního vlastnictví jeho vlastníkem a v bytě bydlel více než 5 let. Opakované původní daňové přiznání ponechal správce daně bez povšimnutí, na dodatečném daňovém přiznání učinil záznam o vyměření daně v nově přiznané výši s datem 31. 12. 2001. Žalobou se stěžovatel domáhal vyslovení nicotnosti tohoto rozhodnutí správce daně. Dne 2. 12. 2003 daňový subjekt (jeho zástupce) u správce daně nahlížel do spisu a současně s ním byl projednáván daňový nedoplatek (protokol č.j. 278006/03/006521/5998) a poté dne 5. 12. 2003 podal 2. dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období r. 1997, v němž příjem z prodeje bytu neuvedl. K tomu připojil vysvětlení, že příjem z prodeje bytu byl od daně osvobozen. Rozhodnutím Finančního úřadu ze dne 27. 1. 2004 č.j. 19940/04/006521/5998 bylo řízení ve věci podání dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1997, doručeného dne 5. 12. 2003, zastaveno podle § 27 odst. 1 písm. h) daňového řádu. Důvodem byla skutečnost, že jde o daňové přiznání na daň nižší, která již byla stanovena za použití stejných důkazů [§ 41 odst. 4 písm. d) d. ř.], zmíněno bylo současné podání opravného prostředku podle § 55b daňového řádu. V odvolacím řízení daňový subjekt namítl, že daň dosud platně dodatečně stanovena nebyla a že stávající dodatečné daňové přiznání stojí na důkazech zčásti nových, jimiž se správce daně dosud nezabýval. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 9. 2005, č. j. FŘ 8025/15 zamítl odvolání s tím, že řádným daňovým přiznáním podaným dne 24. 6.1998 a dodatečným daňovým přiznáním podaným dne 7. 12. 2001 byla daň vyměřena a doměřena podle § 46 odst. 5 daňového řádu, a to bez vytýkacího řízení. Dále žalovaný vyslovil právní názor, že byt byl odvolatelově otci převeden do vlastnictví podle zákona č. 42/1992 Sb. a nejednalo se o restituci, tedy o prodej bytu od daně osvobozený. Podání druhého dodatečného daňového přiznání označil za nepřípustné a důkazy za shodné s těmi, které byly spojeny s prvním dodatečným daňovým přiznáním. Žalobou se pak stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí o zastavení řízení. Městský soud v napadeném rozsudku k prvému žalobnímu požadavku na vyslovení nicotnosti konkludentního vyměření daně dne 31. 12. 2001 vyslovil, že vyměření daně podle § 46 odst. 5 daňového řádu v sobě spojuje fiktivní rozhodnutí o dani i fikci doručení a daňový subjekt je oprávněn proti němu podat odvolání. V daném případě takové odvolání podáno nebylo. Proto je žaloba v této části podle § 68 písm. a) s. ř. s. nepřípustná a byla odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí druhého žalovaného městský soud vyslovil, že nepovažuje konkludentní vyměření daně ze dne 31. 12. 2001 za nicotné pro nedostatek náležitostí a nepovažuje je ani za rozhodnutí podkladové ve vztahu k rozhodnutí o zastavení řízení o druhém dodatečném daňovém přiznání. Podmínky k zastavení řízení o druhém dodatečném daňovém přiznání shledal naplněnými, neboť šlo o přiznání na daň nižší, přičemž daň byla pravomocně stanovena dne 31. 12. 2001. Novým důkazním prostředkem při podání druhého dodatečného daňového přiznání měl být podle žaloby evidenční list otce žalobce, dokládající vlastnictví bytu jeho otcem přesahující dobu pěti let. Tento evidenční list však byl žalovanému předložen již 5. 11. 2001. Stejně tak tvrzení, že otec žalobce byl vlastníkem bytu již před jeho převodem, byla uplatněna v předchozím řízení. Městský soud výslovně upozornil, že není oprávněn posuzovat podmínky pro osvobození prodeje bytu od daně z příjmů, ale podmínky platnosti druhého dodatečného daňového přiznání. Zde pak shledal rozpor s ust. § 41 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Pochybení spočívající v neúplném odůvodnění rozhodnutí prvostupňového pak městský soud považoval za odstraněné žalovaným v odvolacím řízení. Žalobu v této části proto městský soud zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., neboť městský soud podle jeho názoru nesprávně posoudil právní otázku, vycházel v rozhodnutí ze skutečností, které nemají oporu ve spise a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění rozhodnutí. Obecně poukázal na Ústavu ČR a na Listinu základních práv a svobod, s nimiž musí být výkon státní správy v souladu tak, aby byly brány v úvahu i práva a oprávněné zájmy občana. Konkrétně pak každé podání občana je třeba posuzovat podle jeho obsahu a v pochybnostech se přiklonit na jeho stranu či je třeba výslovně odstranit pochybnosti o postupu státních orgánů. Ústavní principy je pak soud povinen aplikovat nad zákonem. Ve vztahu k výroku II. rozsudku městského soudu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že se domáhal vyslovení nicotnosti konkludentního rozhodnutí o vyměření daně ze dne 31. 12. 2001. Tuto nicotnost je třeba spatřovat v tom, že pro vydání konkludentního rozhodnutí nebyly splněny podmínky. Finanční úřad vydal toto rozhodnutí poté, co vytkl stěžovateli nesprávnost daňového přiznání za rok 1997, a poté, co žalobce podal současně dvě rozdílná daňová přiznání a sdělil důvody, proč tak činí. K důvodům nicotnosti pak dále odkazuje na žalobu. Soud se před odmítnutím žaloby v této části vůbec nezabýval okolnostmi vydání konkludentního rozhodnutí, zejména nevzal v úvahu, že výzvou ze dne 7. 11. 2001 bylo zahájeno vytýkací řízení podle § 43 daňového řádu. Tuto výzvu je třeba posuzovat podle jejího obsahu bez ohledu na užitá ustanovení zákona. V průběhu vytýkacího řízení je vyloučeno konkludentní vyměření daně. Mimo to stěžovatel podal dvě různá daňová přiznání, vysvětlil proč tak činí a z toho správce daně nemohl dovozovat, že jen jedním z dodatečných daňových přiznání projevil svou vůli. Správce daně měl odstranit rozpor mezi těmito daňovými přiznáními rozhodnutím nikoli konkludentním. Vzhledem k tomu, že se soud s těmito skutečnostmi zjevnými ze spisu i z žaloby nevypořádal, je třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Přes zdánlivou správnost odmítnutí žaloby v této části se nemůže stěžovatel s postupem soudu ztotožnit. Výslovně ve svém podání ze dne 7. 12. 2001 uvedl, že považuje za správné své první řádné daňové přiznání, a že nemohl předpokládat, že o do