3 Ads 13/2006 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 13/2006- 34 - text č. j. 3 Ads 13/2006 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobkyně Z. F., zastoupené JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zámecké 457/5, proti žalovanému Krajskému úřadu Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 2005, č. j. 40 Cad 165/2004 - 16, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n z a p l a t i t žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 386,75 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce JUDr. Víta Vohánky. O d ů v o d n ě n í : Prvoinstančním správním rozhodnutím č.j. 2257/4/LTA-1/2, ze dne 1. 7. 2004 zamítl Úřad práce v L. žádost žalobkyně o dávku státní sociální podpory – příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2004 s odůvodněním, že nesplňuje jednu z podmínek poskytnutí příspěvku, neboť k žádosti nedoložila doklad prokazující nájemní vztah k bytu v domě č.p. 438/6 v K. ul. v L. Žalovaný rozhodnutím č.j. SV/98708/04, ze dne 7. 9. 2004 podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský soud k žalobě žadatelky obě správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu prvního stupně k dalšímu řízení. Při svém rozhodování vycházel z následujícího skutkového stavu: Žalobkyně požádala dne 9. 6. 2004 na předepsaném formuláři o příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2004. K žádosti přiložila doklad o výši čtvrtletního příjmu, výpis z rozsudku Okresního soudu v L. o rozvodu manželství, dohodu o podmínkách bydlení ve služebním bytě ze dne 26. 6. 2003, potvrzení o změně místa trvalého pobytu ze dne 21. 7. 2003, kopii rodného listu syna J. J. V., sdělení Městského úřadu L. ze dne 20. 7. 2004 dokládající, že děti žalobkyně Z. C. a J. J. V. jsou hlášeni k trvalému pobytu v ul. K. 438/6 v L. Rozhodnutím Úřadu práce v L., odboru státní sociální podpory, ze dne 1. 7. 2004 byla žádost žalobkyně zamítnuta s odůvodněním, že není vlastníkem bytu, byt neužívá na základě nájemní smlouvy a s ohledem na služební charakter bytu zde nevznikl ani společný nájem bytu manžely. Byt žalobkyně užívá pouze na základě dohody o podmínkách bydlení ve služebním bytě. Nesplňuje proto podmínku stanovenou v ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon č. 117/1995 Sb.“). Podané odvolání žalobkyně Krajský úřad Ústeckého kraje rozhodnutím ze dne 7. 9. 2004 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Z předložených listinných materiálů vzal krajský soud za prokázané, že žalobkyně za trvání manželství užívala služební byt v ul. A. M. 23 v L. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nikdy nebyla ve služebním poměru, usoudil krajský soud, že uvedený byt byl bytem vojenským a byl přidělen jejímu manželovi. Tomu také vzniklo právo osobního užívání bytu, nyní nájmu, a od tohoto práva bylo právo bydlení žalobkyně odvozeno. Nemohlo tedy vzniknout ani právo společného nájmu k bytu. Po rozvodu manželství přidělil pronajímatel (S. v. b. f. P.) žalobkyni byt v ul. K. v L. jako byt náhradní a uzavřel s ní Dohodu o podmínkách bydlení ve služebním bytě. Takto bylo řešeno tzv. právo na bydlení žalobkyně, která již nemá dispoziční oprávnění příslušející nájemci bytu, má však základní práva a povinnosti nájemce bytu. Krajský soud dospěl k závěru, že žalobkyně nepochybně užívá byt oprávněně, a to na základě dohody analogicky splňující náležitosti nájemní smlouvy, a splňuje proto podmínku stanovenou v ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou a nejedná se tedy o bytové provizorium. Byt nebyl žalobkyni přidělen jako přístřeší po soudním vyklizení pro hrubé porušení povinností apod. Byla-li za těchto okolností žádost žalobkyně zamítnuta, představuje takový postup výrazné zkrácení na jejích právech. Krajský soud proto zrušil správní rozhodnutí obou stupňů a věc vrátil Úřadu práce v L. k dalšímu řízení. Přitom jej zavázal v rozsudku vysloveným právním názorem a uložil mu o nároku žalobkyně po posouzení dalších náležitostí ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. znovu rozhodnout. Rozsudek soudu napadl žalovaný kasační stížností. Jako důvod uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Podle ust. § 68 odst. 1 písm. h) zákona č. 117/1995 Sb. musí žádost o dávku obsahovat mimo jiné doklad o tom, že byt je užíván na základě nájemní smlouvy, nebo na základě vlastnictví k nemovitosti, jde-li o žádost o příspěvek na bydlení. Žalobkyně předložila správnímu orgánu Dohodu o podmínkách bydlení ve služebním bytě dle ust. § 713 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Podle tohoto ustanovení jsou řešeny případy, kdy ve služebním bytě či bytě zvláštního určení zůstanou bydlet osoby, které své právo odvozovaly od uživatele. K této situaci dochází proto, že dle ust. § 709 občanského zákoníku se na uvedené byty nevztahují ust. § 703 až 708 citovaného zákona. Ust. § 713 řeší přidělení náhradního bytu. Jedná se tedy o tzv. právo na bydlení, svědčící těm, na které nedopadá režim § 706 občanského zákoníku. Titulem užívání tedy není nájemní poměr. Z uvedených důvodů nelze žalobkyni považovat za nájemce předmětného bytu a není tudíž splněna podmínka nároku na dávku podle ust. § 24 zákona č. 117/1995 Sb. Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byl jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek ve smyslu ust. § 107 s. ř. s., neboť je sporné, zda by nové řízení o žádosti žalobkyně nebylo za daného stavu věci – tj. bez konečného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – v rozporu s veřejným zájmem. V replice ke kasační stížnosti ze dne 16. 1. 2006 vyjádřila žalobkyně přesvědčení, že restriktivním výkladem správních orgánů byla zkrácena na svých právech, neboť podmínky ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. splňuje. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, tak jak byl zjištěn krajským soudem, stěžovatel nijak nezpochybnil a Nejvyšší správní soud jej považuje za dostatečně zjištěný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti. O stížních námitkách uvážil Nejvyšší správní soud takto: Dle názoru Nejvyššího správního soudu je v daném případě nutno vycházet především z účelu a smyslu zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Tímto je primárně pomoc rodinám s nezaopatřenými dětmi, podmíněná u části dávek (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení) zákonem stanovenou hranicí výše příjmů, odvozenou od částek životního minima. Určující podmínkou pro přiznání nároku na tyto dávky je tedy příjmová situace v rodině. Všechny ostatní podmínky je nutno považovat za doplňující. Jejich úkolem je ověřit okolnosti významné pro rozhodnutí o té které dávce státní sociální podpory. V případě příspěvku na bydlení jsou těmito okolnostmi zejm. skutečnost, že rodině žádající o dávku reálně vznikají náklady na bydlení v bytě, ve kterém jsou její členové hlášeni k trvalému pobytu. Dle ust. § 24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb. je oprávněnou osobou vlastník nebo nájemce bytu. Podle ust. § 24 odst. 2 citovaného zákona se za nájemce bytu považují oba manželé, jde-li o společný nájem bytu manžely podle zvláštního právního předpisu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 117/1995 Sb. bude mít nárok na příspěvek na bydlení každý, kdo má příjem nepřevyšující stanovenou částku, a to bez ohledu na to, v jakém bytě bydlí, tj. zda jde o byt obecní, družstevní, v osobním vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě. Pro nárok na příspěvek na bydlení bude podmínkou, že v rozhodném období bylo řádně uhrazeno nájemné a zaplacena úhrada dalších plnění poskytovaných s užíváním bytu, popř. zaplacena za předchozí kalendářní rok daň z nemovitosti, půjde-li o vlastníka bytu nebo domu. Podle ust. § 713 občanského zákoníku jestliže služební byt po smrti nájemce nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 706 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt. To platí i v případě, jestliže nájemce služebního bytu opustí trvale společnou domácnost. V odůvodněných případech soud může rozhodnout, že stačí náhradní byt o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popřípadě i byt mimo obec, než je vyklizovaný byt nebo náhradní ubytování. Situace, kdy je byt v souladu se zákonem užíván v době po