4 Ads 46/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 46/2006- 226 - text č. j. 4 Ads 46/2006 - 226 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: S. M., zast. JUDr. Vítězslavem Novákem, advokátem, se sídlem Šumperk, Zábřežská 27, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1997, č. j. 2 Cao 260/96 – 116, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Advokátovi JUDr. Vítězslavu Novákovi, se sídlem Šumperk, Zábřežská 27, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 1600 Kč , která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 3. 1993, č. X, byl žalobci (dále „stěžovatel“) odňat žalovanou od 2. 4. 1993 plný invalidní důchod podle § 96 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a současně mu byl od tohoto data přiznán podle § 37 téhož zákona již jen částečný invalidní důchod ve výši 1579 Kč měsíčně s odůvodněním, že podle posudku Posudkové komise Okresní správy sociálního zabezpečení v Šumperku (dále jen „OSSZ“) není stěžovatel nadále invalidní, ale jen částečně invalidní. Současně s odnětím invalidního důchodu bylo stěžovateli od téhož data odňato podle § 172 odst. 1 téhož zákona výchovné na tehdy nezletilé děti P. a L. M.. Proti tomuto rozhodnutí žalované podal stěžovatel včas opravný prostředek, v němž zejména namítal, že invalidní důchod mu byl přiznán vzhledem ke dvěma těžkým duševním chorobám, přičemž na jeho zdravotním stavu se od doby přiznání dávky nic nezměnilo a není zde tedy důvod pro její odnětí. Navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí, neboť dovozoval nepřetržité plnění podmínek nároku na plný invalidní důchod. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 6. 1996, č. j. 18 Ca 131/93 – 57, rozhodnutí žalované potvrdil, neboť po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel ke dni vydání napadeného rozhodnutí, tj. 25. 3. 1993, již nebyl plně invalidní ve smyslu § 29 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., byť se u něho nadále jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který byl bezpečně prokázán již k datu 30. 10. 1978. Pro tento dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav byl nadále pouze částečně invalidní podle § 37 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., neboť byl schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na psychické schopnosti a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesne. Nebyl tudíž schopen vykonávat své dosavadní zaměstnání strojvedoucího Ostravsko - karvinského revíru, oddělení dopravy. Krajský soud vycházel především z posudků Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR (dále jen PK MPSV) s pracovištěm v Hradci Králové ze dne 15. 2. 1994, 2. 3. 1994 a 6. 4. 1994, z nichž zjistil, že u stěžovatele se jedná o paranoidní schizofrenii v dlouhodobé remisi, bez léčby s lehkým defektem osobnosti. Tato skutečnost byla objektivizována dostupnou zdravotní dokumentací ošetřujícího lékaře a psychiatrickým vyšetření MUDr. K. z Nemocnice s poliklinikou Zábřeh ze dne 6. 10. 1992. Takto bylo zjištěno paranoidní nastavení, malá spontaneita projevu, hypobulie, katedhymní myšlení, pokles energetického potenciálu a intenční aktivity, se zjevně narušenou sociabilitou. Komise vycházela z obsáhlé posudkové dokumentace, když stěžovatel se k dalšímu lékařskému psychiatrickému vyšetření přes opakované výzvy nikdy nedostavil; léky vysadil již 4 roky před jednáním komise. Dovodila, že při zjištěném zdravotním stavu je stěžovatel schopen vykonávat běžné dělnické práce na plný pracovní úvazek s využitím původní kvalifikace mechanika a opraváře kolejových vozidel v dílně (nikoliv v kolejišti), běžné manuelní práce, např. jako údržbář, skladník, pracovník v nádvorní četě a podobně. Je předpoklad, že výkonem těchto zaměstnání nebude docházet k podstatnému zhoršování zdravotního stavu a zároveň bude splněna podmínka podstatného poklesu výdělku. Do doporučených zaměstnání může stěžovatel dojíždět. Proto posudková komise dospěla k závěru, že stěžovatel není invalidní podle § 29 odst. 2 zák. č. 100/1988 Sb., a je částečně invalidní podle § 37 odst. 2 téhož zákona v platném znění, protože pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je schopen vykonávat jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na psychické schopnosti a v důsledku toho jeho výdělek podstatně poklesl. Není však částečně invalidní podle § 37 odst. 3 uvedeného zákona, neboť dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav mu značně neztěžuje obecné životní podmínky ve smyslu přílohy č. 2 k vyhlášce č. 149/1988 Sb. (o provádění sociálního zabezpečení) v platném znění. Krajský soud vycházel dále též z doplňujícího posudku téže posudkové komise ze dne 22. 11. 1994, který byl vyžádán k ověření předpokladu zhoršeného zdravotního stavu stěžovatele. Z tohoto posudku vyplynulo, že v psychiatrické léčebně v Českém Šternberku, kam byl stěžovatel doporučen k hospitalizaci odborným psychiatrem MUDr. K., stěžovatel léčen nebyl – k léčbě se nedostavil. Ošetřující lékař stěžovatele MUDr. K. (zdravotní středisko Dubicko) sdělil, že po psychiatrické stránce nedošlo k podstatnému zhoršení zdravotního stavu stěžovatele; ten se lékařům vyhýbá a léčí se sám dle vlastního uvážení. Komise uzavřela, že z tohoto důvodu nemůže objektivně prokázat zhoršení zdravotního stavu stěžovatele a setrvává proto na obsahu i závěru svého posudku ze dne 6. 4. 1992 v plném rozsahu. Krajský soud rovněž vycházel z posudku Posudkové komise MPSV ČR, pracoviště v Ostravě ze dne 30. 4. 1996, z něhož vyplynulo, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav posuzovaného se rozvíjel ponenáhlu, s prvními příznaky paranoidity od rozvodu v roce 1977, bezpečně byl prokázán znaleckým posudkem primáře MUDr. F. Š. a prim. MUDr. B. ze dne 30. 10. 1978, který byl vypracován pro vyšetřovatele VB Karviná (citován v posudku prim. MUDr. N. a prim. MUDr. B. pro Okresní prokuraturu, oddělení vyšetřování Šumperk, ze dne 24. 8. 1986). Posudková komise se shodla v závěru s posudkem PK MPSV s pracovištěm v Hradci Králové, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nebyl stěžovatel schopen výkonu dosavadního zaměstnání strojvedoucího OKR – doprava. Krajský soud měl rovněž k dispozici rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 1987, sp. zn. Nc 1565/86, z něhož zjistil, že stěžovatel byl omezen v právní způsobilosti tak, že byl schopen samostatně činit veškeré právní úkony, kromě právních úkonů v oblasti pracovněprávní, kde není schopen samostatně uzavírat pracovní smlouvy a vykonávat zaměstnání, v němž by odmítnutí příkazu z chorobných příčin mohlo vést k ohrožení vlastního nebo cizího zdraví nebo ke značným hmotným škodám. Z usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 7. 6. 1994 sp. zn. P 335/88 rovněž zjistil, že tento soud podle § 81 občanského soudního řádu zahájil řízení o změnu omezení způsobilosti k právním úkonům, případně o zbavení způsobilosti k právním úkonům stěžovatele. Z tohoto důvodu také ustanovil stěžovateli opatrovníka – pracovnici Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud v Ostravě se pak ztotožnil se závěry podaných posudků a uzavřel, že stěžovatel v době vydání napadeného rozhodnutí již nebyl plně invalidní a žalovaná tudíž nepochybila, když svým rozhodnutím stěžovateli invalidní důchod odňala, přičemž ve vztahu k dosavadnímu zaměstnání stěžovatele, za které považoval strojvedoucího OKR – dopravy uvedl, že doporučená zaměstnání údržbář, skladník, pracovník v nádvorní četě či dělník s využitím původní kvalifikace mechanika a opraváře kolových vozidel v dílně (nikoliv v kolejišti), nejsou zaměstnáními nepřiměřenými významu dosavadnímu zaměstnání. Ve včas podaném odvolání proti tomuto rozsudku stěžovatel především namítal, že jeho zdravotní stav a pracovní schopnost nebyly správně posouzeny, posudková komise s ním nejednala (požadoval výslech členů komise) a dále uvedl, že je strojvedoucím z povolání s vysokou odborností doloženou technickými diplomy, takže doporučená zaměstnání jsou zcela nepřiměřená významu zaměstnání dosavadního. Vytýkal soudu, že odmítl provést řadu jím předložených důkazů a dále žádal, aby skutečnosti obsažené v rozsudku ohledně jeho osoby byly prokázány před soudem, neboť nikdy žádnou duševní chorobou netrpěl, ale byl zmrzačen lékařskými zásahy nařízenými soudem. Vytýkal soudu též celou řadu procesních pochybení a dovozoval, že mu nadále náleží invalidní důchod. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 1997, č. j. 2 Cao 260/96 – 116, napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť jej shledal věcně správným a zákonným; krajský soud učinil ve věci správná a dostatečná zjiště