4 Ads 29/2004 — Nejvyšší správní soud

4 Ans 4/2006- 78 - text č. j. 4 Ans 4/2006 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. R. R., proti žalovanému: Úřad práce v Olomouci, se sídlem Olomouc, Vejdovského 4, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2006, č. j. 22 Ca 320/2004 - 40, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2006, č. j. 22 Ca 320/2004 – 40, s e ve výrocích označených I., II., III. a V., zrušuje. Současně se rozhoduje tak, že se návrh žalobce podaný u Krajského soudu v Ostravě dne 19. 7. 2004 odmítá a věc s e p o s t u p u j e k vyřízení tohoto návrhu Ministerstvu práce a sociálních věcí. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení před Krajským soudem v Ostravě, ani na náhradu nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se u Krajského soudu v Ostravě domáhal podáním označeným jako „žaloba proti nečinnosti správního orgánu“, aby soud uložil žalovanému (dále též „stěžovatel“) povinnost zařadit jej do evidence uchazečů o zaměstnání a dále povinnost vydat rozhodnutí ve věci hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Krajský soud podání žalobce posoudil podle jeho obsahu jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu podle § 82 s. ř. s. a jako žalobu proti nečinnosti správního orgánu podle § 72 s. ř. s. Při posouzení podání jako žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu vyšel z toho, že se žalobce ve svém podání domáhal, aby byl opět zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání, tedy aby byl obnoven stav před tímto zásahem. Při posouzení téhož podání jako žaloby proti nečinnosti správního orgánu vyšel krajský soud ze závěru, že se žalobce svým podáním domáhal též, aby stěžovatel vydal rozhodnutí o poskytnutí hmotného zabezpečení. Vycházeje z těchto úvah, krajský soud poté rozsudkem ze dne 13. 3. 2006, č. j. 22 Ca 320/2004 – 40, rozhodl, že žalovaný je povinen obnovit stav před nezákonným zásahem, spočívající v „oznámení o stornování evidence na úřadu práce“ přípisem ze dne 19. 5. 2004, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, dále že žalovaný je povinen vydat rozhodnutí ve věci hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání na základě žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 5. 5. 2004, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň uložil žalovanému zaplatit žalobci náklady řízení a rozhodl o odměně soudem ustanovené zástupkyni žalobce. Podle odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo v řízení před soudem zjištěno, že žalobce byl dne 5. 5. 2004 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a následně dne 19. 5. 2004 byl neformálním přípisem žalovaného (stěžovatele) označeným jako „oznámení o stornování evidence na úřadu práce“ z této evidence vyřazen. Dále bylo zjištěno, že do rozhodnutí soudu stěžovatel nevydal rozhodnutí o přiznání hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Krajský soud konstatoval, že o těchto skutkových okolnostech nebylo mezi účastníky řízení sporu. Spornou otázkou bylo, zda stěžovatel byl oprávněn, resp. povinen o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání vydat rozhodnutí s náležitostmi uloženými správním řádem. Stěžovatel v posuzované věci tvrdil, že žalobce od samého počátku nesplňoval jednu z podmínek pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to podmínku, že není v pracovním nebo obdobném vztahu podle § 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. Krajský soud dále uvedl, že při posouzení případu vyšel z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2004, č. j. 6 Ans 1/2003 – 101, (publ. pod č. 652/2005 Sb. NSS), zejména ze zde uvedeného názoru, že právní úprava účinná do 30. 9. 2004 neumožňovala za situace, kdy uchazeč o zaměstnání nevyhovoval podmínce, že není v pracovním nebo obdobném vztahu, vyřadit jej z evidence. Pokud tak stěžovatel učinil, a to neformálním přípisem, jedná se o nezákonný zásah, a proto krajský soud v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 s. ř. s. uložil žalovanému povinnost obnovit stav před nezákonným zásahem. Dále krajský soud konstatoval, že za situace, kdy do 7 dnů od podání žádosti o zprostředkování zaměstnání nebylo stěžovateli zprostředkováno vhodné zaměstnání ani zabezpečena možnost rekvalifikace, bylo povinností žalovaného podle § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 9/1991 Sb. vydat rozhodnutí o přiznání či nepřiznání hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že tak žalovaný neučinil, shledal soud žalobu proti nečinnosti důvodnou. Proti rozsudku Krajského osudu v Ostravě ve výrocích I. (o povinnosti stěžovatele obnovit stav před nezákonným zásahem spočívajícím v „oznámení o stornování evidence na úřadu práce“ přípisem ze dne 19. 5. 2004, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku) a II. (o povinnosti stěžovatele vydat rozhodnutí ve věci hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání na základě žádosti o zprostředkování zaměstnání ze dne 5. 5. 2004, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku) podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Proti rozsudku ve zbývajících výrocích III. (povinnost žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení), IV. (určení odměny právní zástupkyni žalobce) a V. (Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení) podal stěžovatel kasační stížnost pro případ, že bude kasační stížnosti proti rozsudku ve výrocích I. a II. vyhověno. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ans 1/2003 – 101, na které v odůvodnění rozsudku poukázal krajský soud, řešilo sice obdobnou, ale nikoliv totožnou otázku jako v posuzovaném případě. Tato zásadní rozdílnost spočívá v tom, že zmíněné rozhodnutí řešilo otázku vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání v případě, kdy evidence na úřadu práce legálně vznikla a úřad práce ji ukončil na základě zjištěných skutečností, zatímco v posuzovaném případě se jedná o nezařazení občana do evidence uchazečů o zaměstnání pro absenci podmínek presumovaných ust. § 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. Dle názoru stěžovatele nelze zaměňovat situaci, kdy má dojít k ukončení evidence v registru uchazečů o zaměstnání na základě skutečnostní vzešlých z vůle uchazeče o zaměstnání, s důvody, kdy k ukončení evidence má dojít z podnětu spočívajícího v porušení povinností plynoucích z vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání ( § 7 odst. 3 zákona č. 1/1991 Sb.). Pouze v těchto případech pak nastupuje rozhodovací pravomoc úřadu práce jako správního orgánu. Překážka zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání uvedená v ust. § 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., existovala u žalobce od samého počátku, tj. ode dne kdy byla podána žádost o zprostředkování zaměstnání, což stěžovatel zjistil po podání žádosti. Zdůraznil, že úřad práce nemá v okamžiku podání žádosti o zprostředkování zaměstnání možnost ověřit, zda u žadatele skutečně neexistuje překážka evidence v evidenci uchazečů o zaměstnání a je v tomto směru odkázán na čestné prohlášení žadatele. Připustil, že zákon č. 1/1991 Sb., neobsahoval právní úpravu pro úřady práce, jak mají postupovat v případě, kdy skutečnost neslučitelná s vedením v evidenci uchazečů o zaměstnání, zde existovala od samého počátku, přesto však byly úřady nuceny na tuto situaci reagovat, ačkoli jím to zákon neukládal. Činily tak neformálním přípisem, že žadatelé nejsou považování za uchazeče o zaměstnání. Dle názoru stěžovatele, by krajský soud rozhodnutím navodil absurdní stav, kdy po něm požaduje, aby obnovil zjevně protiprávní stav. Dále pak stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2005, č. j. 4 Ads 29/2004 – 30, ve kterém dle názoru stěžovatele uvedený soud dospěl ke stejným závěrům jako stěžovatel v typově totožné věci jako v posuzovaném případu. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatel současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek. Návrh na přiznání odkladného účinku odůvodnil tím, že výkon rozhodnutí krajského soudu by pro něj znamenal nenahraditelnou újmu, spočívající ve vyvolání protiprávního stavu a na jeho základě přiznání řady práv majetkové hodnoty žalobci z veřejných finančních prostředků (přiznání hmotného zabezpečení, úhrady sociálního a zdravotního pojištění za žalobce z titulu jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání) bez možnosti nebo s možností, která je v hrubém nepoměru s těmito majetkovými právy žalobce, jejich vrácení stěžovateli, přičemž přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nemůže nepřiměřeným způsobem dotknout nabytých práv třetích osob, ani není v rozporu s veřejným zájmem. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ke dni podání žádosti o zařazení do evidence uchazečů do zaměstnání splnil veškeré požadavky stanovené zákonem č. 1