4 As 80/2006 — Nejvyšší správní soud

4 As 80/2006- 85 - text č. j. 4 As 80/2006 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: P., s. p., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Praha 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Č., a. s., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 10 Ca 207/2005 - 61, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků řízení s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) se podanou kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 10 Ca 207/2005 - 61, kterým bylo na základě žalobcem podané žaloby vysloveno, že rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. května 2005, č. j. 6/2005-230-VPL/3, a rozhodnutí Státní plavební správy (pobočka D.) ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 3008/DC/04, jsou rozhodnutími nicotnými. Posledně označeným rozhodnutím byl podle § 6 odst. 2, § 38 odst. 1, § 40 zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen “zákon o vnitrozemské plavbě“) vydán z moci úřední souhlas osobě zúčastněné na řízení (Č., a. s.) s provozem veřejného přístavu D. a současně jím byly v odstavci A) provozovateli Č., a. s., jakožto provozovateli pozemní části přístavu a v odstavci B) žalobci (P.), jakožto provozovateli vodní části přístavu stanoveny podmínky, za kterých lze tento přístav provozovat. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím stěžovatele ze dne 9. května 2005, č. j. 6/2005-230-VPL/3. Včas podanou žalobou brojil žalobce proti označeným správním rozhodnutím. Uvedl, že v rozhodnutí jsou mu ukládány povinnosti nad rámec zákona o vnitrozemské plavbě, neboť zákon neopravňuje Státní plavební správu k zahájení řízení o podmínkách provozování přístavu z vlastního podnětu, a řízení je tak třeba považovat za řízení návrhové; odkázal na znění § 6 odst. 2 označeného zákona. Dovozoval nicotnost označeného rozhodnutí. Požadoval zrušení napadaného rozhodnutí stěžovatele a vrácení věci k dalšímu řízení. Požádal i o přiznání odkladného účinku žalobě. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2005, č. j. 10 Ca 207/2005 – 29, nebyl žalobě přiznán odkladný účinek. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2006, č. j. 10 Ca 207/2005 - 61, byla vyslovena nicotnost rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. května 2005, č. j. 6/2005230VPL/3, jakož i rozhodnutí Státní plavební správy (pobočka D.) ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 3008/DC/04. Nicotnost označených rozhodnutí postavil Městský soud v Praze na tom, že zákon o vnitrozemské plavbě v přechodných ustanoveních (§ 51) neupravuje právní vztahy týkající se přístavů, které byly zřízeny a provozovány před jeho účinností a je tedy třeba otázku zřízení a provozování přístavů posuzovat jednotně, a to jak ve vztahu k přístavům zřízeným a provozovaným před účinností zákona o vnitrozemské plavbě, tak za účinnosti tohoto zákona. Ustanovení § 6 odst. 2 označeného zákona, ze kterého státní plavební správa v napadeném rozhodnutí odvozuje svou pravomoc, přitom nelze podle soudu vyložit jinak, než že souhlasu plavebního úřadu musí předcházet úkon jiného subjektu, jímž je návrh o takový souhlas usilující. Teprve na základě kvalifikovaného návrhu, může správní orgán stanovit podmínky, za nichž lze provozovat přístav. Městský soud uvedl, že se neztotožnil s argumentací správního orgánu, že v rámci stanovení podmínek k provozování přístavu musí být určen i subjekt odpovědný za zabezpečení provozu v přístavu, který nese příslušné zákonné povinnosti, a že správní orgán je nadán z moci úřední rozhodnout a určit provozovatele a stanovit mu podmínky. Naopak podle soudu teprve subjektu žádajícímu o oprávnění provozovat konkrétní přístav, může správní orgán takový souhlas vydat, resp. i stanovit podmínky, za nichž je oprávněn přístav provozovat. Správce vodní cesty (ustanovení § 5 zákona o vnitrozemské plavbě) nelze ztotožnit s provozovatelem přístavu, a to ani s poukazem na přílohu I., bod 6. zákona o vnitrozemské plavbě, v níž jsou uvedeny součásti vodní cesty. Stejně tak městský soud dovodil, že provozovatelem přístavu může být pouze jedna osoba, a to z důvodu, že zákon o vnitrozemské plavbě používá singulár a nikoliv plurál, viz § 7 tohoto zákona, kde se mluví o povinnostech provozovatele přístavu, jakož i z důvodu, že souhlas ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě může Státní plavební správa dát pouze ke zřízení a provozování přístavu jako celku, nikoli tedy jen jeho části, ať již vodní části či pozemní části. S odkazem na uvedené pak městský soud uzavřel, že státní plavební správa v rozporu s ustanovením § 6 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě zahájila předmětné správní řízení z vlastního podnětu a v rozporu s tímto ustanovením určila dva provozovatele přístavu, jimž uložila v rozhodnutí uvedené povinnosti, čímž překročila svou pravomoc správního orgánu, kterou má zákonem ke stanovení podmínek zřízení a provozování přístavu, což je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR. Městský soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Státní plavební správy bylo vydáno správním orgánem, aniž by tento orgán měl pravomoc takové rozhodnutí vydat, jde o rozhodnutí nicotné, a ačkoliv žalobce navrhoval v žalobě, aby Městský soud v Praze rozsudkem vyslovil nicotnost rozhodnutí toliko ve vztahu k výroku rozhodnutí označenému pod písmenem B), soud vyslovil nicotnost rozhodnutí jako celku, neboť vada vyvolávající nicotnost napadeného rozhodnutí se týká rozhodnutí jako celku a z povahy věci vyplývá, že nelze výrok pod písmenem B) oddělit, přičemž zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí vadami vyvolávající jeho nicotnost, pak vysloví rozsudkem nicotnost i bez návrhu [ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen (s. ř. s.)]. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasnou kasační stížnost, a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Naplnění označeného důvodu spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí správního orgánu vydaná podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů, nelze prohlásit na nicotná, k čemuž odkázal na ustanovení § 182 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „nový správní řád). Naplnění označeného stížnostního důvodu spatřoval stěžovatel i v tom, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku stran provozování přístavu toliko jednou osobou, neboť opomenul ustanovení § 23 odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě, které ukládá provozovateli pozemní části veřejného přístavu povinnosti, přičemž k tomu, aby bylo zřejmé, kdo je provozovatelem pozemní části veřejného přístavu a adresátem těchto povinností, je třeba provozovatele určit; jiný způsob určení provozovatele pozemní části veřejného přístavu než podle § 6 odst. 2 zákona však podle stěžovatele nepřipadá v úvahu. Stěžovatel doplnil, že za situace, kdy by zákon umožňoval určení pouze jediného provozovatele veřejného přístavu, odpovědného za provoz vodní i pozemní části veřejného přístavu, nemohl by obsahovat institut „provozovatele pozemní části veřejného přístavu“ včetně určení zákonných povinností pouze tomuto subjektu a nikoliv subjektu odpovědnému za provoz vodní části veřejného přístavu. Podle názoru stěžovatele se rovněž nelze domnívat, že zákonodárce nepočítal se zákonným postupem pro určení provozovatele pozemní části veřejného přístavu. Argumentoval i tím, že v případě aplikace označeného soudního výkladu, je nemožné aplikovat ustanovení § 23 odst. 4 zákona; odkázal na Regionální úmluvu o radiotelefonní službě na vnitrozemských vodních cestách, resp. vyhlášku č. 138/2000 Sb. Stejně tak je podle stěžovatele třeba na označené ustanovení (§ 23 odst. 4 zákona o vnitrozemské plavbě) nahlížet jako na ustanovení speciální k obecnému ustanovení (§ 6 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě), z čehož plyne, že interpretace městského soudu by se tak uplatnila pouze ve vztahu k neveřejným přístavům, avšak u přístavů veřejných by bylo možné určit provozovatele postupem podle § 6 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě. Závěrem stěžovatel konstatoval, že jestliže se podle § 6 odst. 2 zákona o vnitrozemské plavbě nestanoví výlučná dispozice účastníka řízení k zahájení řízení podle tohoto ustanovení zákona, je možné dovodit, že zahájit řízení může jak jeho účastník, tak i správní orgán z vlastního podnětu. Odkazem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.