4 As 9/2006 — Nejvyšší správní soud

4 As 9/2006- 60 - text č. j. 4 As 9/2006 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci: V. A. T., s. r. o., zast. JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60, adresa pro doručování: Přerov, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2005, č. j. 22 Ca 417/2004 – 29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 6. 8. 2004, č. j. OSR/2300/04-SŘ/1478/Ur, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Přerov ze dne 8. 4. 2004, č. j. SÚ-582/2004-Pí, kterým tento správní orgán prvního stupně jako stavební úřad podle ustanovení § 106 odst. 3 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen „stavební zákon“) uložil žalobci pokutu ve výši 50 000 Kč za to, že nejméně od 24. 11. 2003 do 25. 2. 2004 užíval bez kolaudačního rozhodnutí stavbu letištní haly – hangáru na pozemku parc. č. 6900/922 v kat. ú. P. (dále jen „ stavba hangáru“) pro parkování letadel. Zároveň citovaným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včas žalobu, v níž zdůraznil, že on sám nikdy nečinil spornou skutečnost spočívající v užívání stavby hangáru bez povolení, tedy že formálně naplnil všechny znaky skutkové podstaty jiného správního deliktu podle § 106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona. Namítl však, že existují okolnosti vylučující protiprávnost jeho jednání. Ty spatřoval jednak v existenci dobré víry a krajní nouze, a to z následujících důvodů. Původním vlastníkem stavby hangáru byla společnost O., spol. s r. o., které stavební úřad v Přerově vydal povolení k předčasnému užívání stavby (časově omezené do 31. 12. 2001). Po prohlášení konkurzu na tuto společnost uzavřel správce konkurzní podstaty společnosti O., spol. s r. o., JUDr. P. nájemní smlouvu se společníkem žalobce Ing. P. N.. Poté byl tento objekt vydražen obchodní společností P., spol. s r. o., se sídlem v B., se kterou uzavřel žalobce nájemní smlouvu dne 30. 12. 2002, přičemž v této nájemní smlouvě pronajímatel – P., spol. s r. o., prohlásil, že nemovitost je způsobilá k užívání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti byl žalobce v dobré víře, že pronajatá nemovitost má vydáno povolení k dočasnému užívání stavby před její kolaudací, „resp. nic nenasvědčovalo skutečnosti, že nemovitost podmínky pro její užívání nesplňuje“. O tom, že výše uvedené povolení k předčasnému užívání stavby nebylo prodlouženo a zmíněné prohlášení obsažené v nájemní smlouvě bylo zřejmě nepravdivé, se žalobce dověděl až poté, co původní pronajímatel společnost P., spol. s r. o., převedl nemovitost na další obchodní společnost A., s. r. o., se sídlem U. H., S. 573, přičemž tato společnost se opakovaně pokusila protiprávně ukončit nájemní vztah. Obě uvedené nájemní smlouvy obsahovaly ustanovení, ve které pronajímatelé prohlašují, že předmět nájmu je způsobilý k užívání. Tato skutečnost zejména vyplývá z článku IV. smlouvy uzavřené mezi žalobcem a společností P., spol. s r. o., dne 30. 12. 2002, podle kterého „převzetí objektu nájemcem bylo provedeno současně v rámci převzetí pronajímatelem při koupi aukcí a to v rozsahu nedokončené stavby se závadami (zatékání) a se souhlasem k užívání (příloha č. 2 doklady o prodeji a předání)“. Přes výše uvedené skutečnosti svědčící o dobré víře žalobce dospěl žalovaný v rozhodnutí o odvolání k nelogickému závěru, podle kterého byl pan P. N. jako pozdější společník žalobce, který uzavřel první ze dvou výše uvedených smluv, tj. se správcem konkurzní podstaty úpadce O., spol. s r. o., seznámen podle článku IV. této smlouvy se stavem pronajímaných prostor, přičemž podle článku IV. a V. druhé nájemní smlouvy ze dne 30. 12. 2002 uzavřené žalobcem (jejímž společníkem byl pan P. N.) a společností P., spol. s r. o., muselo být žalobci známo, že stavba není dokončena a takto ani nemůže být logicky zkolaudována. Zároveň žalobce napadl závěr žalovaného o tom, že v článku IV. posledně uvedené smlouvy je sice uvedeno, že převzetí objektu nájemcem bylo provedeno mimo jiné se souhlasem k užívání, avšak nic nesvědčí o tom, že by se mělo jednat o povolení stavebního úřadu k užívání stavby. Uvedené závěry žalovaného byly „vytrženy z reality“, přičemž žalovaný přehlédl platnou právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku, v obchodním zákoníku a v zákonu o konkurzu a vyrovnání. Podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku se právní úkony vyjádřené slovy, totiž vykládají nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Dále žalobce odkázal na ustanovení § 663 a § 664 občanského zákoníku, ze kterých vyplývá právo nájemce dočasně věc přenechanou nájemci užívat, a to ve stavu způsobilém smluvenému užívání, nebo nebyl-li způsob užívání smluven, užívání obvyklému. Zároveň podle § 8 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je správce konkurzní podstaty povinen při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí z výše uvedených skutečností. Nájemní smlouva je uzavírána za tím účelem, aby nájemce mohl pronajatou věc řádně užívat a pokud by neměla povolení k předčasnému užívání podle § 83 stavebního zákona, nebyla by užívání a potažmo nájmu vůbec způsobilá. Z uvedené právní úpravy žalobce dovodil, že žalobce a jmenovaný společník žalobce při uzavírání nájemních smluv byli v dobré víře, že pronajatý majetek je způsobilý k pronajmutí, že prohlášení ve smlouvách obsažená, učiněné jak správcem konkurzní podstaty, tak jednatelem společnosti P. spol. s r. o., byla pravdivá, tedy že stavba hangáru má povolení stavebního úřadu k předčasnému užívání stavby podle § 83 stavebního zákona. Proto závěr žalovaného o tom, že žalobce si byl vědom nejméně od prohlášení konkurzu na společnost O., spol. s r. o., nesplnění předpokladu užívání stanoveného stavebním zákonem, byl nesprávný. Jako okolnosti vylučující protiprávnost jednání, za které mu byla uložena žalovaným rozhodnutím pokuta, uvedl žalobce následující. Když žalobce po delším užívání zmíněné nemovitosti v dobré víře zjistil, že není způsobilá k užívání podle stavebního zákona, byl nucen s ohledem na stávající právní úpravu letecké dopravy a zabezpečení letecké techniky před jejím zneužitím i nadále využívat hangár k parkování letecké techniky. Pokud by tak neučinil, porušoval by předpisy na úseku civilní letecké dopravy a když by došlo k případnému zneužití letecké techniky, vystavil by se i nebezpečí trestního stíhání. Poukázal na skutečnost, že v tomto případě se střetly dva právem chráněné zájmy (užívání nemovitosti výhradně po řádné kolaudaci či povolení k předčasnému užívání podle stavebního zákona na straně jedné a ochrana letecké techniky před jejím zneužitím a potažmo ochrana života, zdraví a majetku občanů na straně druhé). Žalobce se tedy musel v tomto případně rozhodnout pro volbu, zda bude porušovat předpisy na úseku letecké dopravy a „vystavovat obyvatelstvo eventuálnímu útoku za použití této techniky“ a na druhé straně příslušná ustanovení stavebního zákona. Při vyhodnocení závažnosti jednotlivých eventuálních následků z hlediska společenské nebezpečnosti uvedených dvou způsobů jednání, vyplývajících ze zmíněné volby, dospěl k závěru o tom, že v případě porušení předpisů o civilním letectví by mohly nastat následky společensky mnohonásobně nebezpečnější než následky vyplývající z užívání stavby hangáru bez rozhodnutí o kolaudaci či povolení k předčasnému užívání. Proto žalobci nezbylo, než aby nadále využíval nezkolaudovanou nemovitost k hangárování letadel. Tím byly podle jeho názoru splněny podmínky vylučující protiprávnost jeho jednání, když uvedené okolnosti lze podřadit pod skutkovou podstatu krajní nouze. Zároveň zdůraznil, že na letišti v Přerově není pro civilní letadla jiná možnost hangárování, tedy jejich zabezpečení před zneužitím. Dodal, že následek jednání v krajní nouzi nebyl zajisté stejně závažný nebo závažnější než ten, který byl jednáním v krajní nouzi porušen. Navrhl, aby soud jak žalované rozhodnutí, tak i rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud žalobu zamítl a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, přičemž v odůvodnění se s námitkami žalobce vypořádal následovně: V případě žalobcem tvrzené existence dobré víry se jednak ztotožnil se závěry žalovaného o tom, že žalobce s ohledem na personální propojen