5 Afs 121/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 121/2006- 82 - text č. j. 5 Afs 121/2006 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce P. s. r. o. v likvidaci, zast. JUDr. Josefem Kozou, advokátem se sídlem v Kroměříži, Štěchovice 1352, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 102/2004 - 62, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2006, č. j. 29 Ca 102/2004 - 62 s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše označeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2004 č. j. 803/2004/FŘ/130 ve věci vyměření daně z přidané hodnoty stěžovateli za zdaňovací období září 1999. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodnění napadeného rozsudku, v němž Krajský soud v Brně uvádí jakožto důvody, pro něž zrušil rozhodnutí stěžovatele, že bylo nutno, ve smyslu ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ust. § 35 zákona o dani z přidané hodnoty, vyloučit, že by se jednalo o jiný typ smlouvy, než ten, který je upraven právě v ust. § 476 a násl. obchodního zákoníku, a to proto, že smlouvou o prodeji podniku přechází nejen vlastnická práva k věcem, ale i jiná práva a majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku. Rozhodnutí žalovaného, dle soudu, neobsahovalo, pro danou věc úplnou právní argumentaci. Soud dále posoudil závěry ohledně skutkových zjištění jako nepřezkoumatelné, neboť dle jeho názoru chyběl úplný a reálný obraz důkazního řízení. Stěžovatel dále nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu v tom, že stěžovatel náležitě nerespektoval svoji vázanost právním názorem soudu prezentovaným v rozsudku ze dne 14. 11. 2003 ve svém dalším řízení. Soud uvádí, že stěžovatel dostatečně neodůvodnil za jakých okolností, důkazů a skutkových závěrů usuzuje, že došlo k uzavření smlouvy o prodeji části podniku. Není, dle závěru soudu, totiž doposud zřejmé, z jakých okolností, důkazů k takovému závěru dospěl, když z kupní smlouvy ze dne 27. 8. 1999 pouze vyplývá, že jejím předmětem byly stroje, vybavení, zařízení, kancelářská technika, nábytek. K výše uvedenému stěžovatel uvádí, že z jeho zrušeného rozhodnutí jasně vyplývá (a tyto skutečnosti jsou zde uvedeny), že společnost C. P. s. r. o. nabyla předmětnou provozovnu (uzenářskou a masnou výrobu) od společnosti C. spol. s. r. o. na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 5. 5. 1999. Následně společnost C. P. s. r. o. dne 27. 8. 1999 uzavřela s žalobcem smlouvu, označenou jako kupní smlouva, jejímž předmětem byly stroje, zařízení, vybavení, kancelářská technika a nábytek, včetně narážky H., tedy dá se hovořit o totožném objektu závazkového vztahu, jako v původním závazkovém vztahu, kterým spol. C. P. s. r. o. nabyla od spol. C. spol. s. r. o., tj. na základě cit. smlouvy o prodeji podniku, celou uzenářskou výrobu. Tedy jinými slovy, tento, jako kupní smlouva označený kontrakt ze dne 27. 8. 1999, měl téměř shodný předmět jako předcházející smlouva o prodeji podniku ze dne 5. 5. 1999, uzavřená mezi společností C. spol. s. r. o. a C. P. s. r. o. a ve svém důsledku se jednalo o zcela totožnou kauzu (účel) kontraktace. Jak jest v rozhodnutí stěžovatele dále uvedeno, v protokole o ústním jednání č. j. 91862/99/320911/6675 ze dne 11. 11. 1999 žalobce – daňový subjekt - uvádí na otázku správce daně, že jeho podnikatelským záměrem je, aby byl výrobní program zachován, jedná se o uzenářskou výrobu. K otázce zaměstnanců sdělil, že v provozovně jsou zaměstnáni všichni bývalí zaměstnanci společnosti C. P. s. r. o. kde s nimi byl ukončen pracovní poměr dohodou k 31. 8. 1999 a nový pracovní poměr s daňovým subjektem byl uzavřen dne 1. 9. 1999. Tedy z dané situace jasně vyplývá, že nedošlo ani k přetržce ve faktickém výkonu práce zaměstnanců, tedy byť formálně právně došlo k ukončení pracovních poměrů se spol. C. P. s. r. o. a k okamžitému novému uzavření pracovních poměrů se žalobcem. Ve skutečnosti však došlo zastřeným způsobem k přechodu těchto pracovněprávních vztahů na žalobce, jakožto osobní složky prodeje podniku (kterou soud dle svých závěrů v reálném převodu práv a povinností postrádá), byť se žalobce svým jednáním snažil tuto skutečnost formálně vyloučit. To, zda žalobcem a prodávajícím zvolený postup vůči zaměstnancům není minimálně in fraudem legis ve vztahu k pracovněprávním předpisům, ponechává stěžovatel stranou. Z cit. protokolu naopak zcela jasně vyplývá, že žalobce bezprostředně pokračoval ve výrobě ve stávající provozovně, na převzatém zařízení a s původními zaměstnanci. Stěžovatel považuje dále na rozdíl od soudu za zřejmé, že obsah soudu předaného správního spisu správních orgánů obou stupňů a veškerá správní rozhodnutí ve věci, jasně podávají celkový obraz důkazního řízení, jeho účelu, a to včetně konstatování závěrů a vyvození výsledků a důsledků pro daňové řízení a ve vztahu k žalobci. Stěžovatel si dále dovoluje uvést, že závěry o dostatečnosti a úplnosti důkazního řízení, jeho zachycení a vyhodnocení, přezkoumatelnosti rozhodnutí a zjištění skutkového stavu nelze činit pouze se zaměřením na určité pasáže napadeného rozhodnutí, bez ohledu na jeho kontext a to dále i bez ohledu na další skutková zjištění správního orgánu zachycená ve spise. Takto izolovaně k celkovému výsledku a průběhu daňového řízení, výsledkům důkazního řízení vedeného správcem daně postupoval dle názoru stěžovatele v dané věci Krajských soud v Brně. V cit. pasáži pak považuje stěžovatel napadený rozsudek Krajského soudu v Brně za nepřezkoumatelný, a to přinejmenším z důvodu jeho nesrozumitelnosti. Požadavek soudu na právní výklad ust. § 476 obchodního zákoníku považuje stěžovatel za zcela bezpředmětný a v dané věci za nezákonný, neboť dle jeho názoru není pro správné právní posouzení věci a vydání zákonného správního aktu, zásadní ta skutečnost, zda došlo k prodeji podniku na základně perfektní (ze soukromoprávního hlediska) smlouvy uzavřené dle ust. § 476 an. obchodního zákoníku, s tím, že by stěžovatel ve svém rozhodnutí nutně prokazoval, že smluvní strany náležitě dbaly všech kogentních ustanovení pro tento smluvní typ stanovených. Rozhodné pro posouzení zákonnosti rozhodnutí stěžovatele je ta skutečnost, zda daná, byť i případně inominátní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností C. P. s. r. o., může být obsahově a skutečně považována za prodej podniku nebo jeho části a zda tyto skutečnosti, za nichž správce daně vzal v úvahu skutečný obsah právního neboť byl tento zastřený stavem formálně právním a lišil se od něho, jsou uvedeny v odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí, což se dle stěžovatele stalo. Stěžovatel a i správce daně také náležitě zdůvodnili okolnosti aplikace ust. § 2 odst. 7 daňového řádu na daný skutkový stav. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že rozdílně od názoru soudu, spatřuje ve svém rozhodnutí jednoznačně, vyčerpávajícím a zřejmým způsobem uvedeno, z jakých okolností, důkazů dospěl k závěru, že se jednalo o převzetí uceleného souboru jak hmotných, tak i nehmotných a osobních složek společnosti, tedy o funkční celek. Lhostejné dle jeho názoru pak dále je, zda byly naplněny a zda posuzovaná smlouva obsahuje veškeré náležitosti dle ust. § 476 an. obchodního zákoníku. Stěžovatel odmítá právní posouzení soudu o tom, že nesplnil svoji soudem uloženou povinnost, aby odůvodnil, že na žalobce přešla krom hmotných složek podniku i složka osobní a nehmotná. Toto stěžovatele dle svého názoru ve svém rozhodnutí učinil, byť poukázal a skutkově popsal faktický stav, dle něhož formálně de iure např. došlo k uzavření nových pracovních smluv žalobcem v přímé návaznosti na právní úkon, kterým pracovní poměry totožných zaměstnanců skončily dohodou dle ust. § 43 zákoníku práce. Dále zdůraznil kauzu (účel) smlouvy o převodu všech těchto složek podniku na žalobce, kterou bylo i dle jeho tvrzení (zaznamenaných do protokolu). Stěžovatel konstatuje, že závazný právní názor vyslovený v původním rozsudku soudu náležitě respektoval a po obsahové stránce jeho pokyny v dalším řízení naplnil. Nemůže tedy opětovně v dané otázce tohoto právního posouzení souhlasit s názorem soudu, neboť toto je dle jeho názoru zcela nesprávné a má opětovně za následek nezákonnost rozhodnutí soudu. Stěžovatel pro úplnost dále uvádí, že správce daně ani stěžovatel nezpochybnil platnost uzavřených smluv, vycházeje z ekonomické podstaty případu, tak jak byla tato popsána, ve srovnání s výsledným efektem v daňovém řízení představujícím vznik nároku žalobce na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 1 043 627 Kč, však posoudil předmětné kupní smlouvy jako smlouvu o prodeji podniku. Stěžovatel ve svém soudem zrušeném rozhodnutí pouze přezkoumal správnost posouzení provedeného správcem daně dle ust. § 2 odst. 7 daň