5 Afs 174/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 174/2006- 70 - text č. j. 5 Afs 174/2006 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: V. P. a. s., zast. advokátem JUDr. Janem Součkem, se sídlem U Prašné brány 3, Praha 1, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2006, č. j. 10 Ca 240/2004 – 43, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Výše označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba žalobce (dále „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2004, č. j. 3304/120/2004 ve věci daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000. V kasační stížnosti, podané proti zamítavému rozsudku krajského soudu, stěžovatel uvádí důvody dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku v předcházejícím řízení, současně namítá vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech a je s nimi v rozporu, přičemž pro tuto vadu měl krajský soud napadené správní rozhodnutí zrušit. Stěžovatel především spatřuje nesprávné právní posouzení stran aplikace ust. § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. (dále „zákon o daních z příjmů“), tak jak bylo učiněno žalovaným a poté i soudem. Stěžovatel uvádí, že dané ustanovení nebylo na místě v projednávané věci použít, neboť stěžovatel a paní H. P. (v rozhodném období manželka předsedy představenstva pana V. P., pozn. soudu), které byla stěžovatelem poskytnuta půjčka, nejsou osobami ekonomicky nebo personálně spojenými, osobami blízkými ani osobami jinak spojenými, tak jak má na mysli ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů. Půjčka byla dle stěžovatele poskytnuta mezi osobami nezávislými. V tomto bodě stěžovatel uvádí shodné argumenty pro podporu tohoto tvrzení, jak učinil i v žalobě. Stěžovatel dále obsáhle odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 151/2004 - 73, který krajský soud v odůvodnění zmiňuje, přitom konstatuje, že soud citace z rozsudku uvedené účelově vytrhává z kontextu. Stěžovatel naopak uvádí, že právě tímto rozsudkem byl zrušen nesprávný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, když tento soud nesprávně posoudil aplikaci ust. § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel má za to, že se jedná o obdobnou věc a krajský soud se dopustil téhož pochybení. V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá, že při výpočtu výše úroku bylo postupováno nesprávně, když bylo použito aktuálních sazeb diskontní sazby ČNB v době trvání půjčky (8,4%, 7,7%, 7%), mělo být požito sazby v době uzavření půjčky (tj. 8,4% pro celé období), jakož i to, že krajský soud nevzal v úvahu, že paní H. P. byla zaměstnancem a že se na tento vztah pohlíží pro účely zdanění nikoli v návaznosti na ust. § 23 odst. 10, ale podléhá režimu zdanění podle ust. § 6 zákona o daních z příjmů. Podle přesvědčení stěžovatele nebylo v řízení před žalovaným, ale ani v řízení před krajským soudem prokázáno krácení daně jiným způsobem. Stěžovatel pouze poskytl úročenou půjčku peněz, které by jinak mohly být uloženy na jeho běžném firemním účtu, kde by byly úročeny v podstatě shodně, resp. ještě v menším rozsahu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v písemném vyjádření k námitkám, týkajících se aplikace ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů opakovaně uplatněným, odkázal na vyjádření k žalobě. Dále uvádí, že paní H. P. byla v posuzovaném období roku 2000 členem představenstva stěžovatele (od 24. 6. 1999 do 19. 7. 2001); předtím členkou dozorčí rady stěžovatele (od 2. 7. 1997 do 24. 6. 1999) a též současně manželkou akcionáře (V. P.) s 50% podílem na vkladu společnosti (od 24. 6. 1999 se 100% podílem). Žalovaný oprávněně tento vztah nepovažoval za vztah osob nezávislých a aplikoval při vyměření daně ust. § 23 odst. 7 a odst. 10 zákona o daních z příjmů. Námitku ohledně nesprávně použité úrokové sazby, jakož i námitku týkající se porušení ust. § 6 zákona o daních z příjmů uplatňuje stěžovatel poprvé v kasační stížnosti, nenamítal ji v žalobě, ale ani v daňovém řízení; nemůže být tedy úspěšná (viz rozsudek NSS č. j. 6 A 76/2001 - 41 ze dne 30. 10. 2003). Žalovaný pouze nad rámec dodává, že zdanění u zaměstnance by postihlo rovněž stěžovatele, jakožto plátce daně z příjmů ze závislé činnosti a dodatečně stanovená daň by byla s ohledem na sazbu daleko vyšší; toho si je stěžovatel zřejmě vědom, avšak s ohledem na uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření této daně se již k této skutečnosti dále zjevně nevyjadřuje. Žalovaný nepovažuje námitky stěžovatele za důvodné, je přesvědčen, že při rozhodování postupoval v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu, byl přitom vázán důvody a rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Podle ust. § 109 odst. 4 s. ř. s. ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Z uvedeného důvodu proto Nejvyšší správní soud nepřihlédl k uplatněné námitce stran namítaného nesprávného postupu při výpočtu úrokové sazby, jakož i k námitce, že krajský soud nebral v potaz, že paní H. P. byla zaměstnankyní stěžovatele, proto bylo na místě zdanění nepeněžního příjmu dle ust. § 6 odst. 3 zákona o daních z příjmů. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel poskytl výše jmenované na základě smlouvy o půjčce ze dne 7. 6. 1999 půjčku ve výši 6 145 000 Kč se lhůtou splatnosti do 31. 12. 2003. Sjednaný úrok byl ve výši 2% p.a. Jmenovaná byla manželkou V. P., tento byl v době uzavření smlouvy 50%, posléze 100% akcionářem stěžovatele. Současně byla v době uzavření smlouvy členkou dozorčí rady (od 2. 7. 1997 do 19. 8. 1999), poté vykonávala funkci člena představenstva stěžovatele (od 19. 8. 1999 do 19. 7. 2001). Správce daně postupoval ve smyslu ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, když dospěl k závěru, že se jedná o vztah mezi osobami personálně propojenými a že smlouva byla sjednána za nadstandardně výhodných podmínek pro jmenovanou, naopak za nápadně nevýhodných podmínek pro stěžovatele. Vyzval proto stěžovatele, aby prokazatelným způsobem doložil a vysvětlil rozdíl mezi úrokem sjednaným a úrokem, který by byl sjednán běžném v obchodním styku mezi jinak nepropojenými subjekty, resp. aby prokázal důvody, které vedly k uzavření smlouvy s úrokem 2% p.a. V rámci součinnosti třetích osob správce daně zjistil, že ke dni uzavření půjčky ČNB zveřejnila průměrné úrokové sazby z poskytnutých úvěrů obchodními bankami ve výši 9,12% a diskontní úroková sazba byla ve výši 5%. Stěžovatel k výzvě správce daně uvedl, že jmenovaná především není osobou, která by byla personálně nebo ekonomicky spojená z hlediska ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, neboť k datu uzavření půjčky nebyla akcionářem společnosti, nepodílela se na vedení akciové společnosti, protože byla od 2. 7. 1997 do 19. 8. 1999 pouze členkou dozorčí rady společnosti; teprve od 19. 8. 1999 byla členkou představenstva. Protože nebyla členkou představenstva, které je statutárním orgánem akciové společnosti, který řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem, nebyla ve vedení akciové společnosti a nemohla se podílet na kontrole. Člen dozorčí rady nemůže rozhodovat ani jednat jménem akciové společnosti. Stěžovatel současně namítal že se nejedná v dané věci ani o obchodní vztah, neboť se jedná o vztah závazkový, který se řídí ust. § 657 až § 662 občanského zákoníku. Správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal požadované skutečnosti ve smyslu ust. § 23 odst. 7 zákona o daních z příjmů, přitom shledal naplnění důvodu pro zvýšení základu daně stěžovateli z důvodu krácení daně jinak ve smyslu ust. § 23 odst. 10 cit. zákona. Při stanovení základu daně přitom vycházel z ust. § 23 odst. 7 cit. zákona, v němž je definována „cena obvyklá“ při stanovení výše úroků mezi ekonomicky, personálně či jinak spojenými osobami – 140% diskontní úrokové sazby ČNB, přihlédl k vývoji této sazby v době trvání půjčky. V podaném odvolání stěžovatel především nesouhlasil se zvýšením základu daně o výši dopočítaných úroků ve výši 283 327 Kč. Dovolával se přitom nesouhlasu, který vyslovila při projednání zprávy jeho zástu