5 As 19/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 19/2006- 59 - text č. j. 5 As 19/2006 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: B. – s. p. o. a u. k. ž. p. M. B., o. s., zast. Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem, se sídlem Brno, Dvořákova 13, proti žalované: Vláda České republiky, nábřeží Edvarda Beneše 4, Praha 1, za účasti zúčastněné osoby: A. L., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2005, č. j. 5 Ca 4/2005 - 33, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora citovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti usnesení vlády České republiky ze dne 3. 11. 2004, č. 1090 (dále „usnesení vlády“). Tímto usnesením byla povolena výjimka ze základních ochranných podmínek Chráněné krajinné oblasti Beskydy (dále „CHKO Beskydy“) podle ustanovení § 43 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ze zákazů uvedených v ust. § 26 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, konkrétně ze zákazu povolovat změny využití území L. h. v souvislosti s provozem malé (jižní) sjezdové trati na pozemku parc. č. 2545/222 v k. ú. K., v I. zóně odstupňované ochrany přírody, a to za podmínek v usnesení uvedených. Žalobou podanou u městského soudu se stěžovatel domáhal zrušení usnesení vlády z toho důvodu, že v řízení o vydání napadeného usnesení nemohl využít možnosti být účastníkem řízení, protože o jeho zahájení nebyl informován v důsledku změny zákona č. 114/1992 Sb., provedené zákonem č. 218/2004 Sb. s účinností od 28. 4. 2004. Touto novelou se stala příslušnou k udělování výjimek podle ust. § 43 nově namísto Ministerstva životního prostředí (dále „ministerstvo“) vláda České republiky (dále „vláda“). Zákon č. 114/1992 Sb. zajišťuje dotčené veřejnosti právo na informace o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy chráněné podle uvedeného zákona tak, že podle ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb. mohou subjekty uvedené v odstavci prvém § 70 citovaného zákona požádat příslušné orgány státní správy, aby je informovaly o všech takových zásazích a zahajovaných správních řízeních. Stěžovatel požádal Ministerstvo životního prostředí již v roce 1999, aby jej informovalo o řízeních v okresech F.-M., N. J. a V. Poté, co se zmíněnou novelou stala příslušnou k udělování výjimek dle § 43 vláda, nebyl stěžovatel o řízeních informován, ačkoli dle jeho názoru se ministerstvo na podkladech pro rozhodnutí vlády podílelo a z toho důvodu informován být měl. Domnívá se proto, že byla porušena jeho práva a svou žalobní legitimaci opřel o ustanovení § 66 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) ve spojení s čl. 9 odst. 2 tzv. Aarhuské úmluvy. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřoval v tom, že nebylo vydáno zákonným postupem (vláda nepostupovala podle ustanovení o řízení před správním orgánem, nebyl posuzován vliv záměru na životní prostředí) a bez dohody s orgánem ochrany přírody. K žalobě se vyjádřila žalovaná, která mj. uvedla, že udělování výjimky podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. nepodléhá procesu posuzování vlivů na životní prostředí podle zákona č. 110/2001 Sb. Přesto ministerstvo vyhodnotilo ve spolupráci s příslušným orgánem ochrany přírody, tj. Správou Chráněné krajinné oblasti Beskydy dosavadní provoz lyžařského vleku a sjezdové trati a výsledky těchto zjištění zahrnulo do rozhodovací činnosti a závěrečného usnesení. Námitka nedostatku projednání s orgánem ochrany přírody tedy není důvodná. Rozhodovací proces vlády nepodléhá správnímu řádu, ale jednacímu řádu a materiál předložený vládě k projednání obsahoval předkládací a důvodovou zprávu. Žalovaný přihlédl při rozhodování k již existující sjezdové trati a doplnil podmínky jejího provozování, vzal v úvahu stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody a uvážil veřejný zájem spočívající v tradičním sportovním využití dané lokality. Městský soud se v prvé řadě zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby a dovodil z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, přijaté dne 25. 6. 1998, pro Českou republiku účinné od 4. 10. 2004, publikované ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 124/2004 (dále „Aarhuská úmluva“ nebo jen „úmluva“), že tato úmluva není přímo aplikovatelná v českém právním řádu, protože účast veřejnosti v předmětných řízeních upravuje ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb. Podle závěru městského soudu není tedy v daném případě stěžovatel aktivně legitimován k podání žaloby, proto ji odmítl jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Ve své kasační stížnosti setrvává stěžovatel na porušení svých práv a domáhá se zrušení předmětného odmítavého usnesení městského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Podotýká, že se o existenci jím napadeného usnesení vlády dozvěděl v rámci správního řízení o návrhu na vydání územního rozhodnutí o využití území „ve věci sjezdové dráhy Jižní sjezdovky na L. h.“, jehož byl účastníkem. Usnesení městského soudu napadnul stěžovatel z důvodu nesprávného výkladu podmínek aktivní legitimace stěžovatele ve vztahu k požadavkům článku 9 odst. 2, 4 a 5 a dále opomenutí čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy a platného znění směrnice Rady č. 85/337/EHS o hodnocení vlivu některých veřejných a soukromých projektů na životní prostředí. Stěžovatel považuje za nesprávný názor městského soudu, podle kterého nemá stěžovatel aktivní legitimaci k podání předmětné žaloby z toho důvodu, že se neúčastnil správního řízení, které předcházelo, resp. mělo předcházet vydání rozhodnutí vlády. Domnívá se, že vláda měla o výjimce podle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. rozhodovat ve správním řízení a s občanskými sdruženími, které splňují podmínky ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 Sb., měla jednat jako s účastníky řízení. Namítá však, že žádné správní řízení, do kterého by se mohl přihlásit, nebylo vedeno. Navíc mu opakovaně žalovaná i Ministerstvo životního prostředí sdělili, že výjimky dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. jsou „povolovány formou usnesení vlády, tedy ne ve správním řízení“. Tudíž není na místě postup podle § 70 zákona č. 114/1992 Sb. Z toho vyvozuje stěžovatel faktickou nesplnitelnost podmínky účasti v předchozím řízení v daném a obdobných případech, jak ji dle něj požaduje v napadeném usnesení městský soud. V takovém případě dle stěžovatele je možno naplnit závazek z Aarhuské úmluvy jedině tak, že se přizná aktivní legitimace osobám z řad dotčené veřejnosti přímo na základě ustanovení čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy (ve spojení s čl. 10 Ústavy ČR). Výklad provedený městským soudem považuje stěžovatel za formalistický a porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces. Napadá předmětné usnesení městského soudu dále v tom, že se nevypořádal s tím, že stěžovatel svou žalobní legitimaci dovozoval rovněž z čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy ve spojení s čl. 66 odst. 3 s. ř. s. Dále argumentuje přímou aplikovatelností Směrnice Rady č. 85/337/EHS, jejíž čl. 10a se shoduje s čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy. I ze znění této směrnice tedy vyplývá povinnost členských států ES zajistit, aby dotčená veřejnost měla přístup k soudní ochraně za podmínek touto směrnicí stanovených. Městský soud měl dle stěžovatele uznat přímý účinek tohoto ustanovení a připustit tak jeho aktivní legitimaci v dané věci. Ke kasační stížnosti se žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení nevyjádřili. Nejvyšší správní soud ze soudního a správního spisu zjistil, že dne 15. 2. 2002 podal ministerstvu A. L., osoba zúčastněná na řízení, žádost o udělení výjimky z ochranných podmínek I. zóny odstupňované ochrany přírody CHKO Beskydy pro změnu využití území L. h. v souvislosti s provozem malé (jižní) sjezdové trati. V zahájeném správním řízení se vyjádřily k žádosti L. ČR, s. p., L. s. F. – M. a O. a Správa CHKO Beskydy, kteří udělili souhlas s provozem trati. Okresní úřad Frýdek - Místek, referát životního prostředí, poukázal ve svém vyjádření na skutečnost, že o výjimku požádali tři žadatelé a za ideální řešení považují takové, kdy držitel výjimky by byl totožný s nájemcem pozemku a vlastníkem lyžařských zařízení. Poukázal na fakt, že udělení výjimky je pouze dílčím rozhodnutím a že nikoho k ničemu neopravňuje; rozhodující bude, komu L. ČR, s. p. pronajmou pozemky a kdo bude držitelem rozhodnutí o využití území. Proto ministerstvo vyzvalo všechny tři žadatele, aby zvážili své setrvání na žádosti o udělení výjimky s ohledem na svůj záměr podat či nepodat návrh na vydání územního rozhodnutí o využití území pro provozování sjezdových tratí a