5 As 34/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 34/2006- 118 - text č. j. 5 As 34/2006 - 118 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: T. O. C. R., a. s., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2005, č. j. 10 Ca 37/2004 – 52, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl výše označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 4. 11. 2002, č. j. 18788/2002-603. Tímto rozhodnutím stěžovatel na základě odvolání právního předchůdce žalobce obchodní společnosti E. P., spol. s r. o. změnil rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru ekonomické regulace (dále jen „Úřad“) ze dne 28. 5. 2002, č. j. 12201/2002-611, jímž byla právnímu předchůdci žalobce obchodní společnosti E. P., spol. s r. o. (zaniklému dnem 1. 7. 2006 výmazem z obchodního rejstříku) podle ustanovení § 97 odst. 1 písm. v) zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“) uložena pokuta ve výši 5 000 000 Kč takto: „Za znemožnění uzavření smlouvy o propojení veřejných telekomunikačních sítí se společnosti E. P., spol. s r. o., se sídlem na adrese 140 21 P. 4, V. 1442/1b, ukládá v souladu s § 97 odst. 1 písm. v) zákona o telekomunikacích pokuta ve výši 1 000 000 Kč, slovy jeden milion korun českých. Pokuta je splatná do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí na příjmový účet Českého telekomunikačního úřadu, vedený u České národní banky v Praze“, a v ostatním rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V kasační stížnosti stěžovatel nesouhlasil se závěry městského soudu, že vůči žalobci postih za znemožnění uzavření smlouvy o propojení nelze vyvodit z důvodu, že jeho jednání - odmítnutí návrhu na uzavření smlouvy, resp. nedodržení ceny pevné stanovené cenovým rozhodnutím č. O9/PROP/2001, není postupem protizákonným, když žalobce byl nucen činit něco, co mu zákon neukládá, ale čím jej v rozporu se zákonem zavazoval podzákonný předpis vydaný nad rámec mezí stanovených zákonem. V cenovém rozhodnutí č.O9/PROP/2001 stanovil stěžovatel jednak skutečně ve smyslu ustanovení § 78 odst. 2 zákona o telekomunikacích způsob výpočtu cen za propojení, vedle toho však nad rámec zákona určil zároveň cenu maximální, kterou vypočetl a tuto maximální cenu současně prohlásil v případě jakéhokoli sporu mezi smluvními stranami za cenu pevnou. K vydání cenového rozhodnutí o tomto obsahu a v celé této šíři nebyl zákonem nadán ani zmocněn. Cenové rozhodnutí v části, v níž stanovilo cenu maximální a cenu pevnou, vybočilo z mezí stanovených zákonem. Ve sporu mezi dvěma stranami o cenu za propojení musí být mezi nimi rozhodnuto individuálním správním aktem. Tato cena musí být vypočítána podle vzorce stanoveného stěžovatelem v cenovém rozhodnutí, a do tohoto vzorce musí být dosazeny údaje odpovídající nákladům a přiměřenému zisku za takovouto službu. Směšování normotvorné pravomoci Úřadu s pravomocí rozhodovat konkrétní spory mezi konkrétními partnery nelze. Podle stěžovatele závěry městského soudu nemají oporu v zákoně, navíc přesahují pravomoci soudu v řízení o správní žalobě, a též přesahují rozsah žalobního návrhu tak, jak jej městský soud sám v bodu 1 až 4 na str. 6 svého rozsudku vymezil. Proto rozsudek městského soudu považuje za nezákonný a z důvodu nesprávného právního posouzení věci jej napadá v celém jeho rozsahu. Žalobcem byla podána správní žaloba proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s., přičemž stěžovatel má za to, že předmětem řízení o takové správní žalobě lze učinit pouze samotné rozhodnutí o uložení správní sankce, za účelem přezkoumání, zda byly splněny zákonné podmínky pro uplatnění postihu za konkrétní správní delikt. Naproti tomu předmětem takového řízení nelze činit přezkoumání zákonnosti normativního správního aktu, za který je nutno považovat i cenové rozhodnutí stěžovatele č. 09/PROP/2001, navíc v situaci, kdy bylo judikaturou opakovaně vysloveno, že zákonnost takového normativního správního aktu přezkoumávat soudem nelze. Stěžovatel proto namítá, že pokud městský soud se při svém rozhodování věnoval posuzování zákonnosti cenového rozhodnutí stěžovatele č. 09/PROP/2001, překročil svou pravomoc. Na podporu tohoto svého názoru stěžovatel odkazuje především na dosavadní, již dlouhodobě zavedenou judikaturu, podle které jsou cenová rozhodnutí stěžovatele normativními správními akty, které nejsou přezkoumatelné soudy, a to ani soudy ve správním soudnictví. Pokud takové žaloby byly proti cenovým rozhodnutím stěžovatele (případně jejich dodatkům) podány, byly městským soudem pro nepřípustnost odmítnuty. Se stejnými závěry hodnotil věc i Nejvyšší správní soud v případech, kdy projednával kasační stížnost směřující proti takovému rozsudku městského soudu. K tomu stěžovatel příkladem poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 4/2004-138 ze dne 18. 5. 2005. K samotnému tvrzení, že stěžovateli žádný právní předpis neumožňuje, aby cenovým rozhodnutím určoval konkrétní cenu za propojení, stěžovatel odkazuje na ustanovení § 78 odst. 2 a 6 zákona o telekomunikacích, resp. na ustanovení § 3 odst. 1 a dále též ustanovení § 4 a 5 zákona o cenách a současně cituje právní názor Nejvyššího správního soudu uvedený v jeho výše citovaném rozsudku, a totiž, že „Je nerozhodné, zda k vydání cenového rozhodnutí přistoupil žalovaný z vlastního podnětu či z podnětu (tj. návrhu na vyřešení sporu - poznámka stěžovatele) zájemců o uzavření smluv o propojení sítí se žalobcem.“. Tento svůj názor Nejvyšší správní soud doplňuje dále tak, že cenové rozhodnutí stanoví bez vztahu ke konkrétním smluvním stranám obecná pravidla pro stanovení ceny za propojení a je veřejnoprávní regulací v oblasti cen, a protože je každé cenové rozhodnutí správním aktem normativním, žaloby proti cenovým rozhodnutím musí být odmítnuty podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustné. Stěžovatel současně dále odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 50/02 ze dne 21. 2. 2002, ve kterém jmenovaný soud odmítl návrh společnosti E. P., spol. s r. o. na zrušení cenového rozhodnutí Úřadu č. 09/PROP/2001 ze dne 27. 11. 2001 vydaného při rozhodování o sporu, který předcházel rozhodování ve věci, o níž se vede nynější řízení o správní žalobě, resp. o kasační stížnosti. Zákon o telekomunikacích a též ani zákon o cenách nepodmiňují účinnost cenového rozhodnutí (a jeho případného dodatku) jeho uveřejněním v Telekomunikačním ani Cenovém věstníku. Stěžovatel postupoval v souladu s dikcí ustanovení § 77 odst. 1, věty třetí zákona o telekomunikacích („Vydaná cenová rozhodnutí zveřejňuje Úřad v Telekomunikačním a Cenovém věstníku“), když napadené cenové rozhodnutí následně po jeho vydání, tedy již jako vydané cenové rozhodnutí, bylo v těchto věstnících zveřejněno a když předtím bylo též uveřejněno na úřední desce a na webových stránkách stěžovatele (www.ctu.cz). Stěžovatel s odkazem na shora uvedené se ohrazuje proti konstatování městského soudu (na str. 8 rozsudku vůči němuž tato kasační stížnost směřuje), a to, že soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu tvrzených důvodů, k čemuž je vázán ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel má naproti tomu za to, že městský soud bezdůvodně a nad rámec své pravomoci odhlédl od skutečnosti známé ze zavedené judikatury (viz argumentace stěžovatele shora), že totiž není příslušný cenová rozhodnutí přezkoumávat. To navíc i v situaci, kdy žalobce ve své správní žalobě nečinil sporným, že předmětné cenové rozhodnutí č. O9/PROP/2001 bylo vydáno. Stěžovatel proto považuje za irelevantní konstatování městského soudu v rozsudku na str. 10, druhý odstavec, kde je uvedeno, že „Stran vztahu zákona a podzákonného právního předpisu platí, že soudu náleží přezkoumat, zda podzákonný právní předpis je v souladu se zákonem“, neboť na rozdíl od soudu má za to, že k takovému závěru nelze v ustanovení § 75 odst. 2 s. ř. s. nalézt zákonnou oporu. Zcela nesrozumitelné je pro stěžovatele konstatování na téže straně rozsudku (předposlední odstavec), a totiž, že „Je tak nutno rozlišovat kompetenci vydávat normativní akty od pravomoci rozhodovat konkrétní spory individuálním správním aktem.“ Stěžovatel odkazuje na ustanovení § 78 odst. 6 zákona o telekomunikacích, ve vztahu k ustanovení § 102 odst. 1 téhož zákona, který výslovně stanoví, že o sporech v oblasti cen za propojení musí stěžovatel rozhodovat podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon o cenách. Stěžovatel namítá a zdůrazňuje, že zákon o cenách však soudem zmiňov