5 As 51/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 51/2006- 287 - text č. j. 5 As 51/2006 - 287 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce společnosti T. C. R. a. s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 7, zastoupenému JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti osoby zúčastněné na řízení společnosti V. C. R. a. s. (dříve Č. M. a. s., poté O. M. a. s.), v řízení o kasační stížnosti žalovaného - stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, č. j. 31 Ca 104/2004 – 222, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, č. j. 31 Ca 104/2004 – 222, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností ze dne 20. 2. 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 12. 2005, č. j. 31 Ca 104/2004 – 222, kterým tento soud vyslovil výrokem I. nicotnost rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 38,39/2003, výrokem II. nicotnost rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 10. 2003, č. j. S 165/03-6152/03-ORP, výrokem III., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV., že osobě zúčastněné na řízení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel i správní orgán prvního stupně rozhodovali v dané věci bez toho, že by k tomu byli zákonem zmocněni, neboť k posuzování souladu smlouvy o propojení sítí, uzavřené dle § 38 a násl. zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, účinného v rozhodném období (dále jen „telekomunikační zákon“), s požadavky ochrany hospodářské soutěže je povolán výlučně Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“), nikoli orgán jinak obecně příslušný, tj. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. pro zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) pro nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, a v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost výroku III. napadeného rozsudku. Nejprve se stěžovatel vyjádřil k identifikaci účastníků v napadeném rozsudku. Krajský soud označil jako žalovaného předsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V řízeních vedených před ústředními orgány státní správy, mezi něž patří i stěžovatel, je třeba orgán I. stupně i orgán II. stupně, který rozhoduje o rozkladu, považovat za jediný správný Úřad ve smyslu ustanovení § 69 s. ř. s. Funkční příslušnost předsedy Úřadu k rozhodnutí o rozkladu proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezakládá jeho postavení jako samostatného správního orgánu. Účastníkem řízení o správní žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu je Úřad, nikoliv jeho předseda. Dále stěžovatel vznesl námitku překážky res iudikata . Nicotnost rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 15. 9. 2004, č. j. R 38,39/2003, a nicotnost rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 27. 10. 2003, č. j. S 165/03-6152/03-ORP, již Krajský soud v Brně deklaroval v rozsudku ze dne 3. 11. 2005 č. j. 31 Ca 107/2004 - 178. Stěžovatel uplatňuje zákonné důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že působnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále také „ÚOHS“), jako ústředního orgánu státní správy pro podporu a ochranu hospodářské soutěže proti jejímu nedovolenému omezování, je stanovena zákonem č. 273/1996 Sb., o působnosti ÚOHS, ve znění pozdějších předpisů, a dále zejména zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“). Naproti tomu působnost ČTÚ vyplývá z telekomunikačního zákona. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nevyplývá, že by byla pravomoc týkající se hospodářské soutěže v telekomunikační oblasti na ČTÚ přenesena. Stěžovatel má tedy výlučnou pravomoc rozhodovat o porušení soutěžních pravidel rovněž i v oblasti telekomunikací, a to včetně posouzení, zda smlouva o propojení a jednotlivá ustanovení jsou, či nikoli, zakázanými a neplatnými dohodami ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Rozdělení působnosti mezi ČTÚ a stěžovatele v oblasti telekomunikací je i v souladu s komunitárním právem. Veškeré relevantní směrnice Evropského společenství počítají s tím, že vzhledem k rozvoji tohoto odvětví nemusí být ještě všechny trhy plně konkurenční a k zajištění konkurence proto vyžadují dočasnou regulaci takových trhů, tj. předpokládají „regulaxi ex ante,“ tedy vytváření podmínek pro rozvoj soutěže, která je v České republice svěřena právě ČTÚ. Ve vztahu k jednání, které regulaci nepodléhá, se pravidla hospodářské soutěže plně uplatní a působnost soutěžních úřadů nijak neomezují, vyžadují pouze součinnost regulátora a nezávislého soutěžního úřadu. Předsedové obou úřadů podepsali již v roce 2001 Memorandum o spolupráci mezi oběma úřady. Regulátor ČTÚ vykonává svou působnost ex ante a nezávislý soutěžní úřad vykonává svou činnost ex post z toho hlediska, zda nedochází k uzavírání zakázaných dohod či zneužívání dominantního postavení. S ohledem na rozdílný předmět činnosti nemohou být regulační předpisy považovány za zvláštní úpravu vůči úpravě soutěžní. Podle stěžovatele vynětí oblasti telekomunikací z působnosti soutěžního práva je v rozporu s doporučeními OECD. Podle jeho Globálního fóra pro hospodářskou soutěž by žádný sektor neměl být vyňat ze soutěžních pravidel jen proto, že existuje příslušný sektorový regulátor. Stěžovatel odkázal na Pravidla Komise pro analýzu trhu a pro posuzování významné tržní síly v rámci regulace služeb a telekomunikační sítě, publikované pod č. 2002/C165/03 ve Věstníku Evropských společenství dne 11. 7. 2002 konkrétně na článek 31, podle kterého v praxi nelze vyloučit, že by byla s ohledem na různé druhy problému na relevantních trzích vedena souběžná řízení podle ex ante regulace i podle soutěžního práva. Výrok III. rozsudku, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je v rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku a proto je nepřezkoumatelný. Kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku krajského soudu v napadené části a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce se k podané kasační stížnosti písemně vyjádřil a navrhl její zamítnutí jako nedůvodné. Způsob označení účastníka nemůže zcela nepochybně založit jakoukoliv pochybnost ohledně posuzovaného správního rozhodnutí. Projednání právní věci účastníků nebránila překážka věci pravomocně rozsouzené spočívající v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2005 č. j. 31 Ca 107/2004, v němž byl žalobcem V. C. R. a. s. a žalobce v uvedené věci byl osobou zúčastněnou na řízení. V. C. R. a. s. je zase osobou zúčastněnou na řízení v této právní věci. I když v obou věcech jde o stejný předmět řízení, tedy je splněna podmínka totožnosti předmětu řízení, není splněna podmínka totožnosti účastníků řízení (na straně žalobce). Dále namítá, že ze skutečnosti, že hlava čtvrtá telekomunikačního zákona nazvaná „Vymezení působnosti“ neobsahuje kompetenci ČTÚ, nelze dovozovat výlučnou pravomoc stěžovatele k posouzení soutěžních pravidel v oblasti telekomunikací, a to včetně posouzení smluv o propojení. Ustanovení § 2 odst. 19 telekomunikačního zákona definuje regulaci ve věcech telekomunikací jako činnost, jejímž cílem je mimo jiné dosažení a udržení konkurenčního prostředí. Do smluv o propojení je ČTÚ oprávněn zasahovat jak ve fázi negociační, tak i po jejich uzavření, a v souladu s ustanovením § 39 odst. 3 telekomunikačního zákona může dokonce rozhodnout o změně smlouvy z důvodu zajištění účinné hospodářské soutěže. Žalobce považuje předmětné oprávnění ČTÚ za součást dozorčí pravomoci ČTÚ, kterou nelze považovat za ex ante sektorovou regulaci, ale za ex post dozor nad dodržováním soutěžních pravidel. Této speciální pravomoci je pak nutno dát přednost před pravomocí obecnou, neboť výklad, podle něhož by v oblasti smluv o propojení dohlížel na soutěžní pravidla ČTÚ i stěžovatel, není ústavně konformní. Na podporu svých tvrzení žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 5 A 116/2001 – 46. Žalobce také namítá, že argumentace stěžovatele je vnitřně logicky rozporná, poněvadž uvádí, že „ telekomunikační směrnice počítají s tím, že ve vztahu k jednání, které regulaci nepodléhá, se pravidla hospodářské soutěže plně uplatní a působnost soutěžních úřadů n