5 As 71/2006 — Nejvyšší správní soud

5 As 71/2006- 86 - text č. j. 5 As 71/2006 - 86 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: JUDr. Z. L., zastoupený JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/P, Praha 7, o žalobě žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2004, č. j. OSZ-6-18/VO-Že-2004, o kasační stížnosti žalovaného-stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8 Ca 177/2004 - 42, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti 3475 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Josefa Vrabce, advokáta se sídlem v Dobřichovicích, Jiráskova 378. O d ů v o d n ě n í : Ministerstvo vnitra, Odbor sociálního zabezpečení, dne 9. 3. 2002, č. j. OSZ – 59309 8/VD – B1 – 2002, rozhodlo podle ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, že žalobci dnem 22. 5. 2002 zanikne nárok ne příspěvek za službu ve výši 9591 Kč měsíčně s odůvodněním, že příspěvek za službu nenáleží ode dne vzniku nároku na starobní důchod, přičemž žalobci podle doložených dokladů vznikne nárok na starobní důchod dnem 23. 5. 2002. O odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí rozhodl odvolací orgán Ministerstvo vnitra - náměstkyně ministerstva vnitra rozhodnutím ze dne 17. 6. 2002, č. j. OSZ – 2 – 18/OM-Mu-2002, tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. O žalobě proti tomuto rozhodnutí odvolacího orgánu rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2004, č. j. 7 A 86/2002 - 27 tak, že toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud dospěl v uvedeném rozsudku k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože žalovaný -odvolací orgán se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkami, které žalobce vznesl a které se týkaly vztahu ustanovení § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků Policie České republiky v té době účinného. Žalovaný - odvolací orgán ministerstva vnitra - náměstek ministra vnitra o odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru sociálního zabezpečení ze dne 9. 3. 2002, č. j. OSZ – 59309 8/VD – B1 – 2002, rozhodl opět dne 24. 5. 2004, č. j. OSZ-6-18/VO-Že-2004 tak, že odvolání jako nedůvodné zamítl a napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze u něhož byla věc vedena pod sp. zn. 8 Ca 177/2004. Rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, č. j. 8 Ca 177/2004 - 42, Městský soud v Praze (dále městský soud), rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2004, č. j. OSZ-6-18/VO-Že-2004 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud shledal právní názor žalovaného, ze kterého vychází napadené rozhodnutí nesprávným, a sám dospěl k opačnému závěru, podle něhož zánik nároku na příspěvek za službu podle § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. nelze spojovat s pouhým splněním podmínek nároku na starobní důchod dle § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ale až se splněním podmínek § 54 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., to je splněním nejen nároku na důchod, ale i nároku na jeho výplatu. Podle městského soudu, vznikne-li poživateli příspěvku za službu nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem. Kasační stížnost proti rozsudku městského soudu podal žalovaný z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a/ a d/ zákona č. 150/2002 Sb. - s. ř. s., to je z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Současně s kasační stížností podal žalovaný návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a dále navrhl, aby se Nejvyšší správní soud usnesl na zásadním usnesení ve věci výkladu ustanovení § 116 odst. 4 a ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Rozsudek městského soudu považuje žalovaný za nezákonný zejména v posouzení právní otázky vzniku a zániku nároku na příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb. a ve výkladu ustanovení § 118 odst. 2 citovaného zákona. Podle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku sp. zn. 5 A 156/2002, týkajícího se obdobné právní věci, znění ustanovení § 116 odst. 4 a § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. nasvědčuje vzájemnému rozporu a na žalovaném bylo, aby v dalším řízení uvedenou právní úpravu aplikoval a v důvodech vysvětlil tak, aby uvedená ustanovení při jejich aplikaci nenasvědčovala vzájemnému rozporu. Správní orgány žalovaného se v uvedené obdobné právní věci řídily právním názorem Nejvyššího správního soudu a snažily se v odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu srozumitelně vysvětlit, proč nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku na starobní důchod. Přitom použily institut „dne vzniku nároku na starobní důchod, upravený zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.…“. V této právní věci považuje žalovaný rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, zejména jak by jeho zmatečný a nezákonný právní názor měl být v praxi realizován formou aplikace zákona č. 186/1992 Sb. Právní názor městského soudu, že vznikne-li poživateli příspěvku za službu nárok na starobní důchod, je oprávněn provést volbu mezi příspěvkem za službu a starobním důchodem, by vnesl chaos do celé organizace sociálního zabezpečení příslušníků bezpečnostních sborů podle zákona č. 582/1991 Sb., do posuzování nároků na dávky důchodového zabezpečení v zemích Evropské unie podle Nařízení Rady (EEC) 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky, pohybující se v rámci Společenství. Akceptování názoru městského soudu by způsobilo dodatečné výdaje ve státním rozpočtu – rozpočtové kapitole Ministerstvo vnitra, neboť nejde jen o případ žalobce, ale o všechny případy zániku nároku na příspěvek za službu za dobu již od 1. 1. 1971. Ustanovení § 113 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti totiž s účinností od 1. 1. 1971 upravovalo volbu nároku na výplatu jedné ze dvou dávek v souběhu obdobně tak, jak je tomu v ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Tyto všechny případy zániku nároku by v návaznosti na závěr městského soudu v této věci, musely být přezkoumány. Volba oprávněného bývalého příslušníka ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. je jeho subjektivním právem, na základě kterého se při souběhu zákonem uvedených nároků vydává rozhodnutí o uvolnění výplaty jednoho z těchto nároků. Existenci dvou sbíhajících se nároků jako předpokladu pro výplatu některé ze dvou zákonem uvedených srovnatelných dávek nebere rozsudek městského soudu vůbec v úvahu a jednostranně upřednostňuje subjektivní prvky volby oprávněného. Tím zpochybňuje institut příspěvku za službu jako nároku souvisejícího se skončením služebního poměru podle části první hlavy osmé zákona č. 186/1992 Sb. Podle ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., ve znění zákona č. 26/1993 Sb., nenáleží příspěvek za službu ode dne vzniku nároku nestarobní důchod. V § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. je stanoveno, že nárok na starobní důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Žalovaný dále cituje ze zákona č. 155/1995 Sb. pokud jde o splnění podmínek na starobní důchod a poté uzavírá, že oprávněný nemůže za dobu ode dne vzniku nároku na starobní důchod úspěšně realizovat právo volby ve smyslu ustanovení § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. a zvolit výplatu nenáležejícího příspěvku za službu, může zvolit pouze výplatu náležejícího starobního důchodu. Pokud by mělo platit pravidlo, že ke vzniku nároku na starobní důchod podle ustanovení § 116 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. spojeném se zánikem nároku na příspěvek za službu jde až podáním žádosti o starobní důchod, došlo by k diskriminaci velké skupiny pojištěnců orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra oproti pojištěncům například České správy sociálního zabezpečení. Ustanovení § 118 zákona č. 186/1992 Sb. nemůže upravovat nárok na příspěvek za službu jinak a jinde, než je uvedeno v ustanovení § 116 zákona č. 186/1992 Sb. Příspěvek za službu jako nárok související se skončením služebního poměru není zákonem č. 186/1992 Sb. upraven jako doživotní dávka. Jestliže skončil služební poměr příslušníka z důvodu zakládajícího nárok na příspěvek za službu, a pokud uplatní žádost o příspěvek za službu podle ustanovení § 126 zákona č.