6 Ads 4/2006 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 4/2006- 32 - text č. j. 6 Ads 4/2006 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: B. R., zastoupena JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem, se sídlem Wurmova 16, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2005, č. j. 41 Cad 80/2005 - 11, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2005, č. j. 41 Cad 80/2005 - 11, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá včas podanou kasační stížností shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2005, č. X; tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o žádosti stěžovatelky o příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. tak, že tuto žádost zamítla. V kasační stížnosti posléze doplněné advokátem stěžovatelka uvedla, že nebylo správné, že soudkyně krajského soudu nedělala přesný zápis stěžovatelčiných argumentů u jednání soudu dne 10. 8. 2005. Soudkyně nijak nekomentovala zmínku stěžovatelky o podivném dotazu pracovnice žalované při osobním odevzdání dokladů o zápočtu celkové vazby stran společníků stěžovatelky při zatčení v M. Stěžovatelka v kasační stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že se na její případ vztahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, případně zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Zastává názor, že podmínky stanovené těmito zákony zcela splňuje stejně jako požadovanou dobou alespoň tří měsíců ve vazbě, neboť stěžovatelka byla ve vyšetřovací vazbě v době od 28. 1. 1949 do 22. 5. 1949. V kasační stížnosti dále uvádí, že důvodem pro podání tohoto opravného prostředku je ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, která spočívala v posouzení, zda stěžovatelce náleží příplatek k důchodu ve smyslu nařízení vlády č. 662/2004 Sb. Podle názoru stěžovatelky soud nesprávně vyhodnotil skutečnosti týkající se vazby stěžovatelky, za kterou stěžovatelka požaduje příplatek k důchodu. Je nepochybné, že vazba, kterou stěžovatelka byla nucena vykonat, byla v přímé souvislosti s následujícím umístěním do tábora nucených prací. Soud vzal za prokázané, že stěžovatelka vazbu vykonala, vazba byla vykonána v přímé souvislosti s jednáním stěžovatelky, a sice pokusu o překročení státních hranic, za nějž byla stěžovatelka rehabilitována rozhodnutím Městského soudu v Brně sp. zn. Nt 15/69. Vazba tak jednoznačně souvisí s rehabilitačním rozsudkem, a byť v tomto rozsudku není přímo zmínka o rehabilitaci stěžovatelky z důvodu vazby, je třeba podle názoru stěžovatelky, posuzovat daný případ v jeho souvislostech. Právní hodnocení soudu, který oddělil vazbu a výkon trestu nucenými pracemi, vede ke snížení důvěryhodnosti české justice. Stěžovatelka proto navrhla zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně a vrácení věci k novému projednání. Žalovaná vyjádření ke kasační stížnosti nepodala. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 15. 12. 2004 žádost o příplatek ke starobnímu důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Správní spis žalované obsahuje usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1969 sp. zn. 5 Nt 15/69, kterým bylo podle § 22 písm. a) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, prohlášeno za neplatné rozhodnutí krajské komise č. 13 v Brně ze dne 16. 5. 1949, č. 1184/49, kterým byla B. Ž. – R. narozena X, zařazena do tábora nucených prací na dobu šesti měsíců. Dále správní spis obsahuje rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 8. 1970, č. 2593/69/Za, kterým bylo stěžovatelce přiznáno odškodnění za pobyt v táboře nucených prací v době od 23. 5. 1949 do 23. 11. 1949 v částce 1 774 Kč. Nárok na odškodnění za vykonanou vazbu v době od 4. 2. 1949 do 22. 5. 1949 zanikl podle zákona č. 70/1970 Sb. (vypuštění § 29 ze zákona č. 82/1968 Sb., a v souladu s jeho přechodným ustanovením v čl. IV, podle kterého se zahájená řízení o odškodnění dokončí podle nového právního předpisu). Ministerstvo spravedlnosti pak dne 1. 10. 1993 pod č. j. RO 1990/93 - Sa/Ho rozhodlo, že vyhovuje žádosti stěžovatelky o odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., a přiznalo stěžovatelce podle § 33 odst. 2 citovaného zákona částku 11 263 Kč, jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu vazby a náhradu nákladů vazby. Žalovaná odůvodnila své zamítavé rozhodnutí tím, že nařízení vlády č. 622/2004 Sb., nárok přiznává osobám, které ve vymezeném období byly odsouzeny a vykonaly trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu pro trestný čin, za který byly rehabilitovány podle zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, anebo jejich odsouzení bylo zrušeno cestou obnovy řízení nebo stížnosti pro porušení zákona; po dobu pobytu v táboře nucených prací nebyly tyto podmínky splněny, neboť se nejednalo o výkon trestu odnětí svobody ani vazbu v souvislosti s odsouzením za rehabilitovaný trestný čin, a za dobu vazby nelze rovněž příplatek poskytnout, neboť stěžovatelka nebyla odsouzena, a proto nemohlo být vydáno rehabilitačního rozhodnutí zrušující odsouzení. Krajský soud po provedeném řízení, v jehož rámci nařídil na den 10. 8. 2005 jednání, rozhodl, že žalobu stěžovatelky zamítá. Při jednání stěžovatelka uvedla, že svou žádost o příplatek k důchodu omezuje na měsíce, které strávila ve vazbě, tj. na období od 28. 1. 1949 do 22. 5. 1949, dále uvedla, že kvůli vazbě žádná rehabilitace neproběhla, nicméně byla po celá další léta pronásledována, všude dostala výpověď, takže z důvodu této vazby byla postižena až do roku 1989. Žádné námitky k protokolaci průběhu jednání z protokolu na č. l. 8 – 10 soudního spisu nebyly ze strany stěžovatelky vzneseny. Soud odůvodnil svůj právní závěr tak, že považuje za prokázané, že stěžovatelka byla ve vazbě v období od 28. 1. 1949 do 22. 5. 1949 proto, že chtěla ilegálně překročit hranice do Rakouska. Podmínky stanovené nařízením vlády č. 622/2004 Sb., však stěžovatelka podle krajského soudu nesplňuje, neboť ve vazbě nebyla na základě žádného odsouzení, jak koneckonců sama uvedla, a proto nemohla být z tohoto důvodu rehabilitována, žádný doklad o svém odsouzení nepředložila. Nejvyšší správní soud projednal kasační stížnost vázán rozsahem a důvody v ní uplatněnými (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a shledal, že kasační stížnost je důvodná. Stěžovatelka namítá nesprávné právní posouzení věci, tedy důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., který by mohl být naplněn, pokud by soud aplikoval na věc nesprávnou právní normu (předpis), anebo normu sice správnou, leč její výklad by podle názoru Nejvyššího správního soudu neobstál. V posuzované právní věci jde skutkově o to, že stěžovatelka byla podle svého tvrzení v období leden - květen 1949 vzata do vazby jako osoba, která chtěla ilegálně překročit hranice do Rakouska a v návaznosti na to ji komise tehdejšího KNV zařadila do tábora nucených prací na dobu šesti měsíců. Podle dokumentace založené v soudním spise pocházející z archivů Ministerstva vnitra a obstaraných stěžovatelkou (seznam osob, které překročily nebo se pokusily překročit státní hranice – Okresní velitelství NB v Mikulově k 15. 6. 1949) plyne, že stěžovatelce bylo za vinu kladeno neoprávněné opuštění republiky podle § 40 zákona č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, ve spojení s § 8 trestního zákona – č. 117/1852 ř. z. - (pokus), přičemž přípravné vyšetřování bylo zastaveno podle § 112 tr. řádu – č. 119/1873 ř. z. - a spis postoupen KNV v Brně „o dodání do TNP“. Doba vazby plyne pouze z rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti o odškodnění (ze dne 1. 10. 1993 , přičemž mělo jít o dobu od 4. 2. 1949 do 22. 5. 1949). Nejvyšší správní soud nejprve předesílá, že aktivity zákonodárce a moci výkonné v oblasti nápravy křivd způsobených v období let 1948 - 1989 postrádají vzájemnou provázanost a začasté i logiku; o to těžší je úloha osudu, jenž má být tím, kdo poskytne ochranu právům osob, jež byly v těchto letech postiženy a náprava křivd, jež se takovým osobám udály, byla prováděna ze strany zákonodárce a dokonce i moci výkonné bez potřebných souvislostí a ohledů na osud jednotlivých skupin postižených osob. Případ, kdy dokonce pouze a jedině moc výkonná, tedy vláda, svým nařízením formuluje okruh osob a podmínky, za nichž jim má být přiznáno určité plnění jako „zákonný nárok“, přičemž zákonným rámcem je pouze velmi obecný zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu,