6 As 19/2006 — Nejvyšší správní soud

6 As 19/2006- 62 - text č. j. 6 As 19/2006 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: C. L., a. s., proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005, č. j. 9 Ca 7/2004 - 27, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá včas podanou kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze blíže označený v záhlaví tohoto rozsudku, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3358/1000/2002/2003/Kh/Št. Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní inspekce Praha č. j. 004 - 10 - 03 ze dne 17. 3. 20003 tak, že pokuta ve výši 30 000 Kč, uložená stěžovateli pro naplnění jednání podle § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, kterého se stěžovatel dopustil tím, že porušil podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (§ 4 odst. 2 písm. a/, c/, d/ a e/] zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného k 30. 10. 2003, dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), byla snížena na 3000 Kč. Proti rozhodnutí žalované stěžovatel podal žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž navrhuje jeho zrušení pro nezákonnost, eventuálně nicotnost, jelikož se domnívá, že správní orgán na leasingovou smlouvu č. X, uzavřenou dne 15. 3. 2002 s panem M. R., nesprávně aplikoval ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, který dle názoru stěžovatele na vztahy finančního leasingu nedopadá. Stěžovatel zastává stanovisko, že neaplikovatelnost uvedeného zákona na finanční leasing vyplývá již ze samotné definice spotřebitelského úvěru v § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru. Pojmovým znakem spotřebitelského úvěru je dle stěžovatelova názoru pouze poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba. Ani jedna z těchto dvou alternativ u finančního leasingu však nenastává, jelikož spotřebiteli nejsou poskytovány peněžní prostředky, a to ani přímo ani jinou formou. Stěžovatel v žalobě zdůrazňuje, že zákon o spotřebitelském úvěru se na specifický produkt nazvaný a obecně uznávaný jako produkt sui generis „finanční leasing“, který nemá nic společného ani s úvěrem ani se smlouvou o koupi věci najaté, nevztahuje. Městský soud v Praze kasační stížností napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl následující. Na základě podnětu pana R. byla u stěžovatele provedena pracovníky žalované kontrola, při níž bylo zjištěno, že výše uvedená smlouva o finančním leasingu neobsahuje zákonem stanovené náležitosti, čímž stěžovatel porušil § 4 odst, 2 písm. a), c), d) a e) zákona o spotřebitelském úvěru. Hlavní žalobní námitka spočívající v tom, že se na finanční leasing nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru byla soudem shledána jako neopodstatněná. Pokud jde o právní výklad pojmu „finanční leasing“, soud poukázal zejména na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, z něhož vyvodil následující. Právní podstata leasingu nemá v České republice speciálního zakotvení v konkrétním ustanovení právního řádu. U finančního leasingu, o nějž v souzené věci jde, se jedná o specifický soukromoprávní institut a leasingová smlouva je uzavírána v mezích smluvní svobody a v podobě smlouvy nepojmenované dle § 51 a § 491 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Leasingová smlouva má tedy povahu smlouvy inominátní, jejímž cílem je konečný převod vlastnictví k předmětu leasingu na leasingového nájemce. Z definice spotřebitelského úvěru obsažené v § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru městský soud vyvodil, že spotřebitelským úvěrem je vedle odložené platby též jakékoliv poskytnutí peněžních prostředků, ze které je spotřebitel povinen platit. Je tedy zřejmé, že se musí jednat o poskytnutí peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele, neboť právě on je povinen za poskytnutí těchto prostředků platit; zákon však již nestanoví, že peněžní prostředky musí být poskytnuty přímo spotřebiteli (do jeho rukou). Proto lze pod zákonnou definici spotřebitelského úvěru podřadit i poskytnutí peněžních prostředků ve prospěch spotřebitele formou jejich zaplacení třetím osobám a právě tak tomu je u finančního leasingu, kdy leasingová společnost při koupi předmětu leasingu předem určeného leasingovým nájemcem – spotřebitelem – za něj poskytne dodavateli předmětu leasingu peněžní prostředky, které poté leasingový nájemce splácí leasingové společnosti. Městský soud v Praze uzavírá, že vzhledem k tomu, že prostřednictvím předmětné leasingové smlouvy byl stěžovatelem poskytnut spotřebitelský úvěr, bylo jeho povinností zajistit, aby leasingová smlouva obsahovala náležitosti uvedené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud žalobu neshledal důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel podal v zákonné lhůtě kasační stížnost, jejíž důvod spatřuje v nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud dle stěžovatele nesprávně posoudil právní otázky související s aplikací zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž ustanovení, jež jsou relevantní pro smlouvy, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, nesprávně vztáhl i na finanční leasing. Stěžovatel v kasační stížnosti setrvává na námitkách uplatněných již v žalobě a tvrdí, že finanční leasing nelze podřadit pod ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, jelikož dle § 2 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, je pojmovým znakem spotřebitelského úvěru buď poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba a u finančního leasingu není ani jeden z těchto pojmových znaků naplněn. „Pokus“ Městského soudu v Praze o argumentaci inominátním charakterem leasingové smlouvy stěžovatel označuje za nepřesný a ve vztahu k meritu posuzované věci za nesprávný. V případě finančního leasingu nedochází k nájmu předmětu, jelikož služba nájmu zahrnuje povinnosti pronajímatele, které stěžovatel v případě finančního leasingu klientovi neposkytuje, naopak klienta smlouvou zavazuje k tomu, aby tyto povinnosti ve vztahu k předmětu leasingu zabezpečoval sám. Za zcela absurdní označil stěžovatel argument Městského soudu spočívající v ozřejmění úmyslu zákonodárce podřadit finanční leasing právní úpravě obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. K tomuto názoru soudu stěžovatel namítá, že pokud by zákonodárce měl toto v úmyslu, nic mu nebránilo finanční leasing do § 2 odst. 1 písm. a) citovaného zákona jednoznačně uvést. Stěžovatel odkázal na stenoprotokol z pléna Poslanecké sněmovny v červenci roku 2001, kdy nebyl odsouhlasen pozměňovací návrh ve věci podřazení finančního leasingu zákonu o spotřebitelském úvěru. Závěrem kasační stížnosti stěžovatel konstatuje, že extenzivní výklad zákona je ze strany správního orgánu nepřijatelný a navrhuje zrušení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výhrady stěžovatele proti rozsudku Městského soudu považuje za neopodstatněné a jeho námitky za nepřípadné. Zejména nesouhlasí s argumentací, jíž se stěžovatel snažil zpochybnit závěry soudu vyvozené z citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2033/2002. Dále dodává, že právě uvedení termínu „koupě najaté věci“ v demonstrativním výčtu uvedeném v § 2 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru potvrzuje závěr, že finanční leasing má být pod režim tohoto zákona podřazen. Žalovaná dále poukazuje na užívání pojmu finančního leasingu v oblasti daňových předpisů, kde se k charakteristice tohoto pojmu uplatňuje již několik let právě termín „koupě najaté věci“, a konkrétně odkazuje na zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, který nazývá finanční leasing smlouvou o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci. Závěr Městského soudu v Praze spočívající v úmyslu zákonodárce podřadit finanční leasing zákonu o spotřebitelském úvěru, žalovaná plně sdílí. Stěžovatelovu argumentaci stenoprotokolem z pléna Poslanecké sněmovny žalovaná označila pro posouzení věci za nevýznamnou. Závěrem navrhuje zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti. Kasační stížnost byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku a je podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je přípustná, neboť je zřejmé, že stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněnýc