7 Afs 36/2006 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 36/2006- 48 - text č. j. 7 Afs 36/2006 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. et Ing. et Bc. Radovana Havelce v právní věci stěžovatele Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, za účasti Finančního ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 25/2005 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 25/2005 - 21, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 27. 9. 2000, č. j. 101-3197/2000-0106, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 2. 12. 1999, č. j. 59405/99/338920/7038, kterým nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou ve výši 31 762 Kč. V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o privatizaci“) představuje zákonnou výjimku ze zákazu přenosu daňové povinnosti, kterou zakládá ustanovení § 45 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Přitom poukázal na obdobný závěr vyjádřený v rozsudku tohoto soudu sp. zn. 30 Ca 302/2000, vůči kterému byla podána ústavní stížnost a tato byla Ústavním soudem usnesením ze dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01 odmítnuta. Podle názoru krajského soudu do souhrnu závazků podniku, které jsou součástí majetku privatizovaného podniku, patří i povinnost daňová, stejně jako povinnost ze sociálního pojištění. V důsledku ustanovení § 15 odst. 1 zákona o privatizaci došlo u stěžovatele k univerzálnímu přechodu práv a závazků. V předmětné věci proto nebylo třeba, aby správce daně povinnost odvést daň uložil rozhodnutím výslovně stěžovateli. Krajský soud v neposlední řadě též poukázal na závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 26/2003 - 77, kterým byl zrušen předchozí rozsudek v této projednávané věci. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že je nesprávný závěr krajského soudu, že na něho jako nabyvatele přešla daňová povinnost z právního předchůdce – V. o. p. 014, U. B., s. p., neboť prodejem podniku nebyla dotčena právní existence tohoto podniku. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o privatizaci stanoví, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přechází na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Závazky (závazkové vztahy) jsou termínem soukromoprávním, které jsou upraveny v obchodním zákoníku a daň je pojmem veřejnoprávním, resp. veřejnoprávní povinností. Daňová povinnost proto vázne na subjektu a nikoli na podniku (věci hromadné), který byl převeden. S privatizovaným majetkem proto na stěžovatele přešly pouze závazky související s majetkem. Jelikož daně s majetkem nesouvisí, resp. souvisí se subjektem, nemohla na něho jako nabyvatele přejít daňová povinnost V. o. p. 014, U. B., s. p. Citované ustanovení proto není, jak mylně dovozuje krajský soud, výjimkou ze zákazu přenositelnosti daňové povinnosti. Stěžovatel považuje za nesprávný též závěr krajského soudu, že nebylo povinností správce vydat samostatné rozhodnutí, jímž by mu, před tím, než převedl jeho přeplatek na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou na úhradu nedoplatku na dani, nejprve sdělil výši této stanovené, resp. dodatečně stanovené, daně. Nesprávnost tohoto závěru dovozuje s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98 a sp. zn. III. ÚS 428/2000. Podle těchto nálezů musí být v zájmu právní jistoty a ochrany práv subjektu daňová povinnost stanovena kvalifikovanou formou. Nepostačuje tedy, jak uvedl ve zrušujícím rozsudku sp. zn. 4 Afs 26/2003 Nejvyšší správní soud, že nabyvatel byl seznámen formou protokolu s výší daňových povinností předcházejícího daňového dlužníka. Požadavku na právní jistotu a ochranu práv nevyhoví ani výzva, ani protokol, ale pouze samostatné rozhodnutí, kterým je uložena daňová povinnost. Žádné takové rozhodnutí však stěžovateli doručeno nebylo, a z tohoto důvodu neměl na svém osobním daňovém účtu nedoplatek, na který by bylo možno po právu převést vykázaný přeplatek na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou. Proto navrhl, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti označilo za správné právní závěry krajského soudu vztahující se k výkladu a aplikaci ustanovení § 15 odst. 1 zákona o privatizaci ve spojení s ustanovením § 45 zákona o správě daní a poplatků. Jelikož se stížní námitky shodují se žalobními body, odkázalo na své vyjádření k žalobě. S poukazem na uvedené skutečnosti navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze spisů předložených Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá, že ke dni 1. 10. 1997 byla uzavřena smlouva mezi stěžovatelem a Fondem národního majetku České republiky o prodeji privatizovaného majetku V. o. p. 014 U. B., s. p. (dále jen „právní předchůdce“). Dne 9. 12. 1997 došlo mezi stěžovatelem a správcem daně k jednání, jehož průběh je zaznamenán v protokolu o ústním jednání č. j. 49107/97/338920/1980, kdy byl projednán rozsah daňových povinností, které měly přejít na stěžovatele v souvislosti s privatizovaným majetkem jeho právního předchůdce. Mezi těmito povinnostmi byly uvedeny i nedoplatky na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků. Dne 2. 12. 1999 finanční úřad rozhodnutím č. j. 59405/99/338920/7038 podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků zamítl žádost stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou ve výši 31 762 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které bylo finančním ředitelstvím dne 27. 9. 2000, č. j. 101-1713/2000-0106 zamítnuto. Ze správního spisu a odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správce daně zamítl žádost stěžovatele, neboť přijatá úhrada daně byla převedeny na úhradu nedoplatku daně, a to v částce 26 185 Kč na dani z příjmů fyzických osob vybíraných srážkou podle stěžovatelem předložených vyúčtování této daně č. j. 34845/98, 34844/98, 34846/98 za rok 1996 a 1997 a v částce 7152 Kč byla převedena na úhradu nedoplatku daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků právního předchůdce, přičemž ke dni vydání napadeného rozhodnutí nebyl na osobním daňovém účtu stěžovatele evidován požadovaný vratitelný přeplatek. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 505/2000 - 43 tak, že rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, č. j. 4 Afs 26/2003 - 77 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 25/2005 - 21, který je opět napaden kasační stížností, byla žaloba zamítnuta. V prvním ze stížních bodů stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 15 odst. 1 zákona o privatizaci v návaznosti na ustanovení § 45 zákona o správě daní a poplatků, když dovodil, že právě v důsledku ustanovení § 15 odst. 1 citovaného zákona na stěžovatele přešla, spolu s privatizovaným majetkem, i daňová povinnost jeho právního předchůdce. Ze smlouvy č. 255/97 o prodeji privatizovaného majetku uzavřené mezi právním předchůdcem a stěžovatelem, která nabyla účinnosti dne 1. 10. 1997, nesporně vyplývá (čl. III. odst. 2 a čl. VII. odst. 2), že na stěžovatele přešly i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, že kupní cena neměla být dodatečně upravována podle výsledků účetní závěrky provedené ke dni předcházejícímu dni účinnosti smlouvy a že jiná práva a závazky přešly na stěžovatele jako kupujícího dnem účinnosti této smlouvy. V protokole o ústním jednání sepsaném dne 9. 12. 1997 správcem daně se stěžovatelem je uveden výčet a specifikace nedoplatků na daních a jejich příslušenství. Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že existence pohledávky na dani z příjmů fyzických osob, nemohla být pro stěžovatele překvapivá. Podle ustanove