8 As 18/2006 – Nejvyšší správní soud

8 As 18/2006- 72 - text 8 As 18/2006-72 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce T. I., a. s., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, Olomouc, Jeremenkova 40a, zastoupenému JUDr. Petrem Ritterem, advokátem v Olomouci, Riegrova 12, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov ze dne 27. 9. 2002, čj. RR 412/2002 Ti, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, čj. 30 Ca 310/2004-18, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč, ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Zbyška Jaroše, advokáta v Praze 4, Zelený pruh 95/97. Odůvodnění: Okresní úřad Prostějov rozhodnutím ze dne 27. 9. 2002, čj. RR 412/2002 Ti, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 1. 8. 2002, čj. SÚ 3208/02-Tom, kterým městský úřad zamítl návrh na zřízení věcného břemene pro stavbu Tranzitní telekomunikační trasy úsek Vyškov – Olomouc na pozemku parc. č. 226/41, k. ú. Vý. Žalobce napadl rozhodnutí okresního úřadu žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 26. 2. 2003, čj. 30 Ca 400/2002-19, odmítl (§ 46 odst. 2 s. ř. s.) a poučil žalobce o možnosti podat v zákonné lhůtě žalobu podle § 246 o. s. ř. k místně příslušnému okresnímu soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, čj. 1 As 5/2003-44, ke kasační stížnosti žalobce toto usnesení krajského soudu zrušil s tím, že rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní věci a je dána pravomoc správních soudů. Pravomoc civilních soudů by se vztahovala na spory o výši náhrady nebo jejího rozdělení za dané veřejnoprávní akty. Poté krajský soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2005, čj. 30 Ca 310/2004-18, zrušil rozhodnutí městského i okresního úřadu a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. Krajský soud nepřisvědčil postupu správních orgánů, které dospěly k závěru, že již došlo k zásahu do vlastnických práv vlastníků dotčených pozemků, předmětná stavba již byla provedena, a proto není v kompetenci městského a okresního úřadu záležitost řešit. Podle krajského soudu však nelze popírat kompetenci stavebního úřadu z hlediska naplnění § 108 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a s poukazem na jinou proceduru, „soukromoprávní soudní“, o věci nerozhodnout jen proto, že z faktických důvodů nelze o návrhu rozhodnout před započetím stavby. Zákonem svěřená kompetence stavebního úřadu není závislá na tom, kdy byl návrh podán, nezaniká, ani se nepřenáší na jiný orgán, není-li dodržen požadavek průkazu vlastnickým nebo jiným právem k dotčenému pozemku (§ 58 odst. 2 stavebního zákona). Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ] a z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřoval v tom, že odůvodnění rozsudku obsahuje jen kusou zmínku o právním názoru, kterým byl krajský soud při rozhodování veden. Vytýká, že soud nijak nezdůvodnil, proč by měl stavební úřad porušit článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z tohoto právního názoru není zřejmé, proč má stavební úřad rozhodovat mimo své kompetence. Stavební úřad není podle stěžovatele oprávněn rozhodovat o zřízení věcného břemene podle § 91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“). Větu druhou citovaného ustanovení je třeba vykládat v kontextu věty první. Stejně musí být vyložen § 108 odst. 1 stavebního zákona tak, že v okamžiku rozhodování o vyvlastnění není stavba ani postavena, ani rozestavěna. Tomuto závěru nasvědčuje nejen gramatický výklad, ale i výklad historický – § 108 odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1992 umožňoval vyvlastnit nemovitosti potřebné k uskutečnění nebo užívání staveb, novelou stavebního zákona však bylo od 1. 7. 1992 vypuštěno spojení „užívání staveb“. Správním orgánům tak podle stěžovatele zůstala pouze kompetence k vyvlastnění za účelem „uskutečnění staveb“. Dále stěžovatel poukázal na skutečnost, že vyvlastnit lze jen tehdy, není-li možné cíle vyvlastnění dosáhnout jinak. Krajský soud přitom nijak nevysvětlil, proč by stavební úřad neměl respektovat § 110 odst. 1 stavebního zákona, když cíle omezení vlastnického práva lze dosáhnout postupem podle § 135c občanského zákoníku. O zřízení věcného břemene podle citovaného ustanovení přitom rozhoduje soud, nikoliv stavební úřad. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Podle jeho názoru stěžovatel nesprávně interpretuje § 108 stavebního zákona, v souvislosti s § 90 odst. 1 a § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích. Podle žalobce obsahuje § 91 odst. 3 zákona o telekomunikacích dvě normativní věty – první řeší případ, kdy dojde k dohodě před započetím stavby, druhá případ, kdy k dohodě nedojde. Pro rozhodování stavebního úřadu o zřízení věcného břemene přitom není významné časové hledisko a okamžik „před zahájením stavby“ se váže pouze k povinnosti držitele telekomunikační licence pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem dotčených pozemků. Zákon o telekomunikacích je v daném případě speciálním zákonem ve vztahu ke stavebnímu zákonu, jehož se užije pouze subsidiárně ve věcech neupravených telekomunikačním zákonem. Žalobce zdůraznil, že je držitelem platné telekomunikační licence a je proto oprávněn v souladu s § 90 odst. 1 písm. a) telekomunikačního zákona zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní telekomunikační sítě, přetínat tyto pozemky vodiči a umisťovat na nich telekomunikační sítě. Tyto „stavby“ je oprávněn nejen zřídit, ale i provozovat, tj. užívat. Žádný právní předpis nestanoví jako podmínku pro zřízení věcného břemene, že se tak musí stát před realizací stavby. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích uplatněných kasačních námitek, vázán jejich rozsahem a důvody (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), aniž shledal vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Důvodnost této námitky by totiž z podstaty věci bránila přezkumu kasační stížnosti z dalších důvodů. Nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je neurčitým právním pojmem, vyloženým v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Ten k nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti soudního rozhodnutí vyslovil, že nepřezkoumatelnost je dána tehdy, není-li z odůvodnění rozsudku krajského soudu zřejmé, proč považoval za nedůvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS), a také konstatoval, že jakkoliv se nemusí žalobní tvrzení jevit důvodná, je soud povinen vypořádat se s nimi ve svém rozhodnutí, aby bylo zřejmé, že se jimi zabýval a musí zdůvodnit, proč jim nepřisvědčil (srov. č. 787/2006 Sb. NSS). Na základě popsaných hledisek Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku v této věci. Přisvědčil stěžovateli, že je rozsudek krajského soudu odůvodněn velmi stručně, na samé hraně přezkoumatelnosti, ale zároveň konstatoval, že právní názor v odůvodnění napadeného rozsudku obsažen je a lze jej také meritorně přezkoumat. Jak vyplývá z odůvodnění, krajský soud vyšel z názoru, že stavební úřad má pravomoc rozhodnout o zřízení věcného břemene podle zákona o telekomunikacích v příslušném správním řízení podle stavebního zákona, bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o stavbu plánovanou, či již rozestavěnou nebo realizovanou. Nejvyšší správní soud přitom přisvědčuje závěru krajského soudu, který vyšel z právního názoru Nejvyššího správního soudu, již dříve vysloveného v rozsudku publikovaném pod č. 630/2005 Sb. NSS, a na tento rozsudek odkázal. Nejvyšší správní soud v podrobnostech na něj odkazuje rovněž; lze dodat, že se již několikrát zabýval otázkou kompetence stavebního úřadu podle § 108 stavebního zákona (srov. rozsudek ze dne 31. 7. 2006, čj. 5 As 60/2005-54, dostupný na www.nssoud.cz). Namítané právní hodnocení posuzované věci se soustředí na pravomoc stavebního úřadu zabývat se návrhem na zřízení věcného břemene jindy než před zahájením stavby. Rozšířený senát Nejvyššího správníh