2 Afs 111/2007 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 111/2007- 75 - text 2 Afs 111/2007 - 83 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: M. M., zastoupený JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 37, Brno, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2007, č. j. 30 Ca 170/2005 - 51, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2007, č. j. 30 Ca 170/2005 - 51, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo pro vady řízení zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 25. 4. 2005, č. j. 6160/04/FŘ 110-0107, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Mikulově, č. j. 21625/04/300970/3273, kterým byl vydán platební výměr č. 1040000061 ze dne 5. 5. 2004, a výše dodatečně doměřené daně z příjmů fyzických osob byla změněna z částky 290 924 Kč na částku 255 532 Kč. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozsudku a jiné vadě řízení před soudem, která měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel nejprve vytýká rozsudku krajského soudu, že v něm byla nesprávně posouzena právní otázka dostatečnosti odůvodnění stěžovatelova rozhodnutí. Krajský soud sice vytkl tomuto rozhodnutí, že z něj nelze zjistit, na základě jaké skutečnosti nabyl žalobce sporných 100 000 litrů vína, zjištěných k 9. 9. 1999 u něj na skladě. Podle stěžovatele však taková kritika odporuje § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), neboť při jeho správné aplikaci by musel nutně dospět k závěru, že to jsou právě ty skutečnosti, které měl prokazovat žalobce coby daňový subjekt, byv k tomu správcem daně řádně vyzván. Svým výkladem naopak krajský soud nezákonně rozšiřuje taxativní výčet důkazních povinností správce daně uvedených v § 31 odst. 8 daňového řádu a přenáší důkazní břemeno ohledně skutečností, které má daňový subjekt uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, na správce daně. Stěžovatel naopak zdůrazňuje, že on i správce daně dostatečně prokázali skutečnosti zpochybňující možnost uskutečnění zdanitelného plnění, tak jak bylo žalobcem formálně bezvadnými daňovými doklady deklarováno, když prokázali, že žalobce nemohl technologicky postupovat tak, jak uváděl, a nemohl takto vyrábět jím deklarované druhy a odrůdy vína, když nelze využít jím deklarovaný vstup, tedy nákup 100 000 litrů vína, na výrobu dalšího vína Žalobce také nebyl během daňového řízení schopen rozptýlit pochybnosti ohledně způsobu skladování předmětného vína, jeho dovozu do výrobních prostor, a jak bylo opakovaně konstatováno daňovými orgány, neunesl v této věci daňové břemeno. Krajský soud zcela opominul fakt, že žalobcem deklarovaný postup výroby vína, a tedy užití předmětu zdanitelného plnění, je zcela nemožný z hlediska odvětvových právních předpisů, když ze stolních vín nelze vyrábět vína odrůdová. Stěžovatel také upozorňuje na to, že krajským soudem požadované objasnění toho, kde a jak žalobce nabyl předmětných 100 000 litrů vína, není pro správce daně možné zákonným způsobem a při respektování základních zásad daňového řízení zjistit, navíc se jedná o požadavek irelevantní a jdoucí za hranice zákonnosti. Stěžovatel přitom nezpochybňoval, že předmětné víno existovalo, či že jej žalobce po zpracování prodával se ziskem, nýbrž podle něj žalobce pouze neprokázal, že zboží nakoupil od dodavatele uvedeného na daňových dokladech předložených správci daně. Tyto doklady tak byly formálně perfektní, přesto podle stěžovatele neprokazovaly, že skutečně došlo k uskutečnění zdanitelného plnění a že ho uskutečnili plátci uvedení na těchto daňových dokladech. Stěžovatel tak trvá na tom, že správce daně řádně aplikoval § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, když uvedl, že k uplatnění daňového výdaje podle tohoto ustanovení je potřeba, aby se jednalo o výdaj prokázaný poplatníkem a vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Stěžovatel také brojí ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. proti tomu, že krajský soud vycházel při svém rozhodování i z podání žalobce ze dne 23. 6. 2006 a přezkoumal napadené správní rozhodnutí i v rozsahu zde specifikovaných žalobních bodů, aniž by předtím stěžovateli toto podání doručil k vyjádření. Tím byl narušen princip spravedlivého očekávání, předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty účastníků. Navíc rozsudek, v němž je odkazováno na jisté podání, je nesrozumitelný pro účastníky, jimž nebylo doručeno. Na tom nic nemění ani žalobcovo konstatování, že svým podáním z 23. 6. 2006 nepřinesl nic nového, které není přesné, neboť v něm upřesnil své žalobní námitky a opatřil je dalšími skutečnostmi, které tyto námitky činí srozumitelnějšími a šířeji přezkoumatelnými soudem. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a vrácení k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že soud posoudil nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí stěžovatele správně. Závěr stěžovatele o neprokázání prodeje předmětných 100 000 litrů stolního vína a tím i neprokázání jeho nákupu odporuje zásadám logického myšlení a uvažování. Tento rozpor spatřuje žalobce shodně s krajským soudem v tom, že stěžovatel učinil tento závěr přesto, že celkový stav zásob vína souhlasil se stavem žalobcem deklarovaným. Žalobce navíc předložil celou řadu důkazních prostředků k prokázání svých tvrzení o vynaložení předmětné částky jako výdaje ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nezákonný přenos důkazního břemene podle stěžovatele nenastal, neboť soud pouze uvedl, v čem spatřuje rozpory v odůvodnění rozhodnutí stěžovatele. Pokud stěžovatel uvádí, že se soud opomenul vypořádat se skutečností, že uvedený postup výroby vína je z hlediska odvětvových předpisů nemožný, odkazuje žalobce na závěr odůvodnění rozsudku, kde se k této věci soud vyjadřuje. Co se týče namítaného nedoručení vyjádření žalobce ze dne 23. 6. 2006, oponuje žalobce, že jeho podání učiněné dne 23. 6. 2006 nebylo doplněním žaloby, neboť oproti žalobním bodům neobsahovalo žádné nové skutkové ani právní důvody, nýbrž žalobce pouze reagoval na stěžovatelovo vyjádření. Stěžovatel ani neuvádí, co byly ony nové skutečnosti činící žalobní námitky srozumitelnějšími, ostatně krajský soud by jistě nepřehlédl, kdyby rozšiřoval žalobu o další žalobní body způsobem rozporným s § 71 odst. 2 s. ř. s. Navíc odkazuje na § 74 odst. 1 s. ř. s., které pamatuje na předání vyjádření žalovaného žalobci k replice. Nelze vyloučit ani to, že krajský soud zašle tuto repliku žalovanému k dalšímu vyjádření, není to však jeho povinností, ostatně jinak by docházelo k nekonečnému řetězení vyjádření. Nelze tedy shledat narušení stěžovatelem zmiňovaných principů, když všechny podstatné skutkové a právní důvody byly uvedeny již v žalobě a již předtím v žalobcových vyjádřeních a v jím podaných opravných prostředcích. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 18. 4. 2002 byla u žalobce, který v daňovém přiznání uplatnil zápornou daňovou povinnost, tedy toliko přeplatek na zálohách, zahájena kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999. Finanční úřad v Mikulově jako správce daně v průběhu kontroly kromě dalších drobnějších položek pojal pochybnost ohledně uplatnění částky 1 660 655,70 Kč jako výdaje vynaloženého na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 zákona o daních z příjmů. Tato částka měla být použita na nákup 40 000 litrů červeného stolního vína a 60 000 litrů bílého stolního vína. Toto víno bylo nakoupeno od pana R. P. na základě faktury 99001 ze dne 17. 6. 1999 za cenu 2 026 000 Kč, kde základ daně bez daně z přidané hodnoty a spotřební daně je 1 660 655,70 Kč. Tento nákup podle správce daně nesouvisel s výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů, neboť z přehledu zahrnutého správcem daně do zprávy o daňové kontrole ze dne 29. 4. 2004 vyplývalo, že žalobce podnikající na základě smlouvy o sdružení fyzických osob s panem P. M. prodal do 31. 10. 1999 mimo evidenci 20 654 litrů jakostního vína odrůdy rulandské šedé a 80 835,90 litrů jakostního vína červeného odrůdy frankovka, celkem tedy 101 489,90 litrů vína, které chtěl pokrýt nákupem vína nevedeného v evidenci a neevidovanou výrobou v roce 1999. K těmto závěrům dospěl správce daně po dokazování zahrnujícím opakované výzvy k prokázání toho, kdy bylo uskute