2 Afs 163/2006 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 163/2006- 369 - text 2 Afs 163/2006 - 369 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Tukový průmysl, spol. s r. o., se sídlem Praha 9, Koubova 9, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolovská 60, proti žalovanému: Celní ředitelství Praha, se sídlem Praha 1, Washingtonova 11, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Praha 5, Náměstí 14. října 3, a osoby zúčastněné na řízení: Komerční banka, a.s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem Praha 5, Elišky Peškové 15, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 Ca 152/2004 - 194, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 9 Ca 152/2004  194 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 29. 4. 2004, č. j. 105-01/04-1701-21, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Celního úřadu Praha III. ze dne 16. 10. 2003, č. j. 1499/03-08 - platební výměr č. 37/2003, tak, že žalobci vyměřil spotřební daň v částce 72 942 795 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 24 244 016 Kč. Celní úřad vyměřil žalobci celní dluh (platební výměr č. 37/2003) podle § 46 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a § 264 odst. 1 a § 240 odst. 3 písm. d) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, v tehdy platném znění (dále jen „celní zákon“) ve výši 97 754 504 (clo 0, spotřební daň - 72 942 925 Kč, DPH – 24 791 579 Kč), na který státu vznikl nárok podle § 43 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty a § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, a podle § 251 odst. 1 a 2 celního zákona. Celní dluh byl vyměřen na základě daňové kontroly, při níž bylo zjištěno, že zboží (pohonné hmoty, benzín BA 91) dovezené v letech 1996 – 2002, určené společnosti BENA, a. s., Praha 6, bylo v 75 případech propuštěno do veřejného celního skladu Tukového průmyslu, spol. s r.o. Deklarantovi (Tukovému průmyslu, spol. s r. o.) bylo v r. 1995 umožněno skladování zboží mimo prostory celního skladu, konkrétně v systému ČEPRO, a. s., Praha 1. Zboží tak bylo dopraveno potrubím ze Slovenska a uloženo v systému společnosti ČEPRO, a. s., kde bylo zaevidováno do elektronické evidence „BPCS“. Na základě místního šetření celní úřad určil okamžik vzniku celního dluhu podle § 251 odst. 2 celního zákona na den 31. 1. 2001, kdy byl zjištěn záporný stav zásob společnosti BENA, a. s., u společnosti ČEPRO, a. s. Skladovatel (Tukový průmysl, s. r. o.) se tak stal dlužníkem podle § 240 odst. 3 písm. d) celního zákona porušením ust. § 149 celního zákona, tedy odnětím zboží celnímu dohledu, porušením podmínek povolení k provozování celního skladu, nepodáním celního prohlášení, na jehož základě by bylo možno zboží přidělit jiné celně schválené určení. Za dluh tak odpovídal společně a nerozdílně se společností BENA, a.s., která nezajistila propuštění zboží do režimu volného oběhu a uhrazení celního dluhu a se zbožím volně nakládala. Součástí platebního výměru byla i tabulka výpočtu celního dluhu ke třem konkretizovaným JCD. V odvolacím řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 4. 2004 (o rozsahu 35 stran) platební výměr změnil nahrazením výrokové části tak, že se žalobci vyměřuje spotřební daň v částce 72 942 795 Kč a daň z přidané hodnoty v částce 24 244 016 Kč. Žalovaný poukázal na rozhodné právní předpisy, konkrétně uvedl údaje ze všech tří JCD a uvedl souhrnnou výši celního dluhu částkou 97 186 811 Kč. V důvodech poukázal na zahájení daňové kontroly dne 8. 8. 2002 a zprávu obsahující kontrolní zjištění. Zopakoval skutkový stav obdobně, jak je popsán v platebním výměru, s podrobnějším poukazem na jednotné celní deklarace a faktury prodávajícího Slovnaft, a. s., Bratislava. Na zahraniční zboží (benzín bezolovnatý N91 ROZ 91), které vstoupilo na území ČR produktovodem, podal odvolatel jako nepřímý zástupce společnosti BENA celní prohlášení formou Deklarací na propuštění zboží do celního režimu uskladňování v celním skladu. Provozovatelem celního skladu byl odvolatel a prostory celního skladu byly umístěny v areálu firmy ČSAD Praha 10, Bohdalec, v němž však bylo vyloučeno skladování benzínu. V r. 1996 bylo odvolateli povoleno uskladňování v celním skladu, aniž by v něm bylo fyzicky uskladněno. Žalovaný konstatoval dvě daňové kontroly, kdy při první bylo kontrolováno 75 JCD se zaměřením na zjištění doby odnětí zboží celnímu dohledu a druhá probíhala následně v jiném složení, ovšem s ohledem na její opakovanost, nemohly být její výsledky podkladem pro rozhodnutí celního úřadu. Nebylo možno ani vycházet při výpočtu celního dluhu z doby odnětí zboží celnímu dohledu, neboť nebylo možno řádně odlišit příjmy z českého zboží od příjmů ze zahraničního zboží. Žalovaný vyvrátil potřebu odvolatelem navržených důkazů a uzavřel, že odvolatel jednoznačně porušil povinnosti stanovené v § 149 odst. 1 písm. c) celního zákona skladováním v jiném než vymezeném prostoru, přičemž ovšem neporušil povinnost podat celní prohlášení k přidělení jiného celně schváleného určení. Odvolatel se tak stal dlužníkem podle § 240 odst. 3 písm. d) celního zákona - nebylo mu povoleno skladování českého a zahraničního zboží společně ve stejném prostoru, celní sklad k tomu nebyl ani uzpůsoben. Se zbožím společnosti BENA nakládal jako s volným a v celním skladu se nenacházelo a nenachází; proto by byla nadbytečná i odvolatelem navržená inventura ve společnosti ČEPRO. Celní rozhodnutí neobsahovalo vymezení celního skladu, adresa uskladnění měla být uváděna v Deklaraci. S ohledem na vady výroku platebního výměru byl tento změněn a doplněn o chybějící náležitosti. Dále žalovaný poukázal na místní příslušnost rozhodujícího celního úřadu a ustanovení zákona o spotřebních daních a o dani z přidané hodnoty, z nichž plyne daňová povinnost, a na povinnost deklaranta a náležitosti Deklarace, která je nejprve písemným celním prohlášením a po jejím potvrzení se stává rozhodnutím. Z nich je jednoznačně zřejmé, že zboží bylo propuštěno do režimu uskladňování v celním skladu a odvolatel se zavázal k plnění podmínek z tohoto režimu vyplývajících. Podle deklarací se mělo zboží nacházet v celním skladu, kde však objektivně nikdy být nemohlo, a od okamžiku propuštění do tohoto režimu nebylo pod dohledem celního úřadu, ale v systému společnosti ČEPRO. Celní dluh proto vznikl okamžikem propuštění zboží. O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem napadeným touto kasační stížností. Ve zrušujícím rozsudku vyšel zejména ze skutečnosti, že celní úřad po vydání platebního výměru č. 37/2003 (dne 16. 10. 2003) vydal dne 12. 11. 2003 z vlastního podnětu rozhodnutí č. j. 1499/03-08, jímž tento platební výměr zrušil pro procesní pochybení. Namísto vydání nového platebního výměru ovšem celní úřad rozhodnutím ze dne 1. 3. 2004, č. j. 1499/03-08, ověřil neplatnost zrušujícího rozhodnutí pro nedostatek ustanovení právního předpisu. Toto rozhodnutí podle názoru městského soudu nemůže obstát jednak proto, že rozhodnutí ze dne 12. 11. 2003 odkaz na právní předpis obsahovalo, jednak proto, že postrádá procesní logiku. Dne 29. 4. 2004 totiž celní úřad vydal další rozhodnutí ve věci celního dluhu, a to že se rozhodnutí (platební výměr) neruší, neboť nebyly splněny podmínky pro jeho zrušení. Toto rozhodnutí obsahovalo poučení o odvolání do 30 dnů. Téhož dne, tj. 29. 4. 2004, žalovaný, aniž by uplynula uvedená odvolací lhůta, rozhodl o odvolání podaném proti platebnímu výměru, a ten žalobou napadeným rozhodnutím změnil do té míry, že „vyměnil“ celou jeho výrokovou část za jiné znění. Takový postup označil městský soud za odporující principu právní jistoty a předvídatelnosti. Žalovaný změnil neexistující rozhodnutí, které bylo pravomocně zrušeno a nemohlo obživnout rozhodnutím o ověření neplatnosti zrušujícího rozhodnutí. Platební výměr v té době byl pravomocně zrušen a žalovaný tak měnil neexistující rozhodnutí. Námitky směřující proti provedeným daňovým kontrolám soud posoudil tak, že byla provedena toliko jediná kontrola, a to kontrola zahájená dne 8. 8. 2002 podle § 16 daňového řádu. Přitom s ohledem na znění § 320 odst. 1 písm c) a § 127 celního zákona, po novele provedené zákonem č. 1/2002 Sb., neměla být prováděna kontrola podle daňového řádu, ale podle celního zákona. Za stěžejní označil městský soud námitku, že nebyl řádně zjištěn skutečný stav věci, a dále neprověření tvrzení, že zboží bylo odňato celnímu dohledu již v režimu předcházejícímu podání JCD žalobcem. Určení okamž